Legendární Bohouš občas předváděl neuvěřitelné kousky. „Svým způsobem vítal všechny přijíždějící lodě. Když byl v ráži, nebál se zaútočit ani na výletní loď Král Jiří. Své by o tom mohli vyprávět i poříční policisté, kteří zdymadlem proplouvali,“ vzpomíná Kaipr. Labuťák plul kolem lodí, někdy s nimi zaplul i do komory a nechal se vynést hladinou nahoru. Byl dlouhá léta zpestřením pro všechny.

Až do víkendu kolem 20. května. To se od mostu blížila loď do komory. Opět doprovázená Bohoušem. Když zaměstnanec kliknutím na myš začal zavírat vrata za lodí, která už vplula do komory, Bohouš udělal jeden ze svých manévrů, které občas předváděl. „Při zavírání vrat vyjel z komory ven. Pak se kolegovi na chvíli ztratil z dohledu, byl za jedním z křídel vrat. Na poslední chvíli si to však rozmyslel a chtěl vplout zpátky do komory. Bohužel vrata ho skřípla. Kolega ho uviděl, hned vrata zastavil, ale několik okamžiků trvá, než vrata zareagují. Už mu nebylo pomoci,“ líčí smutný konec labuťáka Kaipr.

V době tragédie už samice seděla na šesti vejcích, které nakladla do hnízda v areálu plavební komory. Na konci května pak vyvedla na svět tři mláďata. Ze tří zbylých vajec se další potomci už nevylíhli. „Je možné, že i to byl důsledek ztráty partnera Bohouše, kdy byla samice na všechno sama a zbylá vejce už nevyseděla,“ řekl Milan Kaipr, vedoucí plavební komory v Poděbradech. Ten příběh labutí od začátku sleduje a ve spolupráci s ekology ze Záchranné stanice pro zraněná zvířata se snažil těžkou situaci ovdovělé labutě pomoci řešit.

Tři vylíhlá mláďata si však přes veškerou snahu bohužel také příliš světa neužila. Jedno z nich přišlo na svět s vrozenou vadou a i přes péči odborníků po pár dnech uhynulo. „S dalšími dvěma mláďaty tu nějaký čas jezdila po Labi. Asi tak 14 dnů. Jedno se na chvíli vytratilo, to jsme objevili, jak má kolem nohy omotaný svlačec a nemůže se vyprostit. Tomu jsme ještě v té chvíli pomohli,“ říká Kaipr. Za dalších několik dnů už ale samice kroužila po vodní hladině opět jen s jedním mládětem. A po dalším týdnu už úplně sama. „Nenašli jsme po nich nikde ani stopu. Kdyby je třeba někde na břehu napadala kočka nebo jiné zvíře, objevily by se alespoň zbytky peří. Ale opravdu nic jsme neobjevili,“ říká smutně šéf plavební komory.

Ten má se svými spolupracovníky také teorii, co za zmizením dvojice mláďat může vězet. „Myslíme si, že na ně mohla zaútočit nějaká dravá ryba. Například velkých sumců je tu dost,“ přemýšlí Kaipr a jeho teorii jako možnou připouští i vedoucí stanice na Huslíku Luboš Vaněk. „Skutečně dravé ryby mohou mladé labutě napadnout a zabít, to není výjimečná záležitost,“ uvedl Vaněk.

Tragédie letošního jara se tak zdála dovršena a zoufalá labutí samice zůstala sama, bez partnera i mladých. Jenže jak už avizoval na jaře Luboš Vaněk, ekologové z Huslíku chtěli vyzkoušet, zda samice přijme nového samce. Je známo, že labutí páry jsou vzájemně na sebe mimořádně citově fixované. „Stává se to, že se partner po smrti toho druhého ustýská. Ale není to pravidlo. Často si najdou i dalšího partnera,“ viděl v květnu naději Vaněk.

Po zmizení obou zbylých mláďat tak na začátku podzimu vypustil pod poděbradský zámek labutího samce, který se v jejich stanici vyléčil a byl vhodným kandidátem na nového partnera. Šance byly údajně padesát na padesát.

V těchto dnech se zdá, že experiment se opravdu vydařil! „Jezdí tu spolu ve svém perimetru mezi zámkem a naší komorou a opravdu se zdá, že si padli do oka. Kdyby se jim příští jaro podařilo vyvést mladé, bylo by to opravdu fajn,“ doufá v happyend Milan Kaipr.

Nový labuťák zatím jméno nemá. Také dosud není tak výraznou a svým způsobem bláznivou atrakcí, jako byl jeho předchůdce Bohouš. Teď je však naděje na nový labutí pár pevně svázaný s touto lokalitou. A kdoví, jaká překvapení si pro turisty, ale i pracovníky plavební komory do budoucna připraví.