Dala bych cokoli, kdyby se mi vrátila, je jako moje dítě!" zadržovala slzy osmadvacetiletá Pavla 
z Lysé, když v sobotu mluvila o své milované fence Mie. Mezitím ji v okolí Lysé hledalo dvacet známých, přátel i dobrovolníků. Sama pročesává okolí už čtrnáct dní. Zatím bezvýsledně, ale indicie o tom, že Mia žije, dostává stále.

Po čtrnácti dnech odloučení, poté co se Mia prokousala plotem a utekla zřejmě za kočkou, rozjela Pavla velkou pátrací akci. Oslovila lidi na Facebooku, známí pozvali známé, mezi nimiž se ocitla se autorka těchto řádků. V sobotu se skupina strategicky rozdělila a pátrači s mapkami, vodou a párkem sledovali ať už 
z kola, auta nebo pěšmo, zda nezahlédnou bílého chlupáče.

„Všem jim moc děkuju 
a jsem vděčná, že mi pomáhají a ještě v takovém vedru," nalívala dojatá panička vodu 
a nabízela domácí guláš. „Zazvonila u mě cizí holčina, že četla o pátrací akci a viděla plakátky, kterých je plná Lysá a okolí a chce mi pomoct s hledáním. Je z Lysé. To bylo neuvěřitelně krásné," vzpomněla si Pavla. Veterináři, útulky 
i policie o ztracené vědí od začátku, snad v celých Středních Čechách.

Mia je už také maminka a ze čtyř štěňátek jí zůstala dcera Chilli. Ta maminku také hledala, ale marně. Hledači z řad Greenpeace včetně ředitele 
i policistů také z Prahy a Poděbrad vydrželi ve vedru pátrat tři až čtyři hodiny. Bezvýsledně.

Zato v osadě Řehačka, kde snad není sloup nebo strom bez plakátku Hledáme Miu, už zná psí uličnici každý. „Ano, ano, víme, jak vypadá, víme, že ji hledáte, dáme když tak vědět. Hodně štěstí!" znělo od oslovených lidí jako přes kopírák.

„Touhle cestou jedeme už podruhé, prý ji tu viděli, ale když ona holt nepostojí, snad na ni někdo z nás narazí," nevzdávaly statečně zpocené hledačky na kolech. Pak vyrazily ještě večer a v neděli.

Pavle se život obrátil naruby, nespí, poslouchá, kde zaštěká pes a vyjíždí na kole ven. Rozbrečel ji pán, který se hlasitě staral, kdo bude uklízet ty plakáty. Každý se k cizímu neštěstí staví jinak.

Když potkáte v inkriminovaných místech tuto roztomilou bílou uličnici, vyřiďte jí, že se o ní panička bojí a stýská se jí a vezměte ji domů. Čeká vás odměna za dobrý skutek.

ŠESTILETÁ MIA je bílá hrubosrstá fenka parson russel teriéra. Je čipovaná (203098100218044) 
a v oušku čipovaná (č. 750). Ztratila se už 14. června, ale stále je vídána v okolí Lysé, naposledy o víkendu
v osadě Řehačka. Ze společenského tvora se po útěku stala plašší a viditelně prý zhubla. V životě podle majitelky nikoho nekousla, nyní se drží spíše od lidí, v přírodě, může být zmatená. Poslouchá na povely „ke mně" a „sedni". Nechá se nalákat na pamlsek, poté je potřeba ji odchytit. Nálezce se může hlásit na číslo 732 451 562 nebo 777 864 670, majitelka Mii slibuje odměnu 5 000 korun.

Moje Mia je jako člověk, stejně sedí i „hází obličeje"

Miu si Pavla pořídila do bytu, ještě když studovala v Praze. Teprve rok ji má na zahradě v domě v Lysé. Jednoho dne, 14. června 2012, přišla domů a našla jen díru v plotě. Nikdy před tím prý neutekla. „Pejska jsem si vysnila, toužila jsem po něm odmalička, až ve dvaadvaceti na vysoké jsem konečně měla možnost si ho pořídit," vypráví Pavla. Po sledování nabídek útulků se na první pohled zamilovala do štěňátka z chovné stanice loveckých psů a jela si pro ni až k Jihlavě. „O svém pejskovi mluví určitě každý páníček jako o výjimečném, ale já z Mii ten pocit opravdu mám. Svým chováním je hrozně lidská – „hází obličeje" jako člověk, sedí jako člověk, vycítí, kdy je mi mizerně a žďuchne do mě čumákem. Šest let byla mým parťákem, s ní jsem přežívala rozchody, stresy ve škole, práci. Vlastně jsme se od sebe nehnuly, kam nemohl pes, nešla jsem ani já. Asi to není správné 
a výchovné, ale milovala jsem ji jako dítě. Mohla do postele, dostávala poslední sousto od oběda. Teď je pryč a já mám v životě hrozně prázdno. A v sobě ránu, kterou nemůžu ničím zalepit. Hrozně mi chybí maličkosti, které mě dřív spíš otravovaly – nestrká do mě packou, abych jí dala mlsku, nepřevaluje se na záda, abych jí drbala bříško, nebere mi v noci peřinu, netancuje, když beru do ruky vodítko. Dala bych cokoli za to, aby se vrátila… Z ubrečený, zoufalý holky by se stal nejšťastnější člověk na světě. Denně objíždím trasy, které jsme spolu procházely, ale nikde nic," svěřuje se nešťastná panička Pavla.