Průvodce večerem Jan Řehounek, autor dvou ze čtyř křtěných knih, představil přítomným jednotlivé tituly, autory i nakladatele.

První knížku, Paměti o úpravě středního Labe v Nymburce – Erární most v Nymburce, přiblížila Michaela Havelková, která zpracovala spolu s Janem Hozákem jedinečné paměti významného vodohospodáře, Nymburáka Emila Zimmlera (1863-1950).

Jan Jelínek je autorem knihy Jizvy na duši, niterného vyprávění malého kluka, který přežil válku v úkrytu a až po osvobození našel kamarády v Nymburce, kam se s maminkou a sourozenci přestěhoval. Jeho vyprávění o hrůzách holokaustu zasáhlo všechny přítomné.

Nymburský spisovatel Jan Řehounek seznámil posluchače se svými tituly Tajemné stezky – Zlatým pruhem Polabí, věnované krásám a historii tohoto regionu, a Nymburk literární, dokument toho, že město je na spisovatele nesmírně bohaté. Vždyť kniha obsahuje 150 jmen včetně dvacítky žijících autorů.

Na závěr slavnostního setkání pokřtili autoři společně se starostou města Pavlem Fojtíkem, senátorem Tomášem Czerninem a dalšími milými hosty všechna "knižní miminka" symbolicky šampaňským.

Neopakovatelným zážitkem večera, jemuž dodala lesku přední česká šansoniérka Marta Balejová, bylo pro mnohé posluchače setkání s řadou přítomných současných autorů. Mohli si s nimi popovídat, koupit si jejich knihu a nechat si ji podepsat.

Pro ty, kteří se křtu v Hálku nezúčastnili a nové knižní novinky je zajímají, zbývá dodat, že bude možné koupit si je například v Městském informačním centru na náměstí Přemyslovců.

ROZHOVOR SE SPISOVATELKOU PAVLOU LOUCKOU, VNUČKOU HISTORIKA VÁCLAVA KOŘÍNKA

Pavla Loucká: „Hrabal se mě pořád ptal, jestli mi něco nedluží…"

Jednou z výrazných literárních osobností čtvrtečního křtu čtyř knižních novinek v Hálkově divadle byla spisovatelka Pavla Loucká. Dáma vybroušené češtiny se dlouhodobě zabývá jazykovou úpravou textů a popularizací naší mateřštiny. Deset let (1996 – 2006) psala pro časopis Vesmír jazykové koutky, o češtině napsala dosud dvě knihy, Zahradu ochočených slov (Dokořán 2007) a Dech, duch a duše češtiny (Albatros 2008). Mnoho z nás neví, že ač Pražanka, má kořeny hluboko v nymburské černozemi.

Paní Loucká, vítejte opět v Nymburce. Co pro vás tohle městečko znamená?
V Nymburce vyrostli mí rodiče, žili tu oba moji dědečkové a obě babičky a pro mě je to místo, kam jsem jezdila na prázdniny. Byl to čas báječných dětských skopičin, zejména na Rémě u Labe, kam jsme občas spadli, ale tak jsme se naučili plavat. Nikdo nás moc nehlídal, bylo to krásné dobrodružství.

Vaším dědečkem byl Václav Kořínek, nezapomenutelný nymburský amatérský historik a vypravěč…
Dědeček Kořínků byl pro mě velkým vzorem. Jeho životním koníčkem byla nymburská historie, o níž často nadšeně, velmi osobitým způsobem vyprávěl. Stal se dokonce jedním ze tří průvodců dějem Hrabalových Harlekýnových milionů, v nichž Hrabal nádherně zachytil právě tu dědečkovu osobitost.

Ovlivnil vás dědeček ve vašem budoucím profesním směřování?
Určitě podpořil můj vztah k české literatuře, miloval zejména 19. století, například Boženu Němcovou. Když jsem pak studovala češtinu na Filozofické fakultě UK, navazovala jsem částečně na dědečkova krásná vyprávění v dětství. Kromě toho byl dědeček vynikající amatérský muzikant, zpíval v kostele sv. Jiljí, vlastně všichni v rodině muzicírovali, takže u mě se tohle všechno prolínalo: literatura, vidění krajiny, vztah k historickým místům, hudba.

Na co ještě v Nymburce vzpomínáte?
Na kouzelný dům v Máchově ulici, kde prarodiče žili, kde babička pěstovala na zahradě lekníny… Pro mě to byl svět plný kouzel, odrážející tajemno knih, které si dědeček často četl.

Nechystáte se někdy své vzpomínky sepsat a vydat knižně?
To bych asi musela napsat úplně jinak, hutněji, než teď vyprávím. Tohle je spíš takové hrabalovské pábení! (směje se)

Na čem v současné době pracujete?
Do konce března bych měla odevzdat rukopis, který navazuje na knížku Zahrada ochočených slov. Vydalo ji před lety nakladatelství Dokořán. Snažila jsem se v ní uchopit češtinu trochu jinak, zabývat se nikoli pravopisem, ale významem slov, filozofií jazyka. Nová knížka bude částečně o mimoběžných hovorech, takových, v nichž chybí porozumění, což je dnes stále častější jev, a částečně bude o smyslu mlčení v řečové komunikaci. Mlčení má mnoho poloh a je zajímavé je odkrývat.

Vraťme se ještě k Hrabalovým Harlekýnovým milionům. Jaký byl vztah vašeho dědečka se slavným spisovatelem?
Dědeček napsal dvě knihy o historii Nymburka, které však město navzdory slibům v 70. letech nevydalo. Dědeček je proto nabídl Bohumilu Hrabalovi, s nímž se znal, a ten pak části textů použil právě v Harlekýnových milionech. Hrabal mu chtěl za to stále něco dát, ale děda odmítal. Pak mu ale Bohumil Hrabal přece jen poslal na tu dobu slušné peníze, které dědeček rozdělil mezi nás tři vnoučata. Historka vyvrcholila až po dědečkově smrti. Na jeho pohřbu mi babička dala jakousi vkladní knížku, ale já jsem z rozrušení moc nevnímala, takže jsem zapomněla heslo. Když pak naše rodina peníze potřebovala, chtěla jsem peníze vyzvednout. Jenže babička už byla také po smrti, a kde vzít heslo? Zkoušela jsem u přepážky na Záložně v Nymburce říct všechno, co souviselo s dědečkem, ale marně. Až mi jeden z účastných úředníků povídá: Vy jste dědečkovi hrozně podobná, jak se dědeček vlastně jmenoval? Václav, vyhrkla jsem. No vidíte, že heslo víte! Takže příběh měl šťastný konec. Bohumila Hrabala jsem pak dlouho potkávala na Kampě, kde jsem bydlela a kudy on chodil do hospody U Tygra, a vždycky se mě ptal: Nedlužím ti něco?