Absolvoval stáž investigativní žurnalistiky v Americe. Pyšný je na skutečnost, že se jeho jméno objevilo v písni Slovní pyrotechnika populární skupiny Chinaski: Jsem za dementa / Za všechno může Kmenta. Chinaski použili tento obrat z prohlášení šéfa sociálních demokratů Jiřího Paroubka, který si stěžoval na novináře a především na Jaroslava Kmentu.

Kde tě zastihl 17. listopad 1989?

Studoval jsem Pedagogickou fakultu, ale ten den jsem v Praze nebyl. Na demonstraci jsem nešel. Týden před tím totiž začali po fakultě chodit angažovaní svazáčci a ptali se, zda půjdeme na tu velkou akci. Přišlo mi to divné. Zpětně jsem si uvědomil, že to mohlo být zčásti připravené. Hned druhý den jsem si pouštěl na Svobodné Evropě, co se vlastně stalo. Absolutní šok. Z oficiálních medií se člověk dozvěděl pouze fakt, že policie potlačila demonstraci. Nic víc.

Jak se situace kolem tebe vyvíjela dál?

Během víkendu jsme nasávali informace. V pondělí jsme měli mít praxi, to znamenalo jít učit do nějaké školy, ale nikam jsme už nešli. Všichni se bavili o tom, co se bude dít dál. Na fakultě se rychle tvořily stávkové výbory. Během dvou dnů jsme se dohodli, že nebudeme chodit do školy. Začali jsme držet stávkovou pohotovost.

Jak to vypadalo v Nymburce?

Pro mě představoval Nymburk velké rozčarování. Proti Praze tu vládlo mrtvo. Tady se nic nedělo. Nikdo nic neřešil, nikdo nic nevěděl. Chtěl jsem hlásat novinky, co se děje v Praze. Konzultoval jsem to se staršími spolužáky z fakulty. Pak jsem po Nymburce vylepoval plakáty. Nejdřív sám, ale pak se nabalili lidi z budoucího Občanského fóra (OF) jako například Bohouš Habal. Všechno nám usnadnil, protože měl auto. Zakrátko se stal mým partnerem ve vydávání Zpravodaje OF. V Praze to jelo na plné obrátky, účastnil jsem se velkých demonstrací na Václaváku.

Nevylepovali jste ale pouze plakáty, že?

Navštěvovali jsme s kolegou z fakulty Pepou Hubáčkem některé podniky a školy. V tu chvíli se z nás stali naivní blázni, kteří vzali pár plakátů a prohlášení a šli mluvit především o tom, co se děje v Praze. Postupně jsme zaťukali na dveře pivovaru, ŽOSky a Depa. V Depu jsme narazili. Tam nastrčili nějakého uměle vytvořeného studenta. Tehdejší šéf to měl pod kontrolou a tvrdil lidem, že se Prahou přehnala jen jakási pofiderní akce a že se nic neděje. Všichni mu říkali, že by rádi slyšeli studenty. „Ne ne, vy mlčte,“ vždy nás okřikl. Panovala tam opravdu jiskřivá atmosféra. Příjemnou zkušenost jsme si odnesli například z pivovaru, kde se k tomu stavěli v pohodě. Na jídelně se sešlo asi padesát lidí, se kterými jsme normálně diskutovali.

Kdy vzniklo v Nymburce Občanské fórum?

Celkem dlouho v Nymburce drželi komunisté své pozice, hlavně na okresním úřadě. Asi po týdnu od osudné demonstrace 17. listopadu jsme v kulturním domě ustanovili místní Občanské fórum. K tomu nám pomohli i pražští herci, kteří jezdili po mítincích a situaci také vysvětlovali. Jedním z nich se stal například herec Jan Potměšil. Autonehoda, po níž skončil na vozíku, se mu stala krátce po tom. Herci dávali té organizovanosti jistou váhu. Každý v tom kulturáku mohl něco říct. Já vystupoval za studenty, dále mluvil František Mašata, nebo Bohouš Habal. Jedno z prvních větších vystoupení měl i student Hynek Fajmon. Rád vzpomínám, jak do politiky vstoupil současný starosta Láďa Kutík. Podle mého šel ten den jen tak okolo, měl na sobě šusťákovou bundu. Vystoupil a perfektně sesumíroval myšlenky, co by se mělo právě teď dělat. Všechny tím vystoupením ohromil. Kutík se k nám okamžitě přidal, první skupina OF čítala už tak padesát lidí.

