Jejich činnost se pohybuje na hranici zákona, i to podle Rozšafíra (44), Kocoura (46) a Lence (51) z Táborska k „mrcasení po poli“, jak se někdy hledání s detektorem hanlivě říká, patří. Lenc nás bere před výpravou i domů. Ukazuje nález z období třicetileté války. „Je to zápona z opasku, dal jsem ji na Lovce pokladů a nic,“ vypráví u kávy a ukazuje svou soukromou sbírku nálezů.

LovecPokladu.cz je specializovaný web pro prodej vybavení, knih, oblečení, detektorů, ale i sdílení nálezů, výměnu rad i chatování detektorářů. 

Jednapadesátiletý Lenc koníčku propadl před dvanácti lety. Všechny artefakty má ošetřené, očíslované, pečlivě uložené včetně data a místa nálezu a GPS souřadnic. Záznamy si vede nejen v písemné formě, ale ukládá si je i do počítače. „Už mám čtyři giga dat ve wordu. Postupně, jak jsem začínal, jsem informace rozšiřoval o váhu, rozměry a podobně. Pořídil jsem si GPS lokátor a fotoaparáty k dokumentování,“ popisuje zkušený hledač.

Jako kočka s myší. S policejními psovody v terénu při monitoringu jedné známější lokality na Novohradsku, kde kopáči po sobě zanechávají hluboké jámy, pracovní pomůcky a i spoustu odpadků
Zelená horečka se šíří jižními Čechami. Policisté bojují s kopáči vltavínů

Cennosti dělí do šanonů na svátosti, žetony, církevní předměty, mince z různých kovů a zemí, psí známky a klíčky k hodinkám. Další předměty jako odznáčky, prsteny, náramky, přívěsky, řetízky, malé sošky i předměty z lidské činnosti má přehledně vyskládané v poličkách v kuchyni, obývacím pokoji i ložnici. „Nejdřív vše umývám vodou, pak čistím kyselinou šťavelovou a používám i speciální pomalu schnoucí akrylátovou pryskyřici na konzervaci povrchů, tak jako archeologové,“ vysvětluje Lenc. Každý hledač má ale svoje čisticí metody.

Zastavujeme se u množství postav Ježíše. „Najdeš hromadu Ježíšků bez kříže a zase množství křížků bez svatého, pak si je můžeš libovolně kombinovat. Většinou se rozloučí v mnoha různých místech,“ směje se Rozšafír. „Někdy najdeš jen cedulku INRI,“ doplňuje Kocour.

Všechno se dá prodat. Konají se i různé burzy. „Kontakty na to mám, zejména ty mince mají hodnotu. Ale nechci, aby to končilo v zahraničí, je to taková moje malá soukromá sbírka, na kterou jsem hrdý,“ konstatuje.

První přístroj na hledání

Na otázku, jak se k hledání Lenc dostal, se široce rozhovoří. „Pohyboval jsem se hodně po lesích, bylo to v roce 2011, řekl jsem si, že by to chtělo nějaký detektor a začal jsem shánět vojenskou VP4,“ vzpomíná. V Chýnově byl sraz vojenských veteránů, kteří ho navedli na stopu. „Nakonec se mi podařilo sehnat prodejce na Jindřichohradecku, kde jsem koupil první detektor Garrett ACE 250,“ zmiňuje.

Amatérští detektoráří se budou moci stát oficiálními spolupracovníky vědců.
Hledači pokladů jako kolegové vědců. Díky portálu už nebudou porušovat zákon

Šlo o přístroj pro začátečníky, se kterým se seznamoval, učil se, jak vykopat jamku a dohledávat. „A už jsem do toho spadl rovnýma nohama a dělám to dodnes,“ podotýká. Hledá nejen v jižních Čechách, ale vyjíždí i za hranice kraje. „Kromě detektoru nosím i kartáček, dohledávačku, sekeromotyku, GPS lokátor, lopatku a fotoaparáty k dokumentaci,“ doplňuje vybavení.

