Tady chová i kozu Káju. Tvoří spolu nerozlučnou dvojici.
Navštívil jsem Zdražila se svou dcerou, která si ho vybrala pro sérii fotek na téma Osobnost regionu. A dostala z něj jedničku!

Zdražil si bývalou hájenku pospravuje postupně sám. Před domkem má pár řádek se zeleninou, brambory a ve výběhu kozenku Káju. Přichází nás přivítat v jeho typickém ponču, holínkách a se slamákem na hlavě. „Vítejte, Kája je takový hipík. Jsme dobrá dvojka,“ široce se zasměje a já si hned porovnávám vzhled obou. Je to tam. Jak se říká, že panička nebo páníček po nějakém čase mají v obličeji chvílemi podobu svého psa, tady má básník ve tváři Káju. Funguje to.

„Mám po delší době zase kozu, normálně ji dojím a z mléka vyrábím sýr,“ rozkládá rukama Zdražil. Je pro kozí využitelnost, chystá se koupit kozla z Oskořínka. „A mladé porazím na maso, je to lepší než z nějaké velkovýkrmny,“ dušuje se.

Kozenka Kája je plachá a se mnou moc jít nechce. „Koupil jsem ji ze skupiny, ještě se bojí,“ komentuje básník a jdeme na palouk s posedem lemovaným stromy. Je to přes les za hájovnou jenom kousek. „Tady k lesíku dávají myslivci žrádlo srnkám, máme tu i daňky. Kápo jim prý dělá daněk albín. Říká se, že když albína uloví pytlák, do roka zemře.“

Zdražil se na Břístvi, kterou už zakomponoval do své prózy Pohádkovej dědys, učí žít v souladu s přírodou. Nevěří moc politikům a tak chce být soběstačný. „Lusknutím prstu tenhle režim bude fuč a co pak,“ ptá se sám sebe. „Proto pěstuju brambory, česnek, rajčata a papriky,“ vyjmenuje básník. Hospodaří tu už jedenáct let. „Soused mi říkal: Tady vám nic neporoste. A koukejte,“ hrdě ukazuje na své záhonky.

Za domem má ohniště a poblíž roste houba jidášovo ucho. „Je výborná s rýží a kurkumou,“ mudruje a rovnou ochutnává. Zkusím ucho také a není to špatné.

Prahu nevyhledává, jezdí tam jen když musí kvůli právě chystanému rukopisu románu Salamandři veselice. „Potom se vracím sem a z vlaku vystoupím už v Ledečkách a jdu pěšky asi pět kilometrů na hájenku. To je naprostá úleva od civilizace,“ ví básník.

Tvoří ve starém křesle v kamrlíku, kde na něj dohlíží indiánský náčelník od malíře Zdeňka Buriana. Nabídne nám chutný vietnamský čaj a vypráví o srazu básníků nazvaném Putování po Máchovském kraji. „Tam musíte za rok jet! Cestou na hrad Bezděz jsme se najednou zastavili, výhled jsme měli náramný a všichni postupně četli úryvky z Máchova Máje. Vymyslel to kolínský básník Kim Houdek,“ vypráví Zdražil se zaujetím, že toho hodně nachodil a cítil se ve skalách šťastný.

Z kozího mléka připravuje prý zatím pouze jednoduchý sýr, ale chystá se na kozí hermelín.
„Někomu smrdí, mně ne,“ má jasno Zdražil.

Na odchodu chválím před hájenkou u cesty nádherný hloch. „To je kozí lék. Je ale také výborný na srdce. Pije se jako čaj a osvícenější doktoři ho předepisují,“ zakončí básník a my se vracíme z téměř pohádkového místa do třetího patra paneláku.

VIZITKA – PAVEL ZDRAŽIL se narodil v roce 1965 v Městci Králové. Do základní vojenské služby ovšem žil v Nymburce, ke kterému se ve svých textech často vrací. Vydal například básnické sbírky Divoké víly, Šípem do měsíce, Všecko je možné nebo Ohňové básně. V současné době připravuje k vydání své zásadní dílo – román Salamandří veselice. Vydal prózu Pohádkovej dědys, ve které se objevují postavy z Břístve, kde chalupaří. Je editorem almanachů Kroky ze tmy, Cesty šírání a Kam až došel, to tam našel.

Kouzelná zeměZážitky! Modlitba pro kytky,
je tady všude blízko, co vprostřed kopřiv voní zráním,
kouzelná zemějednomu Jednomu v hlubinách věcí se klaním.
pod slunečnými jezdci V hlubinách věcí, co spolknou omletý kecy,
Naber si ze měv hlubinách lidí, když v září úrodu sklidí
kolik jen sneseš, a za zimních večerů z chalupy pod lesem
naber si ze mě,zírají na stádo čarovných laní
zahalená krásko.Za mostem zahnu do lesa
Ta země je ve mně
a půjdu s řekou.
i odpověď je blízko, Žižkov nechám za sebou:
když všechno se spojí – teď listy stromů.
– Vysoko i Nízko; V houbách shlídnu nebesa,
kouzelná je zem, zem starou – dlouhověkou.
tak kouzel mocná Prahu nechám za sebou,
provoněná láskou. vracím se domů
(ze sbírky Šípem do měsíce, (ze sbírky Tisíce let v jednom tepu,
Triton, 1992) Triton, 1999)