Pane Ivo, vedete netradiční život. Pronásledujete přízraky, hledáte poklady. Když zrovna nepíšete knihu, cestujete po světě. Kdy vše vzniklo?

Začátky bych datoval do útlého mládí, kdy jsme s kamarády sbírali výstřižky z novin a diskutovali, zda je to či ono možné. Ptali jsme se sami sebe, zda novináři třeba nepřikreslují skutečnost. A dospěli k názoru, že ideálním výstupem by bylo ověření informace na vlastní oči. Odtud vedl krůček k zorganizování prvních expedic.

Třeba k jezeru Loch Ness?

Ano. Tehdy jsme začínali a byli přesvědčeni, že v nějakém jezírku ve Skotsku přece nemůže unikat neznámé zvíře. Že ho díky přístrojům zaručeně najdeme. Ale jezero, nějakých 40 km dlouhé a 300 m hluboké, nás přesvědčilo, že musíme změnit metodu práce. Nemělo smysl sedět na břehu a čekat s dalekohledem, kdy se příšera uráčí vynořit, abychom ji rovnou nafilmovali. Vymýšleli jsme tedy způsoby, jak ji ke kamerám přilákat – pomocí potravy, zvuků či vypuzení z doupěte.

Dalším bájným tvorem byl smrtící červ z mongolské pouště. Česká televize odvysílala zdařilý dokument.

Olgoj chorchoj, do té doby naprosto neznámé zvíře. Kryptozoologické ročenky tehdy popisovaly vše možné, ale o něm ani zmínku. Existovala pouze povídka jednoho ruského spisovatele, již jsem původně považoval za fantazii. Avšak na fakultě v kroužku jsme měli Mongola, který se při vyslovení „olgoj chorchoj“ nesmál, naopak. Celý zbledl a řekl, že nemám žertovat. Že záhadný tvor žije.

A vy jste se rozhodl legendu prozkoumat…

Po pádu komunismu bylo konečně možno volně cestovat. Tak jsme vyrazili. Sice se nepodařilo červa nalézt, ale zato jsme nasbírali dostatek údajů. Třeba jak vypadá, jak se pohybuje, jakým způsobem a koho zabil, časové souvislosti dějů… Výsledky expedice byly napřed zveřejněny v republice, později se k nám obrátila pozornost celého světa. Je paradoxem, že původně nechtěly Spojené státy napsané články uveřejnit. Průlom nastal díky časopisu FATE. Začali se ozývat kryptozoologové, kterých jsem si vždy vážil. Z olgoje byl rázem slavný pojem. Dnes ho najdete na internetu jako smrtícího červa -„Death Worm“.

Jakým způsobem jste olgoje hledali? V čem tkvěl skutečný význam výpravy?

Do Mongolska jsme odjeli několikrát. Pokoušeli jsme se červa vypudit z písku pomocí třaskavin. Samozřejmě ne tvorovi ublížit, ale pomocí otřesů probudit aktivitu a dostat ho na povrch. Pak Jirka Zítka létal nad pouští s rogalem, protože bylo velmi náročné procházet to pěšky. Po kilometrové chůzi v písku máte jednoduše dost. K tomu technika, náklad, kamery… Olgoje chorchoje dodnes nikdo nenašel. Přesto naše expedice učinila zásadní objevy. Byla první na světě a přinesla materiály, na kterých se dodnes staví. Po nás zkusily štěstí další dvě výpravy.

Kryptozoologické pátrání pokračovalo v Austrálii?

Ano. Po stopách vakovlka. Ten skutečně existoval a vyhynul v roce 1930. Vypadal podobně jako pruhovaný pes. Čas od času se objeví zpráva, že vakovlka někdo zahlédl. Američan Turner dokonce vypsal několikamilionovou odměnu za důkaz, že stále žije. My jsme nafotili tvora podobného hřivnatému vlku, avšak zoologové usoudili, že se o vakovlka nejedná.

Vedle kryptozoologie se věnujete i kryptobotanice. Na Madagaskaru jste hledal lidožravý strom…

Legenda o lidožravém stromu se nám velmi líbila. Říkali jsme si, že nalézt strom bude hračka. Zvíře nutno honit, ale strom neuteče. Projížděli jsme jižní část ostrova, kde rostou sukulenty a kaktusy, dodnes pořádně neprozkoumané. Místní lidé prozradili, že máme hledat „stromy zabijáky“, ne lidožravé, ale se schopností zabíjet na dálku. Objevili jsme endemit, který v době květu vylučoval jed. Kdo pod takovým stromem usne, už se nikdy neprobudí. Dodnes mám schované jeho lístečky a plody – vypadají jako lusky.

Jezdíte na výpravy téměř každé dva roky. Zvládáte financovat tak náročného koníčka?

Nejde pouze o zábavu, pracuji. Píši články, knihy, zveřejňuji výsledky pátrání. S týmem spolupracovníků točíme dokumentární filmy. Ze začátku jsem sice sháněl sponzora (za reklamu, knížku, článek), ale život mě naučil spoléhat sám na sebe. Není jednoduché zorganizovat expedici. Příprava, peníze – nejvíce stojí letenky a pronájem terénního džípu (sto dolarů na den). Provozní náklady umíme stáhnout na minimum. Spíme pod stanem, živíme se rýží, nějak už si poradíme. Mnohdy jako by pomáhal sám Pánbůh. Už to vypadá, že výprava neodletí, ale těsně předtím se peníze záhadně objeví.

Chystáte se na Madagaskar. Za jakým účelem?

