Průzkumný pluk v Mladé a stručná historie letiště

Novodobá éra letiště Boží Dar, nebo také Mladá, začala již od samého konce druhé světové války. Skutečný význam ovšem získalo až počátkem padesátých let, kdy zde armáda nechala postavit moderní betonovou přistávací dráhu. Pokud někdo označí letiště Mladá jako kolébku československého proudového letectva, nebude se mýlit. Později se sice výcvik proudových stíhačů přesunul i na jiná letiště, ale během padesátých a šedesátých let se zde piloti postupně učili létat na nejnovějších typech proudových letadel jako stíhaček MiG-15, MiG-19, MiG-21 nebo bombardérů a průzkumných letounů Iljušin Il-28.

Od října 1954 až do září 1968 působil z letiště Mladá 47. průzkumný letecký pluk. Po vyřazení dosluhujících britských letadel typu Mosquito a původně německých cvičných strojů typu Siebel Si 204 (v československém letectvu průzkumná verze jako Aero C-3AF) jeho piloti létali na průzkumných verzích stíhaček MiG-15 a průzkumné verzi bombardérů Iljušin Il-28. Od května 1959 pluku velel pozdější plukovník Vladimír Kvarda.

Pluk tvořily čtyři letky, kolem padesáti letadel, což z této jednotky činilo jeden z největších leteckých útvarů Československé lidové armády. Letci 4. letky, která měla ve výzbroji Iljušiny Il-28, pravidelně létali kolem československo-západoněmecké hranice a kamerami snímkovali činnost vojsk NATO až do hloubky třiceti kilometrů ve vnitrozemí Spolkové republiky Německo. Tyto informace velení pluku posílalo přímo do generálního štábu. V roce 1965 nastoupil ke 47. průzkumnému leteckému pluku jako zástupce velitele podplukovník Josef Křena.

Vpád Sovětů jsme nepředpokládali

Ještě v červenci 1968 létali piloti 47. průzkumného leteckého pluku intenzivně. Pokud letec nalétal měsíčně osm hodin, považovalo se to za velmi dobré. V červenci 1968 to ovšem u Josefa Křeny dělalo 14 hodin deset minut. Kvůli opravě nouzové přistávací dráhy na letiště v Mladé pluk působil z polního letiště Mnichovo Hradiště. Začátkem srpna 1968 odjel plukovník Křena s rodinou na dovolenou do NDR. Již při přejezdu hranic si povšiml většího množství sovětských jednotek, ale nevěnoval tomu pozornost. „Někdo sice možná tušil před srpnem 1968, že by nás Sověti mohli okupovat, ale my jsme tomu nevěřili. Věděli jsme pochopitelně, že je napětí. Věděli jsme, že se scházejí špičky Varšavské smlouvy. Co se týče ministra národní obrany generála Martina Dzúra, ten byl jednoznačně zastáncem totalitních manýrů. Nikdo ze zpravodajských důstojníků nás na podobnou situaci nepřipravil. Nikdo nevydal žádné pokyny, jak se v takovém případě zachovat. Nikdo neupozorňoval na to, v co se může politické napětí zvrhnout. Krátce před 21. srpnem jsem byl na dovolené v NDR. Pochopitelně jsem si všiml pohybu vojska na německé straně, ale vůbec jsem nepředpokládal, že se na nás chystají. Sověti byli v NDR jako doma. Tam se stále něco dělo,“ vzpomíná Josef Křena.

Předehrou operace Dunaj, jak zněl krycí název vpádu jednotek Sovětské armády, Polské lidové armády, Maďarské lidové armády a Bulharské lidové armády do Československa, se stalo velitelsko-štábní cvičení Šumava v červnu 1968. Po jeho skončení nechtěly sovětské jednotky opustit území Československa a poslední z nich se stáhly až na samém počátku srpna 1968. O samotné okupaci Československa rozhodlo sovětské politbyro 20. srpna 1968 s tím, že se uskuteční úderem půlnoci. Ve skutečnosti vpadlo do Československa více než tři sta tisíc vojáků (28 divizí a čtyři letecké armády) o hodinu dříve. Zpravodajští důstojníci generálního štábu Československé lidové armády odhadovali, že se operace Dunaj účastnilo 600 až 750 letadel a vrtulníků. Vzdušné výsadky jako první obsadily letiště Praha-Ruzyně, Vodochody, Brno-Tuřany a Náměšť nad Oslavou. V Praze pochopitelně jako první budovy obsadili okupanti budovu Ústředního výboru Komunistické strany Československa a budovu generálního štábu v Dejvicích.

