Než vyrazí České Miss na mezinárodní soutěže, obléknou se v Poděbradech. Toto zvláštní pravidlo platí poslední dva roky.

Vše začalo spoluprací ateliéru Rodná Hrouda Marie Staré na slovanském kroji pro Moniku Leovou. Ta se právě 
v něm loni předvedla ve finále Miss Earth na Filipínách. Letos Marie Stará už vyráběla rovnou kroje tři. Pro Miss Earth Nikolu Buranskou, Miss World Terezu Skoumalovou 
a právě pracuje na kostýmu pro Gabrielu Frankovou, která se bude ucházet o přízeň porotců na nejprestižnější soutěži MISS UNIVERSE. Finále bude sice až 25. ledna, ale česká vyslankyně na americkou Floridu odletí již 6. ledna.

„Mám teď trochu honičku. Termín se neuvěřitelně rychle blíží, takže pracujeme od rána do noci," povzdechla si Marie Stará, ale protože je životní optimistkou ví, že byť s velkým úsilím a odhodláním, nakonec vše dobře dopadne.

O tom, jaký kroj pro nejkrásnější Češku připravuje příliš mluvit nechtěla, přeci jen je to tak trochu výrobní tajemství a připravila by se tak 
o efekt překvapení, přesto ale něco málo naznačila. „Mám představu, že vytvořím extravagantní kroj, kde si hodně pohraji s motivy a dám tomu výraznější vzhled a myslím, že to bude velmi sexy, i vzhledem 
k proporcím Gábiny," odhalila Marie Stará.

Práce pro české Missky prý vznikla neuvěřitelnou náhodu, i když Marie Stará říká, že na náhody od určité doby nevěří.

Hledala historii své rodiny a našla nový smysl života

V nenápadné manufaktuře v budově bývalého kina vznikají unikátní skvosty oděvního umění. Za projektem Rodná Hrouda, který není jen ateliérem, ale hlavně hlubokou myšlenkou – filozofií, stojí Marie Stará, původem z Benátek nad Jizerou. Od dělnice na lince v mladoboleslavské automobilce až k asistentce šéfa 
a následně manažerky prodeje vozů americké produkce se vystudovaná krejčová ze dne na den proměnila v uvědomělou ženu, která ctí tradice, není jí lhostejné, jak se k sobě lidé chovají a jaký konzumní způsob života povětšinou vedou. A protože Marie také krátce zářila na televizní obrazovce, známe se osobně z mediálního prostředí. Následující rozhovor se proto nesl v přátelské atmosféře.

Co tě vůbec vedlo k této zásadní životní změně?
Cesta do minulosti mé rodiny mě přivedla k tomu, že jsem se začala zajímat o své předky. Zjistila jsem, že je nesmírně zajímavé poznávat jejich tradice, víru, obyčeje. A došlo mi, že je to to, co mi chybí. Najednou jsem si uvědomila, že většina z nás dobrovolně nastoupila do kolotoče, který nás nutí být v neuvěřitelném tempu, a jen pro to, abychom si kupovali levné nekvalitní výrobky, které se po velmi krátké době vyhodí a kupujeme nové.

Takže prozření přišlo při prodávání amerických automobilů?
Není to jen o automobilech, elektrospotřebičích, ale i oblečení a jídle. Díky produkci nejen z Asie, jsme si zvykli na velmi nízké ceny výrobků 
z míst, kde není dostatečně zaplacena lidská práce. Případně mohutně nakupujeme v zahraničních řetězcích a umožňujeme, aby naše peníze nezůstávaly u nás. Nejsme schopni se vzájemně podpořit a pomoci. Také jsem měla velký problém dát svým přátelům ze zahraničí nějaký dárek, který by byl opravdu vyroben u nás. Musím na druhou stranu uznat, že v poslední době se zájem o české výrobky začíná zvedat. Mnoho lidí nakupuje například na farmářských trzích, kde je sice dražší zboží, ale pochutnáme si a podpoříme domácího výrobce.