Do terénu se vydává vždy v pevné obuvi a speciálním oblečení, na zelené kalhoty má našitá i klekátka.

Sobota s hledači pokladů na Táborsku.Zdroj: Deník/Lenka Pospíšilová

Za nejcennější nálezy považuje bronzový artefakt, který skončil v muzeu. „Šlo o bronzový nožík s datací do roku 800 let před naším letopočtem z období Laténů a Keltů, který jsem odevzdal táborským archeologům. Spolupráce a konzultace s nimi u starších nálezů je samozřejmostí,“ prozrazuje Lenc.

S odborníky domlouvají i přesný postup a předmět jejich zájmů chodí vyzvedávat třeba i společně. „V rámci hledání se najde i velká řada věcí, které nelze přesně identifikovat. I v případě podezření na historický předmět nastává konzultace s archeology, kteří o některé nálezy pak projeví zájem,“ dodává Rozšafír s tím, že odevzdávání historicky cenných nálezů do jejich rukou je pro ně nepsaným pravidlem.

Spolupracují nejen s archeology, ale poctivě hlásí nálezy staré munice i černé skládky policii. „Volal jsem pyrotechniky už mnohokrát, například když jsem našel patnáct ručních granátů F1 s rozbuškou,“ popisuje Lenc.

Většinou jde o odpad

Nejčastěji však narazí na odpad. „Nejčastější nález je bordel po lidech, fólie, víčka od piva, trhací víčka, v lese je nejčastější signál od spodků brokových nábojnic, různé projektily, hliníkové předměty obecně,“ podotýká.

V podstatě uklízí nepořádek. „Z hlediska Evropské unie je naše činnost velmi prospěšná, vyndáváme z přírody fakt hodně olova,“ doplňuje Rozšafír, který se hledání věnuje osmnáctým rokem. „Co vykopu, to si s sebou beru. Jenom z hledání nashromáždím ročně tak osmdesát kilo nepořádku,“ odhaduje Lenc.

Bohumil Bauer se strojem pro hloubení studní
Muže bavilo hledání pokladů. Jeho koníček ho ovšem přivedl i k vrtání studní

Dříve na poli téměř nikoho nepotkali, i spolu se seznámili jen díky inzerátu. „Dříve tolik detektorů nebylo. Až v současnosti přišel nějaký boom, má je ohromné množství lidí, začalo to být dostupné,“ podotýká Rozšafír. „Můj první detektor stál osm, devět tisíc, v té době to byla skoro celá výplata. Neměl jsem na to, a tak jsem musel jít na splátky, protože jsem to hrozně chtěl dělat,“ vzpomíná s tím, že s hledáním začínal už v roce 2005.

Plánování není třeba

Po hodinovém vyprávění vyrážíme do terénu, vybíráme zorané pole s loukou a lesem. „Lokality hledáme na netu, máme i své ověřené,“ naznačil Lenc. „Většinou stačí jen prospekce, někam vyrazíme, kde je pěkné místo u lesa, tak tam zastavíme. Dříve jsem hodně plánoval a nebylo to k ničemu, pak jsem si počkal na náhodu a začalo se mi více dařit,“ doplňuje Kocour.

„Něco naplánuješ, odhadneš, kudy táhla vojska, ale ve skutečnosti je lepší jet na blind a být překvapený. Profláklé a zřejmé lokality bývají většinou prohledané,“ přitakává Rozšafír. „Řekl bych to takhle jako zlatokop, zlato je tam, kde si ho najdeš. Místa tam, kde se cítíš dobře a je ti fajn,“ usmíval se Kocour.

Sobota s hledači pokladů na Táborsku.Zdroj: Deník/Lenka Pospíšilová

Už během prvních pár minut detektory hlásí vysokým tónem různé nálezy, nejvíce jde však o odpad, trubku, víčka od piva, plomby od osiva i houbařský nožík. „Každé hledání není posvícení, ale když se podaří hezký nález, tak se na místo i vracíme,“ vysvětluje Rozšafír. „Je to spíše o štěstí nebo náhodě,“ míní Kocour.