Všechny letouny okamžitě přistát

Josef Křena po návratu z dovolené nastoupil službu 20. srpna 1968. V této době se nacházel na dovolené velitel pluku plukovník Vladimír Kvarda, a proto byl podplukovník Křena nejvyšším důstojníkem na letišti a z titulu své funkce zástupce velitele pluku i velitelem letiště Mladá. Během dne uskutečnil několik letů na dvoumístném MiGu-15UTI, aby prověřil způsobilost pilotů a mohl jim povolit samostatné lety. Dvoumístnou verzi, takzvanou spárku, nepilotoval, ale seděl na zadním sedadle. Samostatný let ho čekal až v nočních hodinách, kdy měl uskutečnit orientační let na trati Mladá – Hradčany – Dobříš – Veselí nad Lužnicí – Kbely – Mladá. „Odstartoval jsem kolem jedenácté hodiny večer a let probíhal ve výšce deseti kilometrů. Když jsem letěl někde mezi Dobřany a Veselím, někde u Tábora, tak jsem uslyšel výzvu v kódu, která byla vzápětí opakovaná v otevřené řeči: Všechny letouny na přistání. To se týkalo Čech, asi za dvě minuty se ozvaly Tatry (Slovensko), které ještě zvýšenějším hlasem přikazovaly okamžité přistání. V duchu jsem si říkal, to je nějaký průšvih, to se někde srazily dvě mašiny. Jakmile jsem přistál, hned mi hlásil letový dispečer, že mám jít k telefonu. Hovořil jsem s náčelníkem generálního štábu, který mi sdělil, že vojska Varšavské smlouvy překročila hranice. Rozkázal dodržovat pět bodů, z nichž jedním bylo nevyvolávat bojovou činnost. K této události mohlo dojít v půl dvanácté. Piloty jsem pustil domů. Ani ne za pět minut jsme uslyšeli, jak přes naše letiště letí svazy letounů. Podle radiolokátoru jsme zjistili, že letový provoz je skutečně hustý. Slušně řečeno jsme další události sledovali s velkým roztrpčením. Především jsme se pomocí našich prostředků snažili mapovat situaci. Dopravní letadla končila někde na Ruzyni. Rozestupy měly nějakých tři sta metrů. Jedny šly na přistání a druhé vzlétaly. Nad naším letištěm v té době nějaké letadlo nouzově zablikalo. Nechal jsem vypnout všechny radiolokátory, nic nevíme, nic nevidíme, ať si dělají, co chtějí,“ líčí první hodiny okupace podplukovník Křena.