Ono je to taky dost trendy. Lifestylová média to ordinují jako aktuální moderní životní styl. Ale v podstatě nám jde o výsledek, takže je to vlastně správně, že?
(smích) Vůbec nesleduji, co je trendy a dokonce ani v módě, což u mě může být překvapivé. Ale já chci dělat věci, které nepodléhají trendům. Nechci, aby mi někdo diktoval, co se letos nosí. Pro mě je důležité, aby se v mých šatech lidé cítili dobře. A přeneseně, protože jsem patriot, cítím důležitost v tom, abychom si vzájemně pomáhali. Abych nakupovala u domácího výrobce, vlastně svého souseda, dala mu tím práci a on pak zase třeba utratí peníze u mě. To je podle mě základ domácí ekonomiky. Je to o každém z nás.

Dobře, tak kde kupuješ látky?
Pochopitelně používám materiály vyrobené v České republice. Samozřejmě bavlna 
u nás neroste, ale alespoň se 
u nás tká. Šiji právě ze stoprocentní bavlny, lnu, konopí, prostě přírodních materiálů 
a hedvábí, nebo také z Českého brokátu. Přestože mnoho textilek, a v podstatě celý český oděvní průmysl, zkrachovala, protože se domácí produkce prostě nekupovala, tak v Broumově vydržela jedna malá firma, která je nyní největším dodavatelem brokátu pro Afriku. Ze začátku bylo dost náročné tyto české výrobce vůbec objevit. Ale pro mě je to zásadní v celé myšlence – chci přenést folklór do současnosti, to cítím jako takové svoje poslání. Třeba pro Miss World Terezu Skoumalovou mám na zakázku vyrobenou látku – bavlněný satén, který jsme doplnili vzory, které se nosily ve středních Čechách. Používám ornamenty vycházející z našich lidových krojů. Folklor je pro mě neskutečná studnice inspirace.

Lidové kroje mám ale spojené s Moravou. Poděbradský neznám.
Střední Čechy a Praha odložily kroje před sto padesáti lety. Pátrala jsem po nich 
a velmi mi v tom pomohla historička Polabského národopisného muzea doktorka Jana Hrabětová. Repliky krojů 
(a některé originální šátky 
a čepce krásně vyšívané) z Polabí jsou vystavené v Přerově nad Labem. O poděbradském kroji nemám žádnou písemnou informaci, ani přesný obrázek, možná někde něco existuje. V národopisném muzeu 
v Praze jsem objevila mladoboleslavský kroj. Budu pátrat dál a třeba se mi podaří udělat rekonstrukci i toho poděbradského. U nás i v Praze, se kroje nosily. Byl to běžný oblek. Viděla jsem třeba Ruzyňský kroj, který se nosil ještě před sto lety. Vysočany, Modřany, prostě vesnice okolo Prahy, které jsou již nyní součástí, měly svoje kroje. Ale protože Praha vždy vzhlížela k Paříži, snažila se kopírovat tamní trendy. Takže se z prostého oděvu začal stávat městský. 
U dámských šatů se posouval pas nahoru a začaly se používat dražší materiály, zlaté výšivky a podobně. Přesto ale 
v ornamentech najdeme typické místní výjevy, třeba plodiny, které se zde pěstují. Mladoboleslavsko a Polabí si je hodně podobné ve florálních motivech, ale liší se v barvách. A právě tyto motivy se snažím využít v současné tvorbě. Smysl vidím v tom, abychom žili historií v přítomnosti. Máme být na co hrdí a tím, že na to lidé začnou reagovat, resuscitujeme věci, které jsou dávno zapomenuté a mohou se stát trendem.

Co jste tedy v ateliéru schopni vyrobit?
Všechno, na co si vzpomeneš (smích). Začali jsme dělat tradiční oblečení, třeba pro staročeské hospody nebo pro Baráčníky. Ale děláme i pánské noční košile, lněné košile pro volný čas, nebo celý stejnokroj. Můžeme udělat věci tradiční i elegantní, dekorace jak do moderního interiéru, tak do chalupy, polštářky 
a třeba také národní kroj pro Českou Miss…

Jak jsi se k Misskám dostala?
Nevěřím na náhody. Myslím, že se vše děje z nějakého důvodu. Začala jsem potkávat zajímavé lidi a přikládám to tomu, že sama jsem šťastná 
a dělám to, co mě baví. Dostala jsem od kamarádky pozvánku na vernisáž, ani jsem nevěděla na čí vernisáž a čeho. Ale s manželem jsme tam vyrazili a až na místě jsme si uvědomili, že nejsme na to, jaká to byla akce, náležitě oblečeni. No, moc jsme se tomu
 s mužem Filipem nasmáli. Po měsíci si takhle večer sedím 
u televize a volá mi nějaké neznámé číslo. V sedm večer, to je čas pro všelijaké průzkumy trhu, nabídky, telemarketingy a podobné otravy. Zvedla jsem to dost naštvaně a poté, co se na druhé straně ozvalo: „Máte na mě chviličku?" jsem řekla rezolutně „Ne!" Jenže z paní se vyklubala manažerka České Miss a že by byli rádi, kdybychom vytvořili národní kostým pro Miss (smích).

