Jaký je váš vztah k Nymburku?

Je to moje rodiště. Mám k němu hluboký vztah a velmi rád se sem vracím. Ostatně, když si přečtete moji knihu, začíná i končí Nymburkem.
Jako mladý jste se dostal k národním socialistům. Co pro vás tato strana, o níž již dnes není mezi lidmi skoro žádné povědomí, znamenala a znamená?
Pro mě znamenala hodně. Domníval jsem se, že je to strana, která dokáže udržet komunisty natolik v mezích demokracie, že nedojde k situaci, k níž nakonec došlo. Teprve dodatečně, když jsem měl možnost přečíst více knih o tom, co se všechno dělo, jsem musel poopravit svůj názor. Uvědomil jsem si například, že až do toho roku 1948 zde žádná opozice ani nemohla být. Kdyby tehdy některá strana řekla, že jde do opozice, tak ji musel podle zákona ministr vnitra zrušit. Protože by byla proti Košickému vládnímu programu. To jsem tehdy nevěděl. Pokud bych to tušil, nemohl bych té straně tolik věřit. Dal jsem do ní velké naděje, v dobré víře, že Československo bude demokratické. To se, jak bohužel víte, nestalo. A dnes, to máte pravdu, o té straně ví pouze ten, kdo se dějinami zabývá, nebo kdo je prožil. Dnešní Česká strana národně socialistická s předválečnými a poválečnými národními socialisty nemá nic společného.

Myslíte si, že by se dala v současném českém politickém spektru najít strana, která má k ideálům národních socialistů blízko?

Domnívám se, že ne. Musím přiznat, že se v současném politickém spektru v České republice nevyznám. O politice jsem měl vždycky jiné představy.

Jaké?

Ve svých názorech jsem se blížil až něčemu ideálnímu, něčemu poctivému. Dělat něco pro národ. Ale tady, když si pustím zprávy, tak se každý den dozvím o nějakých lotrovinách, krádežích. To mě ničí. To nemá s poctivou politikou nic společného. Byl jsem národní socialista, ale to mi nebránilo, že jsem fandil mladému politikovi, sociálnímu demokratovi Stanislavu Grossovi. Říkal jsem si, je mladý, nezatížený, má dobré názory, dobře mu to myslí. A najednou nemůže dokázat, kde vzal sto milionů. A když už to nedokázal, tak nedokazuje ani to, kde ukradl další miliony. Kdy při té náročné práci ministra vnitra stačil vystudovat práva? To nemá s demokracií a poctivostí nic společného.

V padesátých letech v Nymburce se odehrál jeden z největších procesů proti lidem, kteří mysleli a konali jinak než komunisté, právě s vaším otcem Oskarem Krausem, a vešel do povědomí jako spor Oskar Krause a spol. Jak jste se k tomu dostal vy?

Můj otec jim skutečně vadil. Osobně jsem jim zde tolik nevadil, neboť jsem v Nymburce tehdy nebyl. Komunistům vadili lidé, kteří nechtěli násilí, ale chtěli jít cestou demokracie. Vadilo jim, že ostře upozorňovali na nedostatky. To jim vadilo. My jsme ani netušili, že je to tak zrůdný režim, teprve nyní po otevření archivu se to dovídáme. Když jsem byl naposledy v Praze, koupil jsem si knížku nazvanou Hyeny v akci. Ten historik, její autor, vynaložil obrovské úsilí, aby zmapoval vše, co se dělo v padesátých letech na Zlínsku. Dobral se i k takovým dokumentům, že když někde byla schůze, na níž měli lidé vyjádřit souhlas s popravou Milady Horákové, je tam jejich jmenný seznam, jak hlasovali. Bylo neskutečné, jak se komunistům podařilo vše zorganizovat a naplánovat, aby se zbavili všech, kdo by proti nim něco mohl mít. Nymburští historici by si tuto knihu měli vzít jako vzor, neboť podle stejného scénáře to probíhalo po celém území republiky. Z okresu až do poslední obce šla zpráva, že je potřeba potrestat nepřátele režimu. Čtyři pět komunistů, kteří to měli na starosti, se sešli v hospodě a říkali: Takovej Franta by se hodil. Ale s ním hrajeme mariáš každý večer. To je dobrý kluk. Ale Tonda, ten má čtrnáct hektarů. Toho můžeme nechat zašít, ne?! A takto se v hospodě dohodli, koho zlikvidují, aby ostatní měli strach a oni si mohli dělat, co chtějí. Vybrali lidi, nahlásili je na Státní bezpečnosti. Na StB už bylo, aby tyto nevinné lidi přinutila k přiznání a vykonstruovala procesy.

Jak se to dotýkalo přímo vás?

Když zahájili proces s otcem, byl jsem už ve vězení. Můj táta netušil, že je to takto zrůdně organizované. Rodiče si mysleli, že ten první člověk, který za nimi přišel, je skutečně agent CIA, a ne provokatér StB. Věřili tomu, když jim ten provokatér sdělil, že tady musejí něco udělat, aby bylo vidět, že v Československu je opozice, že ne všichni jdou s komunisty. Kdyby rodiče měli jen stín podezření, nehráli by s nimi tu hru. Muselo to být skvěle sehrané a promyšlené. Hesla, tajné schůzky.

Jak sám říkáte, je potřeba si spíše přečíst vaší knihu, než abyste musel znovu tlumočit a převyprávět vše, co jste zaznamenal. Co vás nakonec přimělo, že jste ve svých dvaaosmdesáti letech napsal vzpomínkovou knihu, prožitý román?

