Etapa 11. – O místním Krylovi, o kouzlu i rozpacích v marockých lázních, o veselých Velikonocích ve spřízněném hotelu.

Po vydatné snídani u našeho hostitele – geologa – se společně vydáváme do nalezišť trilobitích zkamenělin. Ráno 25. dubna už je slunečné.
Na rozlehlých kamenitých planinách Tisk Aouin a Aferdou chodíme se skloněnými hlavami. Každý si najde alespoň kousek trilobita, častým úlovkem se stávají trilobití prdelky.

Pravěké malby na zbytcích skal už stihli vandalové poničit. Geolog si myslí, že byli z řad evropských turistů. Stydíme se za ně.

Zazpíval nám místní Kryl

Cestou k nalezištím se zastavujeme u místního zpěváka, o kterém se právě dozvídáme. Máme štěstí, zastihli jsme ho v obchodě s látkami a džalabami, kde pracuje. V Maroku je prý známý asi jako náš Karel Gott, ale obsah jeho písní ho řadí spíše ke Karlu Krylovi.

Revoluční píseň nám po krátkém představení a přemlouvání zazpíval zpoza svého stolku v obchodě otevřeném do ulice. Poslouchaly i žebrající děti, které si nás jako všude našly. Text nám předem přeložili: je o uprchlíkovi do Španělska za lepší životní úrovní, kde se mu sice daří, ale chybí mu rodina a blízký způsob života.

Zpívá také o vytlačování Berberů (původního marockého obyvatelstva) Araby. Na jeho CD stojí L'artiste Aghttaf. K sehnání je také v Poděbradech.

Když tělo pleskne o dlaždičky

Obtěžkáni kameny v džípech pokračujeme do města Tinerghir, udělat zásoby a smýt špínu v místních parních lázních hamam.

Po deseti dnech na cestě si už téměř bez obav dopřáváme vyhlášený mléčný koktejl z manga a mandlí a nemůžeme nevyužít příležitosti a znovu vychutnat místní jogurt rajíb.

Ještě voňavou zastávku ve velkoobchodě s kořením a pamlsky, kde se zboží prodává od půl kila. Vyložíme náklad v džípech na náměstí a hurá do hamamu.

I když před lázněmi jsme trochu zrozpačitěli, i ti, kteří už místní učistou kdysi prošli. S olivovým mýdlem, které připomíná zelený gel v igelitovém pytlíku, pořádně nabroušenou žínkou a šamponem vcházíme dovnitř. Muži zvlášť, ženy zvlášť. Ženy do lázní z převlékárny vchází nahé nebo ve spodních kalhotkách. Muži volí prudérnější přístup, nesmí se před sebou zcela odhalit.

Drhneme se v sedě na dlaždicích, ze kterých stoupá pára. Kupodivu se stud rozplývá v páře, živě diskutujeme a smějeme se. Alespoň než se nám začnou věnovat profesionální pracovnice lázní. Myjí jednu po druhé stylem, který nás zaskočí, ale pak se musíme smát znovu.

Ženy s velkým Ž si nás převalují po dlaždicích sem tam, drhnou nás a mydlí, až se z nás drolí stará kůže. A nakonec masáž, jen to křupe. „Takhle umytá jsem se v životě necítila! Možná když mě myla ještě maminka,“ shodly jsme se v našem českém kroužku, když jsme se už jen v klidu vyhřívali na horkých dlaždicích.

Místní lázně opravdu fungují také jako společenská aréna. Do hamamu si prý chodí tchýně okouknout budoucí snachy. Ty o tom většinou ani nemusí vědět.

Představa, že si mě budoucí tchýně měří, když mě obrovská berberka převaluje nahou a namydlenou po dlaždicích, ve mně vyvolává minimálně rozpaky.

Trpké povídky udržely morálku

Další noc strávíme u známého v hotelu Riad Todra ve městě Todra. Vítají nás tři želvy a kočka, které se tu volně pohybují. Někdo si vzpomněl, že jsou u nás Velikonoce, a tak bylo pár žen vyšloháno.

Bohatá večeře na uvítanou měla být příslibem příjemného pobytu. Pro osm z nás byl opak pravdou. Ve tři hodiny ráno jsem se poprvé potácela temným, z části rozestavěným hotelem k toaletám. S obavou, že šlápnu na želvu, nebo spadnu ze schodů, protože jsem převážně neviděla na krok, jsem dosáhla cíle.

Účastníci takzvaného střevního dvojboje se během rána a následujícího dne trousili stejnou cestou ještě mnohokrát. Děkovali jsme za zázemí a správné načasování. Výlet do tří tisíc metrů nad mořem k jezeru a do krásné přírody se nás tak netýkal.

Založili jsme jednodenní lazaret. Dosud neznámé pojmy, jako Smekta, mi srovnaly žaludek a večer už mi bylo lépe. V našem provizorním lazaretu si předčítáme mé Trpké povídky od Václava Koubka, což nám zvedá náladu, nikoliv žaludky.