Všechno se zdá tak snadné a ideální…

Ve fóru se namíchala věkově různorodá skupina. Kutík, jak jsem již zmínil, se stal tím motorem následujících činů. Velmi rozporuplnou postavou byl třeba František Mašata. Pracoval na vedoucí pozici na dráze a místní OF ho dosadilo na přednostu Okresního úřadu. Tehdy nejvyšší funkce za fórum na okrese. Mašata měl neuvěřitelné charisma. V lecčems, například v důrazných vystoupeních, převyšoval Láďu Kutíka, ze kterého se stal posléze nymburský starosta. Nikdo ale netušil, jaká aféra se za Mašatou potáhne. Zažívali jsme další šok. Ukázalo se, že byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti pod krycím jménem Antal. Musel z veřejného života odejít. Najednou zjistíš, že do skupiny OF se infiltrují i bývalé struktury.

Ty jsi začal vydával nezávislý zpravodaj.

Začali jsme spolu s Bohoušem Habalem vydávat Zpravodaj OF, protože oficiální Týdeník Nymbursko vůbec neinformoval pravdivě a aktuálně o dění v Nymburce a okolí. Bohouš Habal Zpravodaj množil na cyklostylu. Vyšlo dohromady asi 30 čísel Zpravodaje, respektive Okresního Zpravodaje OF. Vycházel do konce roku 1990. Zmíním slavnou fotku s vysloužilým nádražákem, jak přes Kamenný most veze na kárce obrovitou hvězdu. Tu tehdy sundali snad ze ZOMky. Na jiné obálce před prvními svobodnými volbami jsou vyobrazeni pánové Jansta a Samek, tehdy vysoce postavení komunisté. Jsou zároveň na klíček a vhazují do urny tu jedině správnou kandidátku. Tato obálka vyvolala největší skandál. Chtěl jsem tímto způsobem upozornit lidi na to, že je špatné dát hlas komunistům. Komunistů se to dotklo. Dokonce jeden starý pán na mě podal kvůli té koláži trestní oznámení. Strávil jsem nějaký čas na policii a vysvětlil jim, co mě k tomu vedlo, že je to svoboda projevu a že si za tím stojím. Ukončili to tím, že to odložili.

Vzpomínám na jednu manifestaci před Kokosem, dnes Obecním domem…

Ten si komunisté postavili pro sebe. Občanské fórum žádalo, aby Komunistický Kostel, jak se mu říkalo, patřil lidu. Existoval i tlak ze shora. Chtěli jsme, aby se tam konaly akce pro školy a budovu mohly využívat i jiné organizace. Na tomhle jsme si trošku vylámali zuby. Po dlouhém vyjednávání se uzavřela poměrně nevýhodná smlouva, která i dodnes zaručuje komunistům část budovy vlastně neomezeně obývat. Dneska se na to dívám trošku jinak, komunistická strana je zaregistrovaná fungující strana. Tehdy jsme ale byli nakloněni radikálnějším změnám.

Osvěž lidem paměť na generální stávku v Nymburce.

Vrátím se k jedné historce, která také ilustruje onu dobu a kterou jsem pak při té stávce vzpomenul. Týden před stávkou jsme objížděli Nymburk a lepili plakáty. Dostali jsme hlad. Tehdy v Elišce fungoval bufet. Měli jsme v klopách trikolóry. Paní za pultem se na mě podívala a pravila: „Vy jste studenti a stávkujete. Tak jestli můžete stávkovat vy, já budu taky, a ten salát vám neprodám!“ V nedalekém Startu jsme se najedli bez problémů. Generální stávky se 27. listopadu zúčastnilo na tři tisíce lidí. Na valníku s reprobednami jsem vystoupil a řekl bufetovou historku a poděkoval Jardovi Baštovi z prodejny gramodesek, že nám pomohl s ozvučením. Na závěr jsem řekl přejatou myšlenku z Prahy. Lidi na mě pokřikovali v tom smyslu, že v České televizi říkali něco jiného. Na to já jsem odpověděl: „Česká televize lže jako když Rudé právo tiskne!“ Sklidil jsem obrovský aplaus. Řada lidí humor vítala a do té občas dusné atmosféry patřil. Hned po stávce začali někteří lidé, možná z řad estébáků, polepovat výkladní skříň Supraphonu svými letáky a plakáty. Jako odplatu za to, že prodavač zapůjčil na stávku zvukovou aparaturu. Nepříjemné. Byla to doba, kdy člověk mohl lehce přijít k úrazu, nebo snadno vstoupit do nějakého konfliktu.