Takže, pro koho jsi šila?
Pro Moniku Leovou jsme na Miss Earth na Filipíny vytvořili světlou variantu sukýnky a blůzky a doplnili historickým věnečkem asi osmdesát let starým. Protože byla ze spolupráce vzájemná spokojenost, dostali jsme letos nabídku na dva kostýmy a třetí je právě ve výrobě pro Miss Universe, která letí 6. ledna na Floridu. Mám volné ruce 
a můžu být extravagantní nebo tradiční, jako v případě předchozích prací, kdy jsme udělali Tilii, tedy lípu, nebo bohyni Živa, což byla původní staroslovanská polabská bohyně, která byla symbolem plodnosti, úrody a byla ztělesněním krásy. Ale je to všechno o tom, že musíš být připraven na nečekané situace a velmi rychle zareagovat, zaimprovizovat. Tilie měla být původně logicky s korunou nahoře s tím, že jak by Nikola rozevřela ruce, tak by celý ten strom ožil. Jenže to vyžadovalo poměrně prostorově náročnou konstrukci, ale děvčatům se vše musí vejít do dvou kufrů.

Abychom se v tom vyznali. Pro kterou Miss byl jaký kostým?
V loňském roce jsme vytvořili národní kostým s folklorním motivem pro Moniku Leovou, se kterým se mohla pochlubit na třetí největší soutěži krásy na světě – Miss Earth. Letos v listopadu odletěla Nikola Buranská na Miss Earth reprezentovat Českou republiku v šatech Tilia, inspirovaných tradičním symbolem našeho státu, lípou. Tereza Skoumalová se v Londýně na Miss World představila v modelu Živa. Šaty jsou vyrobené z přírodních materiálů, saténu, hedvábí a tvoří je bohatá sukně s jemným živůtkem. Celek podtrhuje věneček za sušených květin a plodů z našeho kraje. A nyní pracuji na kostýmu pro Gabrielu Frankovou na Miss Universe. U ní mám představu, že vytvořím extravagantní kroj, kde si hodně pohraji s motivy a dám tomu výraznější vzhled a myslím, že bude velmi sexy, vzhledem 
i k jejím proporcím.

Co Marie Stará a konfekce? Kde kupuješ oblečení?
Hodně dlouho jsem si nic nekoupila. Převážně nosím oblečení z naší dílny. Samozřejmě, když zjistím, že nutně potřebuji džíny, tak vletím do nějakého obchodu, ale jinak si vystačím sama. Doma nějaké kusy konfekce ještě mám, ale téměř to nenosím. Nemám vůbec pocit a důvod chodit v nějakých kostýmcích jako dřív. Se změnou myšlení, životního stylu přišla i změna v odívání. Ale kolik toho člověk skutečně nosí? Tři čtyři trička, košile, dvoje kalhoty a zbytek leží ve skříni, protože se už do toho nevejdeš, a nebo to vyšlo 
z módy (smích).

Jak tedy vypadal šatník našich předků?
Byl velmi skromný. Několik málo kusů oblečení na běžné nošení, spíš pracovní a třeba jeden slavnostní. Skoro 
v každé chalupě byl tkalcovský stav a z vypěstovaného lnu se dělala vlastní látka na šaty. Tkali většinou muži a ženy předly. Hodně se šilo z kanafasu, z konopí a byly to jednoduché střihy, vzdušné, volné 
a velmi praktické. Když už nějaký ten pracovní oděv dosloužil, tak se ještě použil na hadry a stejně tak, když slavnostní časem ztratil na svém lesku a kráse, mohl se z něj stát ten běžný, pracovní. Proto se právě pánských krojů dochovalo velmi málo. Naši předci byli oproti nám velmi šetrní a vážili si všeho, co pracně vydobyli ze země.