Cestu knížky od spisovatele a ilustrátora po tiskárnu představila zábavnou formou předškolním dětem z nymburských mateřských škol pracovnice Městské knihovny v Nymburce.

Každé z dětí dostalo na ruku razítko s písmenkem, kterým začíná jeho křestní jméno. 
A pak už se malí budoucí čtenáři dozvěděli, že než kniha vyjde, musí ji někdo napsat, nakreslit k ní obrázky a poslat do tiskárny, kde ji vytisknou, sváží a než se dostane do rukou čtenáře, musí si ji koupit 
a nebo půjčit v knihovně.

„Děti a co se s knihou nesmí dělat, aby nedopadla takto?" ptala se knihovnice s roztrhanou knížkou v ruce. „Nesmíme ji namočit!", „Nesmíme po ní dupat!", „Nesmíme ji házet na zem a trhat z ní listy!," křičely děti a s uspokojením sledovaly, jak paní knihovnice souhlasí s jejich nápady.

Potom si všichni povídali 
o tom, co se jim v knížkách líbí nejvíce a jaké postavičky se objevují nejčastěji v pohádkách. Beseda očividně děti bavila a určitě si v tu chvíli ani jeden z nich nevzpomněl na to, že má doma někde v pokojíčku počítač.

Všechny knížky na stole 
v dětském oddělení měly barevné obaly a děti na ně se zájmem vzhlížely. „Teď mi pomozte dát knížky zpět do knihovny, abych je mohla 
v pohodě najít, když si je někdo přijde půjčit," vyzvala knihovnice Helena Marešová děti a každý z nich vzal poslušně jednu knížku a uklidil ji do přihrádky. A kupodivu daly všechny děti knihy hřbetem ven. „To aby bylo vidět, kterou knížku si bereme," vysvětlil jeden z chlapečků na dotaz, proč je potřebné knihy uklízet tímto způsobem.

Na dětech bylo vidět, že pro ně knížky jsou příjemnou zábavou a že ještě nejsou tak moc ztracené v kybernetickém světě.