Do života spisovatele, novináře, dokumentárního režiséra Jana Jelínka (1940) otiskl holocaust svoji žhavou pečeť stejně jako do životů tisíců dalších lidí. Přestože horký dech holocaustu jen zblízka ovanul malého Honzíka, jeho maminku a sourozence, nezbavil se jako chlapec, ani jako dospělý muž celoživotního strachu. O tom je knížka Jizvy na duši, kterou Jan Jelínek nedávno vydal.

Ovšem nenechme se zmýlit. Nebudeme v ní číst o krutém životním příběhu z časů válečných útrap, ale o klukovských dobrodružstvích tří nerozlučných kamarádů v městečku Nymburce, a také o jejich dospívání, studiu na nymburském gymnáziu, tehdejší reálce, o profesorech, které řada Jelínkových vrstevníků Nymburáků pamatuje…

Autorovo vzpomínání na průzračný věk dětství a jinošství, které představuje největší část knihy, je však ďábelsky orámováno jitřícím úvodem, v němž líčí autor osud své rodiny za války, a drsným epilogem o smrti příbuzných. Na začátku se dozvíme, že Honzíkův tatínek ukrýval pět let (a to doslova – téměř bez vycházení z domu) svoji ženu Židovku a dva synky na venkově u příbuzných, čímž je uchránil před odjezdem do Terezína. Takové štěstí však nemělo 38 nejbližších příbuzných včetně maminčiny matky a sestry. Ti všichni se poztráceli v koncentračních transportech a lágrech. Při četbě epilogu se pak ochromený čtenář dozvídá o pátrání autora a jeho bratra po stopách příbuzných až kdesi v Estonsku, kam byli deportováni z Terezína.

O síle útlé knížky svědčí fakt, že je měsíc po vydání vyprodaná. Nymburský deník se zajímal o to, jak knížka vznikala a cože ji autor vydal až nyní. „Já se u každé své knížky bojím, že je špatná a u téhle zvlášť. Vždyť já ji psal snad dvacetkrát! Ale po úspěchu předchozí knihy A kde byl Bůh… (rozhovory autora pro nadaci Stevena Spielberga s lidmi, kteří přežili holocaust, pozn. red.) mě nakladatel vyzval, abych se dal do psaní. Tak jsem se obklopil třemi obsáhlými svazky klubové kroniky, kterou s oběma celoživotními kamarády píšeme po celý život, dal jsem si normu 500 slov denně a tentokrát se to podařilo," říká Jan Jelínek.

Knížka Jizvy na duši je mementem, co by se mohlo stát. Mementem, aby malé děti (a nejen ony, nikdo!) nemusely už nikdy prožívat třeba Vánoce v cizím bytě za zataženými záclonami a vidět maminku, jak pláče. Janu Jelínkovi, stárnoucímu muži s duší chlapce, se podařilo vytvořit něžně nostalgické čtení, které nenechá nikoho v klidu.