Věra Kutifelová si zahrála malou roličku v kultovním filmu Jiřího Menzela Slavnosti sněženek. Jejího tatínka ztvárnil kouzelným způsobem Rudolf Hrušínský. V kuchyni se to pak vzpomínalo jedna radost, občas se v očích paní Kutifelové zaleskla slza. „Mám ještě tři tácy vánočního cukroví, některý jsem předělávala na rumový kuličky. Celý Vánoce jsem chcípala, tátovi taky nebylo dobře, tak jsme nesnědli vůbec nic,“ ozve se svým pronikavým hlasem paní domácí a já jsem v ten moment ve filmu. Šťastný, že v něm chvíli mohu hrát alespoň statistu. V Kersku je prostě dobře.

Muselo tu být během natáčení pěkně rušno.
Když tu byl celý štáb, bylo tu opravdu rušno. Všichni byli fajn, nejlepší byla Hana Hanušová, pravá ruka režiséra Jiřího Menzela. Všechno to nahnali k nám na dvůr. Dojížděli sem denně, jen Hanušová a Stáňa Houdková tady v Kersku bydlely u krámu. Materiál, co se natočil, se v Praze každé úterý promítal. Něco se vystříhalo, něco zůstalo. Natáčeli tady od srpna do 21. listopadu 1983.

Máte ještě tu jabloň, pod kterou spokojeně leží pan Hrušínský?
Jistě že máme. Tehdy tady muselo pod jabloní zůstat asi čtyři metráky jablek. Ta jabloň je dneska prořezaná, už byla špatná. Ale trošku jsme ji omladili, protože ji nechci pokácet.

Tatínek si zahrál ve Sněženkách?
Ano. Jede na kole a já pořád slyším, jak povídá: Kamarádi, pojeďte do Hájenky na pívo, vyháněj tam kance z kůže. Hrušinský sedí ve filmu s rádiem a pase ovce tady v ulici. A všechno se to honilo zase zpátky. Ta krásná scéna, jak utíká za tou stojkou sena do hospody. Nebyla jsem u toho každý den, protože jsem chodila do práce. Dokonce mě i z práce vytahovali na natáčení. Dělala jsem pečovatelku v ústavu pro mentálně postižené děti.
Točilo se i v noci. Kdo nezná Kersko, neví co to je za krásu. Kersko samo o sobě je hrozně pěkný. Kdo to nezná, tak to neocení. Když se v roce 1983 natáčely Sněženky, tak měli naši 50 let výročí svatby.

Jaký byl Bohumil Hrabal, který měl kousek od vás chatu?
Bogan byl takovej zvláštní, milej, někdy protivnej, adekvátně ke stavu svý nemoci. Nohy ho bolely, všechno ho bolelo. Ale vždycky, když se sešel s tátou, to bylo pořád: Jaryno, Jaryno a Bogane, Bogane. Bylo to přátelský. Ráno, když vzpomínám, mám jednu fotku táty s Hrabalem, kalhoty vykasaný. Pamatujeme, co bylo v Kersku tenkrát vody. Táta v modrákách něco vypráví, Bogan má vysoukaný nohavice a na nohách holínky.

Mezi řečí jste se zmínila o bulváru, že vás nadzvedl?
Jsem naštvaná. V tom bulváru autor píše, že je tady pořád nepředstavitelný bordel jako ve filmu. To tedy neví, jak to tady vypadalo před třiceti lety. Napsala jsem mu dopis, že jsme s manželem důchodci a financemi neoplýváme. Tak jestli se mu to nelíbí, může dát všechno na vlastní náklady do pořádku. Půjdu i dál, celebrity chtějí miliony, já chci pouze očištění, tedy omluvu v tisku.

O co konkrétně šlo v tom článku?
V časopise porovnávají stavby tehdy ve filmu a nyní. Třeba Hájenku, školu, krám. A také náš plot, za kterým stál Hrušínský a brnkal o něj. Je tam fotka z filmu a pak současná. Autor píše, že je tu bordel.

Jak vy se díváte na starou a dnešní Hájenku?
Už to není, co bývalo. Moc se mi nelíbí ta přístavba. Klasická Hájenka je jedna místnost a venku stromy. Teď je tam bowlingová dráha.

