Jiří Hlávka se narodil 31. března 1944. Divadlo začal hrát už ve svých šesti letech v Satalicích, kde v té době žil. „Zřejmě šlo o nějakou náhodu. V raném dětství jsem rád a snad dobře maloval, ale moji první učitelé na základní škole v Satalicích rozhodli, že mě obsadí do scénky Námořníci z křižníku Aurora. Vystoupení mělo úspěch, takže následovala mnohá další účinkování ve školním dramatickém kroužku. Můj tatínek z toho však nebyl moc nadšený, protože měl obavy, aby hraní divadla nebylo na úkor vzdělávání,“ řekl Hlávka pro Deník v rozhovoru před deseti lety, který se pojil s výročím jeho 70. narozenin.

Zásadně jej poznamenala událost z roku 1954. Devět let po válce našli jeho kamarádi v lese nevybuchlou munici, kterou se snažili na dvorku u domu rozmontovat. Bohužel ve chvíli, kdy vešel na dvůr tehdy desetiletý Jiří, nálož explodovala. Chlapec přišel o část obličeje a navždy také o levé oko.

Z hudebního festivalu Let it Roll v Milovicích.
Kraj podpořil významné kulturní a společenské akce. Je mezi nimi i Let it Roll

Přesto v divadelní kariéře pokračoval i poté, co se přestěhovali do Ústí nad Labem a později Předlic. Jeho první větší rolí byl princ Radovan v pohádce O princezně se zlatou hvězdou na čele.

V sedmnácti letech se hlásil na DAMU, ale kvůli svému fyzickému handicapu neuspěl. Později byl členem divadelních souborů v Ústí nad Labem, Chabařovicích nebo Karlových Varech, kam se přiženil. Od roku 2000 se pak stal součástí libického souboru Vojan. Do obce se přistěhoval a žil se svojí ženou Marcelou v domku na návsi. Členové souboru ho označili za divadelního srdcaře.

Všestranný umělec a rebel

Jiří Hlávka v životě vystřídal mnoho profesí. V mládí byl učitelem na základní škole, kde vyučoval přírodopis, angličtinu a hudební výchovu. Kromě divadla se také věnoval skládání básní či malbě olejovými barvami.

Nikdy se netajil nesouhlasem s vládou komunistů v naší zemi. Po roce 1968 mu odmítli publikovat některé jeho básně, které by soudruhy rozhodně nenadchly.

Přímo na příchod okupačních sovětských vojsk zavzpomínal Hlávka pro studenty Základní školy Václava Havla v Poděbradech, kteří jej zpovídali před pěti lety v rámci projektu Příběhy našich sousedů. V létě roku 1968 byl skupinovým vedoucím na táboře v Rovensku pod Troskami.

Žáci deváté třídy v Přerově nad Labem, které v dubnu čekají přijímací zkoušky na střední školy.
Na přijímačky chystá deváťáky španělský matikář a zkušená češtinářka

„Po táboře začala běhat asi dvanáctiletá dívka s tranzistorovým rádiem v ruce, že jí na náměstí v Liberci vojáci zabili maminku. V rádiu hlásili incidenty ze začátku okupace a také tuto zprávu, přičemž zmínili pouze iniciály té maminky. Dívka si to však sama dovodila,“ vyprávěl Hlávka. Kolem páté raní jim nad hlavami přelétávala spousta letadel a do tábora, který dříve sloužil jako vojenské zařízení, vtrhli sovětští vojáci. „Začali vyhánět děti s vedoucími do autobusu. Všude okolo nás byly tanky,“ vybavoval si Hlávka.

Hlavní je parta

Divadlo nade vše miloval, ale nejdůležitější pro něj byli lidé, kteří jej tvořili. „Na divadle mě nejvíce baví, že mohu patřit do nějaké dobré party. Až na druhém místě je role, nějaká postava, kterou bych měl ztvárnit. A po nějaké konkrétní roli ani zvláště netoužím,“ svěřil se před deseti lety Deníku.

U divadla zůstal až do doby, dokud mu to zdraví dovolilo. Jak si jako sedmdesátník předsevzal. „Díky divadlu jsem poznal mnoho zajímavých osobností, přátel a kamarádů. Divadlo zůstane mým koníčkem či spíše koněm, dokud to půjde,“ řekl tehdy Jiří Hlávka.