Proto jsem si řekl, že by možná nebylo od věci zkusit zajít na degustaci a zjistit, o čem to vlastně je. Propagátoři celoživotního vzdělávání by rozhodně měli radost.

Na degustaci se ale v zájmu rozhovoru dostavuji asi o hodinu dříve, organizátorům Martinovi Kudrnovskému a Kláře Šlechtové nabízím pomoc. Ta spočívá hlavně v přenesení vín z auta do prostoru pro degustaci.

Zírám na etikety: suché, polosuché, růžové, sladké… Jenže pojmů rozhodně neubývá. Martin mě pozoruje, že s konceptem polosuchosti mám problém a vysvětluje mi, jak se víno vlastně vyrábí.

Netrvá dlouho a chápu, co vznikne, když se v jaké fázi zastaví kvašení a co od toho mám čekat.

Chystá tabuli na psaní, protože součástí degustace je i přednáška o vínech, která budeme ochutnávat. Amatérismus skutečně nehrozí.


Francouzská dobrá vína nemusí být nutně drahá


Studuji láhve, všechny jsou francouzské. Ptám se na typickou začátečnickou otázku: je pravda, že francouzská vína jsou drahá? Martin Kudrnovský jenom kroutí hlavou. „Takhle si to udělali čeští prodejci. Když tu nabízí víno za pět set, které ve Francii pořídíte ani ne za polovinu, tak se ale nedivte, že je pak spotřebitel zmatený,“ říká mi.

Netrvá to dlouho a dostavují se vína chtiví zákazníci. První skupinka jsou lázeňské dámy, další jsou nováčci podobně jako já, třetí skupinu tvoří ostřílení degustátoři, kteří jsou už pomalu štamgasti.


Ochutnáváme. První je na řadě bílé a nasládlé


Startuje první kolo ochutnávky. První je bílé lehce sladké víno. Poté následuje diskuze. Ostřílení degustátoři poznávají jednotlivé tóny, lázeňské dámy se chlubí dlouholetými zkušenostmi s vínem, z ostatních nováčků se přece jenom vyklubali experti. Zůstávám tak jediný, kdo o vínu moc neví. Cítím se jako ve škole při zkoušení, na které jsem se nenaučil.

Přesto jsem ujištěn, abych se nenechával odradit od vyslovení názoru. To se mi daří až s dalším vínem. Kolektiv se celkově chová méně sterilně a vzájemně si vyvrací či doplňuje názory. Možná by u mírových jednání měli podávat podobná vína.

Sommeliér nám také vysvětluje, že pokud by víno nechutnalo, je možné ho vylít do připravené nádoby. Sedět u sklenice, dokud ji člověk nevypije, nikoho tedy nečeká. Vzpomínám na družinu, ve které mě takhle chtěli naučit jíst zemlbábu. Jsem tedy vděčný, že mám možnost nějaké víno odmítnout.


Hmyz, co ničí víno? Ten tedy rádi nemáme!


U třetího vína se dokonce dostává historické přednášky o jakémsi hmyzu, který málem zlikvidoval veškeré evropské vinohrady. Z brouků jsem měl ve škole trojku s odřenýma ušima, ale přistihuji se, jak mě to vlastně baví. Martinovo nadšení pro víno je nakažlivé, cítím nenávist vůči vínokazovým broukům. Nebýt ohrožení potravního řetězce, přál bych jim kompletní zmizení z planety.

Následuje další vzorek, mezi jednotlivými víny se pije čistá voda nebo jí pečivo. Mezi bílým a červeným by se správně měla vypláchnout i sklenička, dozvídám se.

Vzorky pokračují, jsou stále více sladší, což je prý správné pořadí. Kdyby bylo těžké a sladké hned na začátku, zalepí vám to pusu a už nic jiného neucítíte.


Vyhrává to těžké a sladké


Posledním, snad osmým, vzorkem, je opět bílé víno, sommeliér upozorňuje, že je sladké a těžké. V duchu se raduji, protože tuším, že by to mohl být favorit. Také, že je. Zároveň to ale prý skutečně značí, že co se týká vína, jsem začátečník. Nenechávám se ale odradit, na vína pro profíky je dost času.

Sommeliér Martin po skončení ochutnávky ještě posedává s hosty, ptá se na jejich dojmy a názory. Všichni se baví a vzájemně si sdělují své dojmy. A člověk musí mít v hlavě jedinou myšlenku: kam se na degustaci hrabe pokec v hospodě u piva…

Sommeliérství je běh na dlouhou trať, říká znalec vína Martin Kudrnovský

„Člověk se tomu musí věnovat naplno, je to běh na dlouhou trať,“ říká mi sommeliér Martin Kudrnovský, který se vínům věnuje už zhruba čtyři roky. Přivedla ho k tomu přítelkyně Klára Šlechtová tím, že mu darovala knihu o francouzských vínech.
Sommeliér Martin skutečně ví, o čem mluví. Vypráví mi o různých typech vín, hodně věcem nerozumím, raději si jednotlivé pojmy nechávám vysvětlit. „Bavíte se o vínech doma?“ ptám se mladé dvojice. Oba kývají hlavou. „Na začátku jsem se o vínu bavil se všemi. Pak mi ale došlo, že to každého nezajímá,“ směje se.