Madagaskar plánujeme uskutečnit na podzim. Zatím dávám dohromady tým. Vyrazíme po stopách „kalonuru“, do metru vysokého divého muže, jinak také nazývaného hobit, skřítek, elf… Jedny legendy hovoří o lidské bytosti z masa a krve, jiné se přiklání k neznámému druhu lemura, chodícího po zadních. Nevylučujeme ani mytologickou záležitost – kalonuru prý dokáže vstupovat do vědomí lidí, hypnotizovat a léčit. Rádi bychom natočili místní šamany, kteří díky extatickým obřadům „tromba“ navazují s těmito bytostmi spojení.

Koho byste rád vzal s sebou?

Většinou jezdíme ve stejné sestavě. Účast zvažuje Standa Motl, Jirka Zítka (pilot), Jirka Skupien (fotograf) se synem Davidem a můj syn Danny, který nastupuje za mě. Je stejně nadšený záhadolog, navíc ve skvělé fyzické kondici. Já už na spouštění se do propastí a podobné výkony nemám. Je výborný filmař. Nejen kameraman, ale dokáže udělat celý film, včetně střihu a ozvučení.

Proč vlastně spolu hovoříme v Milovicích?

Přijel jsem kvůli filmovým kazetám. Přítel Jirka Zítka, který je tady na letišti, má některé originály z naší sibiřské expedice, které si vyžádal americký televizní kanál Discovery Channel. Poskytl jsem jim interview. Byli nadšeni, že díky natočeným záběrům ušetří cestu pro nově připravovaný seriál. Bude se týkat mimozemšťanů a jejich stop na zemi. Použijí například záběry ze Sibiře a australskou Horu smrti. A právě díky jejich honoráři mohu uskutečnit plánovanou cestu na Madagaskar.

Zabýváte se i českými záhadami?

Samozřejmě. V raných začátcích, za komunistů, se nesmělo ven. Pátrání vedlo po nacistických pokladech. Dle jedné legendy existuje na Šumavě bezedná propast, kam po válce Američani naházeli německé zbraně. Prolezl jsem s kamarády řadu podzemních chodeb. Poklad jako takový jsme nenašli, ale v Severních Čehách, v Jiřetíně pod Jedlovou, se nám ve stříbrných dolech podařilo nalézt obrázek svatého Johanesse na skle –patrona horníků – a svícen. Předměty přijalo místní muzeum. Dále jsme zkoumali nazelenalé světlo v jihlavském podzemí, nad nímž se nachází kostel mnichů. Podle analýzy nabraných vzorků jsme zjistili, že se jedná o umělý luminofor wurtzit (ZnS) s dlouhým dosvitem – až třicet minut. Také jsme honili duchy, procházeli hrady, zkrátka všechno možné.

Čtenářům knih jste se zapsal do povědomí především díky Tajemství pražského Golema.

Ano, to byla moc příjemná práce. Dostali jsme se až na půdu Staronové synagogy, kde platí přísný zákaz vstupu od rabbiho Loewa. Pomocí geologického radaru a kamery jsme zkoumali, zda se pod podlahou nenachází kostra či schránka na Golemovo tělo. Kniha, která na tomto základě vznikla, byla čtenářsky velmi úspěšná. Nyní vyšlo druhé vydání, rozšířené o další poznatky a řadu barevných ilustrací.

Když zkoumáte nějakou záhadu, nejste zklamaný, když se ji nepodaří vyřešit?

Inu, většinou na místě zjistíme, že je vše jinak. Že se třeba nejedná o záhadu, ale slepou uličku. Například v Austrálii leží hora Black Mountain, ve které se ztrácejí lidé a ozývají se z ní podivné zvuky. Mluví se o mimozemských únosech. Avšak záhada se nekonala – jen racionální vysvětlení. Tu horu tvoří hromada na sobě nakupených kamenů. Při cestě do podzemí stačí jedno uklouznutí, a člověk je ztracený. Pokud za sebou netáhne třeba lano, hrozí, že se ztratí již v pěti metrech šíleného labyrintu. Stačí špatně odbočit, spadnout… Podivné zvuky se dají vysvětlit rezonancí větru. Navíc zde praskají kameny – doslova vybuchují, když zaprší. Kameny nasáknou vodou, pára v tropickém podnebí nestačí unikat a kámen se roztrhne. Dostali jsme se do nitra hory a nenašli ani žádný legendární chrám, jen písek a kameny. To však k práci záhadologa patří. Objevovat, poznávat, shromažďovat informace. A uvádět omyly na pravou míru.

Vy sám věříte na záhadné jevy, třeba mimozemské civilizace?

Na otázku pohlížím filozoficky. Dnešní vědci uvažují v materiální rovině, vnímají svět v běžném stavu vědomí. Ale vesmír je širší – do jeho tajů lze proniknout pomocí speciálních mystických technik, drog či šamanských způsobů. To je velice těžké. Některé z cest jsem zkoušel, ale zřejmě nejsem ještě tak vyspělý, abych je dokonale zvládnul. Věřím, že toho málo víme. A že spoustu jevů nelze dokázat.

Čím se dále zabýváte ve svém volném čase?

Další velkou zálibu představují vojenské terénní automobily z druhé světové války. Se synem Dannym jezdíme na jejich srazy v našem milovaném německém obojživelníku. Vystudoval jsem strojní inženýrství, ale kariéru a rodinu obětoval záhadám. Protože tohle musí člověk dělat s plným nasazením. Záhad je hodně, ale je třeba, aby vás to chytlo za srdce. Jedině tak je šance, že něco objevíte.

ANDREA PENCOVÁ