„Nejvíc mě naštve, když nám někdo běhá po místě s detíkem a je to tam sama jama,“ škaredí se Lenc a upozorňuje tak na fakt, že jejich komunita má vlastní slang. „To se pak nedivím zemědělcům nebo myslivcům, že nás chtějí vyhazovat, když někdo za sebou nechává takovou spoušť,“ rozčiloval se. Občas se prý vrátí k autu a má tam výhružný vzkaz, či se mu ztratí i stěrače. „Naopak na polích, která obdělávají zemědělci, je plno historických artefaktů zničeno chemií a zemědělskou technikou,“ dodává Kocour.

Nejde o hon za pokladem, ale o zážitky

Jejich snem je zúčastnit se detektorářského festivalu v Anglii. „Na Detectival, který se koná každoročně v září, bych se chtěl podívat, jen mi to pořád nevychází. Obecně by mě zajímala ta anglická kultura hledání a povídání s hledači. To je neuvěřitelné, ani nejde o to, co se tam nachází, protože si to podle jejich zákona nesmíš odvézt ani jako suvenýr, ale baví mě ten kontakt s lidmi podobného smýšlení, oni tam mají různé kluby a soutěže,“ shrnul Rozšafír a dodal, že rád tráví volný čas s Kocourem i Lencem.

„Jsem s nimi rád, jsou to společné zážitky. Koukneme se na hezká místa, jde už spíše o sociální kontakty, relax a společně strávený čas, žádný hon za pokladem,“ popsal svůj pohled.

Poslední dobou má velké dilema. Často uvažuje o tom, jak s věcmi naložit, zda má předmět kromě sběratelské i historickou, vědeckou a společenskou hodnotu a nevytrhává ho z kontextu. „Poslední dobou nad tím hodně přemýšlím, určitě existuje člověk, co se zabývá historií piva a měl by rád mapu nálezů trhacích zátek, nebo někdo, kdo zkoumá myslivecké zbraně a zajímaly by ho nábojnice. Rozhodujeme svým dalším jednáním, zda nález vytrháváme z kontextu souvisejících informací a podobně,“ zamýšlel se závěrem.

Ilustrační foto.
Lovci pokladů s detektorem kovů. Někteří archeologům pomáhají, většina rabuje

Detektory kovů mají všestranné použití a při své práci je používají také archeologové, strážníci, profesionální vojáci či policisté. Díky amatérským uživatelům se podařila i řada velice historicky cenných nálezů. Z poslední doby například dobrovolníci s detektory pomáhali dohledat 800 mincí z druhé poloviny 13. století pracovníkům Prácheňského muzea na poli u Sepekova na Písecku.

Hledači, kteří postupují podle předpisů, jsou odborníkům často ku prospěchu, protože archeologové sami nepokryjí rozsáhlé území, které nespadá do jejich tzv. archeologických lokalit. Archeologickými nálezy jsou totiž hmotné pozůstatky života a činnosti člověka, které jsou starší 70 let, nesloužící už svému účelu a uchovaly se v zemi, na jejím povrchu, pod vodou nebo v hmotě stavby. Jsou majetkem kraje, respektive státu nebo obce.

Jak hledat v mezích zákona?

Vybírat si pole nezasetá, nejlépe jen podmítnutá (hluboká orba vyžaduje větší námahu), louky nebo lesy.

Jde vždy o soukromý pozemek, takže je správné získat povolení vlastníka, správce lesa, zemědělce apod. Už vůbec se nesmí navštěvovat archeologické lokality bez předešlého svolení archeologů.

Pozor na možné zničení nálezu, postupovat je třeba opatrně. Kopat před místem tak, aby se neponičily věci z měkčích kovů či munice.

Díry, které kvůli nálezům vznikají, je třeba vždy zasypat, aby si nikdo neublížil, zranit se může i divoké zvíře.