Nádherní koně 
i dívky, atmosféra plná soutěživého očekávání a zároveň neskutečné pohody.

Tak to vypadalo po celou sobotu v jezdecké škole v Hradištku, kam dorazili nejlepší čeští vozatajové, aby v kryté hale předvedli své dovednosti. A na ty byly zvědavy opravdu stovky lidí, které zaplnily nejen samotnou halu, ale 
i venkovní prostory, kde se pára linula od úst a hladina teploměru neposedně poskakovala kolem magické nuly.

Dopoledne se konaly závody jedno a dvojspřeží. Opravdové lahůdky však čekaly na diváky v odpoledním programu, kdy se v kvapíkovém rytmu proháněly po pečlivě upravené dráze nejprve dvojspřeží poníků a následně čtyřspřeží.

Přihlížející udržoval v bodu varu neúnavný moderátor. „A už se nám otevírá brána borců, do které vjíždí všech pět soutěžících. Přivítejte je bouřlivým potleskem!“ vyzýval pohnutým hlasem, za který by se nemusel stydět ani hlasatel na okruhu v Monte Carlu před startem hlavního závodu formulí 1.

Mezi diváky převládaly především chovatelé koní, které člověk nezasvěcený pozná okamžitě podle specifických klobouků a originální mluvy už po první větě. Nicméně jako možnost zajímavého výletu akci pojala 
i řada „běžných“ rodin, 
u nichž se malá a větší dítka střídala v chození pro párek 
v rohlíku a limonádu.

Soutěž poníků ovládla 
v obou kolech Monika Pospíšilová, která za sebou nechala i zkušené harcovníky. Ovšem o překvapení se dá hovořit těžko, protože žena na jezdeckém stupínku takto úspěšně obhájila své loňské vítězství.

Vrcholem soutěžního dne pak byla čtyřspřeží. „Tati, a to se tam vytočí se všema koňma?“ ptal se zvídavý chlapeček a tatínek od pivního půllitru jen moudře přikývl a věděl své.

Jednoznačným favoritem klání byl Radek Nesvačil 
z kladrubského hřebčína, který měl také na první pohled nejvíce vyzdobené koníky. Stále agilní moderátor na něj prozradil zajímavou věc. „Byť majitel modré knížky, jednou v životě uniformu přece jen navlékl. A to nedávno, když se i se svými koňmi v uniformě hradní stráže účastnil pohřbu Václava Havla,“ poznamenal spíkr.

Favorit úchvatnou jízdou, byť s chybou, v prvním kole roli favorita potvrdil a své soupeře porazil doslova o parník. V řeči čísel o dvacet vteřin, což mu zajišťovalo luxusní náskok před druhým kolem. Naopak smolnou jízdu absolvoval domácí nadšenec 
a organizátor celé soutěže Jaroslav Jandl, který po řadě chyb uzavíral na šestém místě pořadí.

Jenže ve druhém kole se karty úplně obrátily. Jandl předvedl bravurní jízdu na hranici rizika, ale jako vždy 
s vědomím, že se jede pro diváky a při jízdě tak bavil sebe i okolí. Snoubení jeho mistrovství a nadšení a zároveň neskutečné pohody mu přineslo nakonec nečekaný, ale zasloužený bronz.

Radek Nesvačil, obhájce loňského titulu, naopak 
v druhé jízdě poboural snad polovinu překážek a jen velmi kvalitní časy mu nakonec zachránily druhé místo. Celkové prvenství si odnesl nenápadný, ovšem efektivně jezdící Libor Kurka z nedaleké Přední Lhoty.

„Veliká paráda, dvě třetí místa, 35 spřežení a všichni zdraví,“ radoval se vozataj a pořadatel

Místní ikona jezdeckého sportu, nadšenec, pořadatel závodu, usměvavý chlapík. Tak by se dal charakterizovat Jaroslav Jandl, který po závěrečné disciplíně zářil spokojeností. A nejen pro to, že v ní obsadil třetí místo.

Po sportovní stránce určitě spokojenost…
Super, dvě třetí místa. Kromě čtyřek i v párech, je to paráda.

Z organizačního hlediska se zdálo taky všechno bez problémů.
Určitě. Dorazily mraky lidí, byla plná hala i plné parkoviště. K tomu zhruba pětatřicet spřežení, šest čtyřek, to tu nikdy nebylo. Takže ano, velká spokojenost.

Dorazila i celostátní média.
Ano, natáčela tu Česká televize, což je taky oproti předchozím letům posun někam dál. Premiérově by to mělo běžet na ČT4 už 2. února od 11 hodin. Bude z toho asi pětatřicetiminutový dokument, který se pak bude ještě několikrát reprízovat.

Dá se mít vůbec nějaké další cíle do příštích let? Třeba po sportovní stránce?
Ne, já jsem opravdu hobby jezdec a nehrnu to nikam, že bych musel se někde umísťovat. Dělám to po práci, při firmě. Tady jezdí chlapi, kteří se tím živí…

Já míval úžasně chytrou kobylu, která mi lízala pěnu z piva…

Krátce před odpoledním programem jsem si našel místečko u opuštěného stolku v prvním patře haly, odkud byl na soutěžící krásný výhled a především jsem se radoval z dobrého místa pro focení. Vzápětí hledali místečko dva starší pánové, kteří po zdvořilém optání přisedli. Jeden byl velmi mlčenlivý. Ovšem druhý byl jeho pravým opakem.

Ještě před závody poníků jsme se dali do řeči. Po chvilce bylo jasné, že koně se prolínali celým jeho životem. „To když jsme tehdy, a už je to honě dávno, mívali na statku 
v Dětenicích kobylu, to byl úžasně chytrý tvor. Měl jsem jí moc rád. Jakmile jsem měl 
v ruce půllitr piva, vždycky mi olizovala pěnu. Pak si na to zvykla tak, že kamkoliv jsem se s půllitrem hnul, chodila za mnou,“ vyprávěl se zvláštním vzpomínkovým svitem v očích senior.

„Pak jsem tam měli taky valacha, to bylo dílo. On byl hrozně hodnej, v životě nikoho nekousl. Ale uměl štípat. Na starosti ho měl takovej dědek, kost a kůže, ale dobrák. 
A ten valach vždycky, když se dědek nedíval, přišel zezadu 
k němu a štípnul ho. Pak zase narovnal hlavu a díval se jinam, jakoby říkal: to já nebyl, já nic. Dědek se na něj vždycky obořil. Já tě zabiju, ty hajzle, hulákal a napřahoval ruku, že ho praští. A vždycky, když ruka doletěla k tomu valachovi, tak ji zabrzdil, položil a jemně ho pohladil po boku…“