Právě běžící mistrovství v ledním hokeji na Slovensku mě samozřejmě nemohlo minout. To myslím ovšem v tom pozitivním, protože hokej mám rád a sleduji ho už od sedmdesátých let, kdy k nám na barevnou televizi Rubín na páčku chodilo tak deset dalších sousedů. Zápasy na mistrovství v Praze, Katovicích a Vídni jsem hltal na bobku těsně před obrazovkou.

Mohla to být tak minuta, vlastně ani ne. Mobil nosím v levé kapse (to jen pro ujasnění). Kolega mi na skype poslal vtip. Přečetl jsem si ho, rozesmál se na celé kolo a v tom mi zapípala SMSka. Ten samý vtip jsem měl v textové zprávě od kamaráda. Neváhám a běžím přes chodbu do děcáku mé dcery a ve dveřích hlaholím: „Mám skvělý vtip, přečtu ti ho, ju?“ Dcera se otočí a říká: „Myslíš ten o hokeji, zrovna jsem ho dočetla na Facebooku,“ smějeme se spolu.

Ve chvíli si však uvědomuji, jak je tento elektronický svět opravdu zběsilý. Jako jízda v tobogánu.
Abyste nezůstali ochuzeni, vtip přikládám. Je ukázkou české bystrosti a pohotovosti.

Nevadí, že už od pátku víme, jak to dopadlo.

Sedí si tak malý kluk ve slovenském dresu na ulici a strašně brečí. Jde kolem Bůh a říká: Proč pláčeš? Řekni mi co tě trápí a já to napravím, jsem přeci Bůh! Malý kluk zvedne uplakané oči a řekne: V pátek hrajeme s Čechama… Bůh jen sklopí hlavu, sedne si vedle kluka a pláčou spolu.

lukas.trejbal@denik.cz