Polští a sovětští vojáci se navzájem ostřelovali

Josefu Křenovi a vojákům nezbývalo nic jiného, než čekat. Radiolokátory byly vypnuté, letadla nečinně stála na stojánkách. K Milovicím se mezitím blížily od Mladé Boleslavi jednotky Sovětské armády a od Hradce Králové jednotky 2. polské armády. Cvičení u týlových jednotek na letišti se účastnili záložáci. Ti se chtěli za každou cenu bránit a rvát s okupanty. Nechtěli si nechat nic líbit, ovšem jakákoliv protiakce by byla beznadějná. „Kolem čtvrté hodiny ranní se začalo rozednívat. Za svítání jsem nejdříve uslyšel rachot a nakonec jsem asi tak dva tři kilometry od dispečerské věže, na níž jsem se nacházel, zahlédl, jak se přibližují pozemní vojska. Objevily se dva tanky s bílými pásy a přibližovaly se ze západu. Jakmile se první tank dostal na vzletovou dráhu, otočil to a dále pokračoval vedle, po takzvané gruntě. Tank T-54 jel přímo ke stání technické. V ose pohybu tanku se také nacházely stany, v nichž spali záložáci při cvičení. Vyšel jsem na ochoz a prohlásil: Chlapi, buďte naprosto klidní. Vyjedu k těm tankům a uvidíme, co se dá udělat. Vzal jsem otevřenou škodovku, tehdy ještě uazy nebyly. Řekl jsem řidiči, že jedeme naproti tankům. Jeli jsme pomalu, prostředkem, asi čtyřicítkou. Oddělovala nás vzdálenost asi 1500 metrů. Když jsem se přiblížil blíže k tomu téčku, tak jsem si všiml, že má dole zabudované dvojče, kulomet. A jak jel stále dopředu, otáčel hlavní, jak mě stále zaměřoval. Jakmile jsme se ocitli na jeho úrovni, přikázal jsem řidiči, aby zastavil. Zastavil i tank a otočil tu kupoli s osmdesátkou kanónem na mě. Vystoupil jsem a šel jsem po betonové ploše k tomu tanku. Když to viděli tankisté, otevřel se poklop a do poloviny těla se vysoukal tankista. Nejdříve jsem se ho zeptal německy, kdo je. Pak česky a nakonec jsem se ho optal rusky, zda je Rus. Řekl, že ano. Tak jsem se ho zeptal, jakou má hodnost. Představil se jako seržant Nikitin. Řekl jsem mu, že zde je vše v pořádku, ať nepůsobí další škodu Československé a Sovětské armádě na letištním zařízení a zůstane stát. Srovnal lauf a skutečně se zastavil. Na konci vzletové dráhy, u silnice směrem od Milovic, zůstal stát druhý tank, s dělem namířeným na vzletovou plochu, kdyby někdo chtěl odstartovat. Mezitím jsem odjel zpět k věži. Asi po pěti minutách se z toho druhého tanku vysoukaly tři osoby a vydaly se pochodem k věži. Vydal jsem pouze pokyn, aby všichni zalezli. Když přišli blíž, poznal jsem, že dva z nich jsou vojáci s krátkými puškami s nasazeným bodákem a uprostřed nich jde důstojník. V duchu jsem si říkal, když jsme vás, hoši, pozvali, tak jsme vás vozili všude, ale tentokrát jsme vás nezvali, tak pojďte pěšky. Důstojník vyšel nahoru do věže. Seděl jsem v místnosti u dispečerského pultu. Představil se jako nadporučík Nikolajev. Optal jsem se ho, co chce. Sdělil mi, že přijeli proto, abychom skončili létání. Odpověděl jsem mu, že letovou činnost neprovozujeme, a ani provozovat nehodláme, že se budeme držet rozkazů. Dodal jsem pouze, že v duchu toho vašeho příkazu není nutné dělat žádná mimořádná opatření. V době, kdy odcházel, se od Strak objevily pozemní jednotky, které směřovaly na střed letiště. Byl to UAZ s červeným pásem, sovětská vojenská policie. Tehdy jsem si řekl, že na věži již nemám co dělat. Bylo krátce po šesté hodině a vojáci již začali chodit do práce.“ vzpomíná tehdejší nejvyšší důstojník na letiště Mladá Josef Křena.

Někteří piloti měli nápad, alespoň odstartovat, ale to by k ničemu nevedlo. Betonová dráha rozdělila československé a sovětské vojsko. Čechoslováci měli svá kasárna na jedné straně letiště kolem řídící věže, Sověti stany na straně druhé, kde byl radiolokátor. Zatímco letci se snažili zachovat klid, tankisté v klidu nezůstali. Přes cesty káceli stromy a různě činili okupantům potíže. Špatná komunikace mezi polskými a sovětskými jednotkami dokonce vedla k tomu, že Poláci začali kasárna, v nichž již byli Sověti, ostřelovat. Sověti vyhrožovali Čechoslovákům, že použijí dělostřelectvo. Nakonec se vše vyřešilo.

První sovětská letadla přistála na letišti v Mladé 21. srpna 1968 kolem jedné hodiny odpoledne. Jednalo se o přibližně čtyřicet stíhaček MiG-21 ze sestavy 159. gardového stíhacího leteckého pluku. O několik hodin později začala na letišti přistávat dopravní letadla a vrtulníky s vysokými důstojníky a generály. Od 23. srpna 1968 působil v Milovicích štáb velitele okupace generálplukovníka J. G. Pavlovského. 47. průzkumný letecký pluk musel letiště v Mladé opustit koncem září 1968. Normalizace znamenala pro jeho velitele Kvardu, zástupce velitele Křenu a náčelníka štábu Ditricha konec letecké kariéry. Listopadu 1989 se dožili v podřadných profesích.

Michal Plavec