Nechtěl jsem psát nic. S jedním známým, panem Stoklasou, který měl rád mé vyprávění, jsem se dohodl, že mu každý měsíc budu psát dopis, v němž se ohlédnu za svým životem. Zpočátku jsem mu vyprávěl jenom ty veselé příběhy. Dalo to docela hodně práce a pomalu se z toho začala klubat knížka. Začal jsem také jezdit do archivů StB a při každé návštěvě byl překvapený i zaskočený. Řekl jsem si, že by lidé měli vědět, kdo se tehdy choval slušně a kdo jako svině, udavač. Začal jsem proto trochu spěchat, aby ta knížka vyšla. Při psaní této knížky bylo pro mne těžké všechno. Nejsem přece žádný spisovatel. Hodně lidí mně s dotažením knížky pomáhalo. Vyslechl jsem jejich připomínky. Jak zde, tak ve Švýcarsku. Nemohu vyjmenovat všechny, ale například Pavel Fojtík z nymburského Vlastivědného muzea, nebo šéfredaktor Revue Prostor Milan Hanuš. Milan Hanuš mě pak již vybízel, že je zvědavý na pokračování a říkal mi: Posílejte všechno. To mě utvrdilo v tom, že má cenu knížku vydat. Zvláště, když prohlásil při jednom rozhovoru: Takové publikace je potřeba vydávat. Ti mladí o tom nevědí skoro nic a těm starým je to jedno. Zdena Mejzlíková, zástupkyně šéfredaktora Revue Prostor, mi nakonec pomohla text jazykově vyčistit a navrhla mi úpravy slovosledu.

Ve švýcarském Pfäffikonu se vám podařilo vybudovat uměleckou galerii, která nemá ohlas jenom mezi emigranty, ale její věhlas dorazil i do míst, o nichž se vám v té době možná ani nezdálo. Když plukovník KGB Vasilij Mitrochin zběhl v roce 1992 do Velké Británie, přivezl s sebou jako bývalý archivář KGB několik kufrů plných výpisků z tajných archivů, které pořizoval v letech 1972 až 1984. V jednom z těchto výpisků se zmiňují i o návštěvě Aleksandra Solženicyna ve vaší galerii v roce 1974 v přítomnosti agentů KGB. Jak na to vzpomínáte vy? Jaký jste měl pocit z osobního setkání se Solženicynem?

Mě to také překvapilo, jakého věhlasu jsem dosáhl (smích). Na mě udělal nesmírně hluboký osobní dojem. Je to zážitek na celý život, pokud se uvědomujete, kým Solženicyn byl a je. Když jsem ho ale slyšel na besedě, měl jsem z něho pocit, že v praktické politice nemusí uspět. Byl až příliš velký idealista, silně nábožensky založený. Když se ho lidé ptali na okupaci Československa v roce 1968, prohlásil, že si lidé musejí navzájem odpouštět, že my musíme odpustit Sovětskému svazu, stejně jako Sovětský svaz se musí omluvit nám za příkoří. Bylo mi jasné, že to není politik, který by dokázal změnit politiku v samotném Sovětském svazu nebo pozdějším Rusku.

U Solženicyna se to projevuje po jeho návratu do Ruska. Horuje pro ideu velkého a silného Ruska a jeho postoje jsou silně nacionalistické. Historická zkušenost většiny obyvatel střední Evropy je ve vztahu k Rusku v tomto ohledu odlišná.

Ano, ovšem na rozdíl od jiných chce Solženicyn silné Rusko bez násilí a s přispěním Pána Boha. Mám takový pocit, že pokud bych byl zůstal se Solženicynem dále ve styku a on mi napsal dopis, že zakládá novou stranu a zda bych do ní nechtěl vstoupit, tak bych se mu s díky poděkoval. V těchto věcech mě nepřesvědčil. Solženicyna považuji za fantastu. Ale nemusíme chodit příliš daleko, stačí, když máte prezidentem fantastu-spisovatele. Není schopen se v praktických politických věcech vyznat. V politice musíte být pragmatický, musíte se vždy dohodnout na nějakém kompromisu. A to je umění, aby byl kompromis seriózní, aby ho mohl ten i ten zpracovat, pochopit, vysvětlit voličům.

Přemýšlel jste někdy o tom, co vám psaní knihy přineslo?

V současnosti se cítím dobře, třebaže jsem nedávno prodělal infarkt a už musím více odpočívat. Ale pokud jsem o něčem přemýšlel, tak by se měla celá doba komunismu vyškrtnout. Jak by se všechno vyvíjelo jinak, pokud bych při pokusu o přechod hranice z Chebu do Waldsassenu nezabloudil a neocitl jsem se zpět v komunistickém ráji…Pokud bych za svobodou mohl odejít svobodně…

Podobně jako ve vaší knize končíme rozhovor otázkou týkající se rodného města. Nymburské městské zastupitelstvo v návrhu městského rozpočtu výrazně seškrtalo příspěvek nymburským skautům a částkou čtyřiceti tisíc korun přispělo nymburským mladým komunistům. Pouze dva zastupitelé hlasovali proti. Jinak všichni ostatní, včetně všech zastupitelů za ODS a ČSSD, hlasovali pro. Co si o tom myslíte, píše se rok 2008, šedesát let po komunistickém puči?

Na to se mě snad ani nemusíte ptát. Jenom kroutím hlavou. Neděje se to jenom v Nymburce. Děje se to všude. Jak mohou mladí demonstrovat pro komunisty. Co o nich vůbec vědí? Co zažili? Ptám se, kde se vůbec takoví lidé najdou? Lidi se prostě neponaučí. Když představitelé města, kteří by měli jít příkladem, podporují komunistickou mládež, tak to o něčem svědčí. Co vůbec ti mladí komunisté dělají? Mám pocit, že se celý svět zbláznil.