Zavzpomínejte na tatínka.
Vzpomínat na tatínka? To budu asi brečet. To byl tak hodnej člověk, pomohl v Kersku každýmu. S maminkou jezdili frézou, která je také ve filmu. Oni upravovali v Kersku ulice. Táta byl v dohlížecím výboru v Kersku i v Hradištku, nazývali ho posměšně cikánem Růžičkou. Uklízel ulice a Pražáci se chtěli jen rekreovat a odpočívat. Tatínek jezdil na lodi, vozil písek z pískovny v Ostré do Čelákovic. Pak dělal přes dvacet let u meliorací, čistil veškeré vodoteče v Kersku. Přesně věděl, když se to někde zacpe, tak se Kersko začne topit.

Jak to fungovalo mezi tatínkem Francem a hercem Hrušínským?
Hrušínský přišel, táta k němu schází ze schodů. Vidím to jako dneska. Podávají si ruce a Hrušínský mu po představení říká: Tak já budu hrát tebe. Teď se mi předveď, jak to děláš. Od toho okamžiku jste nepoznal, kdo je kdo. Vzal si tátovy holínky, tátův starý promaštěný klobouk, modrákovou bundu. Chodili spolu po dvoře, krmili králíky, nevěděl jste kdo je kdo. Tak, jako když ve filmu běží Hrušínský jako táta do Hájenky po těch schodech a ťuká na dveře: Láďo Ládíčku, dej nám pívo, máme žízeň, přivezli uhlí. Tak přesně běžel můj táta, pohyboval se, ty různý kejkle. Všechno stejný. On se na něj Hrušínský podíval a už věděl. Pro nás to byl pan herec. Myslím, že byli i stejně staří, nebo táta o něco starší. Když se podívám z okna, vidím tátu, jak sedí pod jabloní, flašku píva tady v rohu. A když se podívám na Hrušínského, vidím, že to je můj táta. Tam je minimální rozdíl. Já to neumím popsat, když šli spolu, to bylo jedno a to samý.

Pouštíte si někdy ten film?
No jéje. Když mám splín, pouštím si tátu. To si teda pobrečím. Říkám si, tak tě vidím i slyším. A s Hankou Hanušovou si ještě občas zavoláme.

Jak vnímáte akci Hrabalovo Kersko, kterou chystají Kubovi z lesního ateliéru?
To jsou tak hodní a ochotní lidé. Nemůžu proti nim říct ani zrníčko pepře. Sedíme u Kubů každý rok, máme tam rezervované místo se Zdenou Hadrbolcovou, Hanou Hanušovou, Petrem Bruknerem. Nesmím zapomenout na fotografa Honzu Řehounka, který připravoval Hrabalovu stezku a dával nám sem ty cedulky známých míst z filmu.

Chodí se sem podívat spousta lidí. Jak je přijímáte?
Byl tu tak pětatřicetiletý Moravák a jestli by si nemohl něco nafotit. Během týdne mi poslal velice krásný barevný fotky. A ptal se mě, zda se prý může vracet do Kerska. Lidi se ptají, kde stál Hrušínský, kde je ta jabloň, pod kterou ležel. A nadšení jsou z těch trsů sněženek. Hned při vstupu po pravé straně zas bude trs. U těch sněženek mě zpovídají. Měla by tu být před našima tabule se stříškou jako je u Hrabalovy chaty. Tady zastaví třeba plný autobus a všichni se ptají. Pro nás je to hrozně krásná vzpomínka.

Nebyli jste z natáčení tak trochu unavení?
Když se natáčelo, obětovali jsme tomu spoustu hodin a nastavovali noci. Třeba ještě v jednu hodinu po půlnoci jsme jezdili po Kersku, když točili noční Kersko. Jako například tu bouračku.

Kdy jste se dozvěděli o knize Slavnosti sněženek?
Na tu knížku nás upozornila paní Pokorná. Povídá: Věruško, jeď do Lysý, mají tam v knihkupectví Slavnosti sněženek a je to i o tatínkovi a o tobě. Dojeď si ji koupit. Samozřejmě že knížka nebyla. Hrabal mi ji ale odpoledne přinesl se slovy: Nejdřív jdu k tobě, protože až půjdu dolů, tak už budu mít rozbitou držku (smích). Přesně řekl, kde se píše o tatínkovi a o mně.

