Je mu osmnáct, ale na hřišti či na diskotéce ho nepotkáte. Filip Veselý je vozíčkář s postižením dolních a částečně i horních končetin. Ale jen s vozíkem nebojuje. Vede bitvu sám se sebou při komunikaci s lidmi. Důvod? Filip je navíc autista.
Maminka Věra vypráví, jak odmalička jsou jeho největším problémem sociální vztahy a dodává: „Jednou z nejhorších otázek je pro Filipa zcela nevinný dotaz, jak se má. V lepším případě se tazatel dozví, že dobře.“
Autismus se u něho projevuje v té nejslabší podobě, ale přesto komplikuje už tak obtížný fyzický handicap. Pro Filipa je nemyslitelné, že by někoho o něco požádal. „To raději bude čekat, než si ho někdo všimne a osloví ho,“ říká Věra. A i tak není úspěch zaručený. Jemu známí lidé se tiché odpovědi dočkají, ale jeho pohledu do očí už ne. A před cizími se raději ukrývá. Jeho jistoty tvoří domov, škola a auto. Filipova maminka upozorňuje, že na ostatní místa jej všude doprovází. „Teď řešíme, jakým způsobem budeme absolvovat letošní rehabilitační pobyt v lázních. Poprvé by měl jet sám. Filip je od ledna plnoletý. Ale vím, že sám to není schopen zvládnout.“

I vozíčkář Filip má plány. Jednou studovat vysokou

Osmnáctiletý vozíčkář Filip Veselý sedí ve studovně kolínské obchodní akademie. Dívčí část jeho prváku má tělocvik. Předmět, ze kterého je Filip osvobozen. Nevadí mu to. Kolem se baví několik dalších studentů. Filip si píše slovíčka z němčiny. Na všechno potřebuje víc času než ostatní. Postiženy má i ruce.
Jeho třídní profesorka Lenka Koláčná upozorňuje, že víc času na všechno je to jediné, kde má při studiu výjimku. „Obsah učiva Filip zvládá stejný, jenom metody prověřování znalostí se liší,“ komentuje a dělí se o zkušenosti ze třídy: „Z prvotních obav, jak nový kolektiv přijme vozíčkáře, nic nezbylo. Možná máme štěstí, že se studenti mého prváku sešli v této sestavě, ale nezaznamenala jsem žádný problém.“
Třída? Pohoda
Jak Filipa třída bere? „Když se stěhujeme, vždycky mu někdo pomůže a s vozíkem ho veze,“ říká Filipův spolužák Standa Toman a vysvětluje, že se v péči o Filipa postupně střídají. Ze skupinky se ozývá jedna z dívek: „Největší problém nám dělalo ze začátku myslet na to, že Filip se sám nepřemístí a nezapomenout ho, protože on se sám neozve.“ „Teď se už třída hned ptá, plánujeme–li nějakou exkurzi, co Filip,“ usmívá se třídní. Přiznává, že pohyb mimo budovu je největší problém. O bezbariérových autobusech či většině pro vozíčkáře přizpůsobených vlacích si bohužel mohou nechat jenom zdát. Filipova maminka nešetří chválou nad přístupem školy: „Účast na exkurzích je skutečně jediným omezením. Jsem moc ráda, že tu může syn studovat.“ Všichni, kdo Filipa znají, vědí, že studium s internátním pobytem na specializovaných školách by těžko zvládal.
Pro rodinu to znamená dvakrát denně absolvovat cestu do Kolína a zpět. Ale Filip má šanci vystudovat školu, bydlet doma a postupně se osamostatňovat. Vždyť i to je důvod, proč nemá osobního asistenta. „Naučí–li se komunikovats lidmi, bude to pro něj možná cennější než nabyté znalosti,“ uvažuje Koláčná.
A co Filip? „Líbí se mi tu. Je to tu lepší než na základce.“ Dělí se i o plány: „Chtěl bych studovat vejšku, asi něco humanitního.“

Bezbariérový Nymburk? Situace se nezlepšila

Před dvěma lety se v nymburských ulicích objevila herečka Veronika Žilková s nevidomým studentem Jiřím Zadražilem a vozíkem pro postižené. Zjišťovala, zda je Nymburk bezbariérový. Její zjištění bylo jednoznačné. Výsledek sledování ukázal, že bariéry ve městě mizí, ale radnice jaksi pozapomněla na nevidomé. Ti byli zatím při pohybu po městě odkázáni na pomoc druhých. „V Nymburce chybí zvuková signalizace, o označení budov vysílači pro nevidomé ani nemluvě,“ komentoval tehdy prohlídku města nevidomý student Jirka. Největším kamenem úrazu se ukázalo nymburské nádraží. Překvapená herečka tehdy s hrůzou zjistila, že tam není jediný výtah pro vozíčkáře.
A jak vypadá situace dnes? Bohužel se nic nezměnilo. Zvuková signalizace na jediné světelné křižovatce stále chybí, na autobusových zastávkách se nevidomý nedozví bez pomoci druhých vůbec nic, protože na nich chybí braillovo písmo.
Přestože město mělo možnost požádat z Národního rozvojového programu mobility pro všechny o nemalou finanční částku, neučinilo tak. Přitom podle ředitele Odboru pro rovné příležitosti Úřadu vlády Pavla Hříbka je ročně k dispozici kolem dvou set milionů korun. „Stačí si o ně říct,“ ubezpečil tehdy Hříbek starostu města Ladislava Kutíka. Ten nyní sdělil Deníku, že se jakýsi program mobility ve městě připravuje. „Zatím jsme žádné peníze na podobné účely nežádali, ale nyní se připravuje projekt, ve kterém je počítáno hlavně s bezbariérovostí lávky pro pěší,“ uvedl Kutík s tím, že nejbolavější místo, nymburské nádraží, město řešit ani nemůže, protože zařízení není v jeho majetku.

Situace handicapovaných očima zaměstnavatelů

Pavel Krpálek, vedoucí oddělení trhu práce nymburského úřadu práce: „Největší možnosti zaměstnání mají handicapovanív chráněných dílnách. Nyní funguje na Nymbursku oficiálně pouze jedna, v Handicapcentru Srdce v Poděbradech. Tam je každoročně zaměstnáno kolem patnácti až sedmnácti postižených lidí. Navíc firmy s více než 25 zaměstnanci mají povinnost zaměstnat nejméně 4 procenta postižených, nebo splnit náhradní plnění. Buď zaplatí určitý obnos do státního rozpočtu, nebo odeberou povinné množství výrobků od firmy, která handicapované zaměstnává.“


Jiří Šťastný, majitel poděbradské papírny, která zaměstnává ročně více než patnáct postižených občanů: Handicapovaní lidé jsou většinou velmi rádi za to, že mají práci. Pokud pracovat mohou, pak jsou vděční. U nás je potřeba manuální zručnost, takže lidé s postižením horních končetin u nás uplatnění nenajdou. Devadesát procent našich handicapovaných zaměstnanců pracuje doma.