Jste sommeliér, pořádáte degustace francouzských vín. Jak se k tomu člověk dostane?
Abych řekl pravdu, tak ta cesta nebyla moc jednoduchá. Víno mě sice vždy bavilo, ale moc mi u nás nechutnalo.


Co byl tedy ten impulz, který vás „nastartoval“?
Dostal jsem knížku o francouzských vínech od přítelkyně Kláry. Začal jsem ji číst a úplně mě to pohltilo.


Předpokládám, že jste to nějak skloubil se zaměstnáním?
Dělal jsem tu v restauraci, kde jsem měl možnost dělat s víny, ale i tak jsem k tomu měl minimální přístup. Češi jsou spíše na pivo.


Jaký byl tedy další krok?
Chtěl jsem se dál vzdělávat, našel jsem několik asociací, které sommeliérství v Čechách vyučují, ale bylo to třeba na několik let. Mám vystudovanou vyšší odbornou školu, tak jsem se nechtěl na čtyři roky někde uvazovat, hledal jsem něco kratšího. Nakonec se mi to povedlo.


Našel jste sommeliérskou akademii?
Ozvala se mi jedna a dostal jsem od nich nabídku na studium, semestr tehdy začínal za chvilku. Když jsem se tam dostavil, byl jsem v šoku. Všude bylo víno ve všech podobách – rostlo, bylo v lahvích, byly jím pokreslené zdi. Jel jsem se tam podívat jednou, dvakrát, pak jsem se přihlásil a začal studovat. Začalo mě to bavit, první půlrok se mi povedlo udělat za čtyři měsíce.


Co vlastně takové studium obnáší?
Učíte se celkově o víně. Historie vinařství po Evropě, jaké jsou vinařské velmoci a také o vínech v novém světě, Amerika, Argentina, Austrálie.


Co třeba praxe?
Nejdůležitější byl servis, jak obsluhovat. Končilo se zkouškou, po které jsme mohli pokračovat dále rok a půl – tak jsem se přihlásil. Věnovali jsme se pak francouzským vínům. Měli jsme k tomu vždy degustaci, nebyla to jen teorie, člověk si mohl zkusit tu praxi.


Jak to vypadá, když se člověk takhle zaučuje?
Někde obsluhujete, staráte se o hosty. Jel jsem s ředitelem akademie na degustaci. Měl vysoké nároky, servis je umění. Praxe spočívala v tom, že už na akademii byla degustační místnost, kde jsem měl možnost obsluhovat. Takže jsem si tam udělal i praxi a dostal se k vínu blíž. Jak mě to bavilo a začal jsem s tím pracovat, tak jsem lidem mohl říci o vínu.


K praktické degustaci – jak moc velký nesmysl je, když se člověk ve filmu napije a odhadne ročník?
Jsou lidé, kteří to umí. Docela jim to závidím. (směje se)


Jak to jde získat? Je to praxe nebo dar?
Když to řeknu lidově, tak se k tomu člověk musí propít. To je logické, když ta vína neochutnáte, tak o nich těžko můžete něco říkat. Hodnocení vín je náročné, podle mého sommeliér zraje s vínem. Je nesmysl, aby někdo tvrdil, že se za tři roky propil tisícovkami vín. Sice existují lidé, kteří se s nějakým talentem narodili, ale stejně museli studovat a pohybovat se v tom desítky let.


Takže za jak dlouho se člověk může považovat za zběhlejšího sommeliéra?
Odhaduji, že během patnácti let dostane člověk teprve zkušenost.


Říká se, že Češi jsou pivní národ. Daří se vám naučit je pít víno?
Češi vinaři rozhodně nejsou, tomu nasvědčuje i spotřeba vína na hlavu. Francouzi mají padesát litrů, Češi osmnáct, evropská norma je dvacet dva. To ale vždy takhle nebylo, málo lidí zná historii, kdy Karel IV. udělal revoluci a všude nasázel víno.


Tak co se stalo, že jsme u vína nezůstali?
Přišla třicetiletá válka a s ní krize, lidi radši vařili pivo a vyráběli kořalku z brambor. Já lidem nabízím, že si víno mohou ochutnat. Když se rozhodnou u něj zůstat, můžu jim ho dále přiblížit a budu rád. Ale kdo bude chtít zůstat u piva, toho přece nemůžu nutit.