Máte v ní vepsané i osobní věnování?
Je tu napsáno: Paní a panu Francovi přátelsky Hrabal, 6. října 1978. Potom se podepsal do knížky Rudolf Hrušínský, Jiří Menzel, herečka Blanka Lormanová, která hrála mě. Knížka stála 14 korun a vyšla nákladem 50 tisíc výtisků.

Jak natáčení prožívala maminka?
Ona nemohla už moc na nohy, tak všechno sledovala s mým manželem z okna v obýváku. Pan Menzel po ní třeba chtěl, jak nadávala tatínkovi, když se vracel z hospody. A dejte mi pokoj, odsekla mu máma (smích). U plotu během natáčení seděla vnučka neslavnějšího komika na světě Charlieho Chaplina. Bogan jí vybíral ty nejkrásnější jablka a nosil jí je. A ona se do nich s takovou chutí zakusovala.

Jaká scéna, kterou jste zažila, se točila nejdéle?
Hodně dlouho, mám dojem, že aspoň čtyři až pět hodin, se natáčela scéna u pramene, jak stojí trabant. Svěrák si točí do demižonu vodu. Hanzlík jde kolem a říká: Říkají o mně, že jsem odborník, a hrne se mu pomoci opravit motor. Se synem Jirkou jsme u toho seděli u plotu a to trvalo nejmíň pět hodin. Pořád se to Menzelovi nelíbilo a kameraman měl také připomínky. Jezdili jsme všude s nima po Kersku. V noci na kole, když točili tu bouračku s Jaromírem Hanzlíkem. Taky mě vytáhli z práce na natáčení scény, jak mi zkoušejí na zadek nápis Zahrádkáři Kersku. To byli Láďa Jilemnický a Jirka Fiala.

Herec Hrušínský si půjčil tatínkovu kamizolu, nebo byla připravená z kostymérny?
Tu měl Rudolf Hrušínský na tu mysliveckou hostinu v Hájence vypůjčenou od táty. Herec Milan Kubát hraje také mého tátu ve Slavnostech sněženek. Je to divadelní zpracování nymburských ochotníků.

V roce 2014 se v Kersku chystá velká sláva, bude to přesně sto let od narození spisovatele a pábitele Bohumila Hrabala.

Bohumil Hrabal: Slavnosti sněženek
…Jednou jsem zvolna kráčel podle plotu a tak jsem šel a ani jsem si nevšimnul, že pan Franc prstama se probíral ve strunách plotu… …naříkal a brnkal a zvolna jeho gumové holínky kráčely v rytmu žalmu podle plotu, Jaryno, zanaříkal pan Franc… to se to na tebe valí, všechno, co nechceš, tak vzrůstá, stádo a vosy… a tady, podívejte se, pamatujete… zjasněl pan Franc, tady ten Mazánkův zázrak? Jeden jich bude mít pět škopků jablek… ale tenhle, co jsem narouboval na starý kmen, má jedno krásný jablíčko, vidíte, jak se na mě směje, jako můj vnouček, jako tvářička pěkný holčiny… vidíte, to je moje jediná radost… Jaryno, kde seš? No počkej! Křičel hlas a zmizel, a za chvíli se zatřpytil na zápraží ve slunci rakouský budík a paní vyběhla do libosadu a budík jí řinčel v prstech… (Mazánkův zázrak, úryvek)
VIZITKA: VĚRA KUTIFELOVÁ s manželem Františkem. Jsou už oba v zaslouženém důchodu. Paní Věra pracovala jako pečovatelka v ústavu pro mentálně postižené v Kersku. Má dva syny, Petra a Jiřího. A vnuka Péťu. Syn Petr je ztvárněn také ve filmu Slavnosti sněženek, i když ho hraje jiné dítě. „Je to ta scéna, jak mu Blanka Lormanová meje zadek u vstupu do domu,“ směje se Věra Kutifelová. S manželem Františkem už jsou přes čtyřicet let. Jejich zahrada už bude navždy spojená s krásným filmem i o jejím tatínkovi Jaroslavu Francovi. Toho ztvárnil neopakovatelným způsobem herec Rudolf Hrušínský.