Expediční kamera není záležitostí pouze Nymburka, že?
Ne ne, je to putovní festival, který se stěhuje po celé České republice. Organizačně se na Kameře podílí portál o nezávislejším cestování. Ten nabízí filmy a další propagaci.

Vloni bylo kino našlapané, letos to je podobné. Čím si to vysvětlujete?
Festival trvá až do půlnoci, hodinu po startu už tu je přes sto lidí. Je to nový formát s filmy, které lidi v té klasické distribuci nikdy neuvidí. Nedají se ani stáhnout na internetu. Nezbývá jim, než sem přijít (smích). Myslím, že by toto mohla být budoucnost nymburského kina. Produkce by se měla zaměřit tímto směrem a ne na populární filmy, protože Nymburk nemůže konkurovat multiplexům.

Vy sám jste cestovatel?
Ano, určitě. Cestuji od malička, ale tak zhruba ve čtrnácti jsem začal jezdit s partou. Velkou expedici jsem absolvoval v šestnácti, kdy jsme jeli do Rumunska a pak do Kurdistánu.

Nebylo to tehdy nebezpečné?
Bylo to v divoké době, všude turecká armáda. Když jsme do Kurdistánu přijeli, celý region byl armádou obsazený. Zrovna jsme dorazili do turecké části Kurdistánu a pořád nás kontrolovali. Už z vlaku to na nás nepůsobilo moc dobře. Panovala tam obrovská vřava mezi Turky a Kurdy. Vždycky nás zkontrolovali a radili, ať nespíme venku, aby nás Kurdové nezabili.

Neměli jste strach?
Měli jsme nahnáno. Když jsme přijeli do prvního tureckého města, okamžitě se kolem nás sesypalo asi čtyřicet Kurdů, kteří na nás překotně mluvili a gestikulovali. O Turcích mluvili jako o fašistech. Nakonec to dopadlo bez problémů.

Kde jste ještě byl? Jezdíte pravidelně?
Každý rok jedeme na tři týdny, na měsíc. Většinou je to 
v létě. Navštívili jsme Írán, Etiopii, Rusko, Gruzii, Indii. Projeli jsme celý Balkán jako Albánii, Kosovo, Bosnu.

Nejdříve někam letíte a pak se dopravujete jak?
Pěšky a hromadnou dopravou. Ono se to nezdá, ale i v těch zaostalejších zemích funguje doprava výborně. Třeba v té Etiopii, tam se dostanete v podstatě kamkoliv. V Íránu, kde jsme byli asi před třemi lety, byla neuvěřitelně levná ropa. Litr nafty stál v přepočtu korunu padesát. Díky tomu, že bylo extrémně levně, jsme projeli celý Írán.

Všechno to říkáte, jako byste odjel do Brna.
Ono na tom něco je (smích). Člověk nakonec zjistí, že tu největší divočinu nemusí hledat venku, protože ji najde doma nebo v tom Rumunsku. Když přijedete do Thajska či Brazílie, tedy do klasických turistických destinací, máte kolikrát problém rozeznat, kde se vlastně ocitáte. Nemyslím lidi, ale například turistický artefakty, to je podobný.

Zažili jste někdy opravdu nebezpečí? Co domorodci?
Jasně, zcela určitě. My nevíme, kde můžeme spát, kde ne. (Jaromír Joo z cirkusu se mi svěřil, že když vystupují někde v cizině, alespoň jednu noc vždy stráví na nějakém nebezpečném nebo těžce dostupném místě – pozn. aut.). Často spíme u domorodců, s kterými se seznámíme. Třeba nyní v Indii. Mám to asi nejraději, poznat jejich kulturu prostřednictvím místních.

Já bych to měl asi přes jídlo.
No jistě, to s tím úzce souvisí. Občas nás v Gruzii čapli, zatáhli dovnitř a tam nám uspořádali hostinu. Mají tam spoustu dobrého vína. Koštovali jsme i sedmdesátiprocentní pálenu z bílých moruší. Spíš než čaj se v Gruzii pije turecké kafe.

Všude vás hostili?
Je to v tom, jak se chováte. Je spousta baťůžkářů, kteří nevypadají moc oslnivě. Nesmíš budit pozornost. Nejlepší je, když si oni najdou vás a nepohoršují se nad turisty.

Kde jste cestovali vloni, kam se chystáte letos?
Uvažujeme o Kazachstánu a Tanzánii, vloni jsme byli v Indii.

Pro někoho je Indie zásadní. Jak to bylo u Vás?
U mě až tak ne. Indie je profláklá, čekal jsem, že to bude víc hrané. Byl jsem ale mile překvapený. Je to země prosycené spiritualismem. Lidem věříte, že vírou skutečně žijí. Většinou si vybíráme místa, kam nejezdí moc turistů, probíráme různé průvodce. V Íránu jsme potkali asi dvacet turistů, z toho patnáct byl organizovaný zájezd Rusů. Pro ně to je zvláštní, že Evropan vyrazí do Íránu.

Není to zrovna levné, ne?
Právě že my razíme tu nízkonákladovou turistiku, to totiž generuje ty nejlepší zážitky. Rozpočet omezíte na minimum a jste nuceni hledat cesty, jak se někam přesunout nebo se najíst. To tě nutí být s lidmi v kontaktu. V Íránu jsme za měsíc utratili 200 Euro a to jsme vlastně utráceli extrémně.

Jak si archívujete vjemy, vzpomínky, poutě. Fotíte?
Já si to ukládám v hlavě. Mám poměrně dobrou místopisnou paměť. Asi to má souvislost se studiem geografie (smích).