V pondělí dopoledne se na tři části rozdělená kolona pohybovala z Pardubic do Prahy po D11, tedy i přes Nymbursko. Jasný byl odjezd v 9.30 z Pardubic. Příjezd na Nymbursko policisté, kteří na bezproblémový průjezd spojeneckých vojáků dohlíželi, odhadovali zhruba o hodinu později. A jak ukázala realita, jejich odhad byl zcela přesný.

Většina příznivců, kteří chtěli americké vojáky pozdravit, si našla některý 
z dálničních mostů a sledovala tak kolonu z nadhledu.

Bylo 10.10, když jsem se blížil po D11 ve směru od Poděbrad na Prahu. Hned na prvním mostu po najetí na dálnici stály desítky lidí, na zábradlí byla připevněna česká vlajka a kolem ní se míhaly další zástavy, tentokrát s pruhy a hvězdami. To byl ještě konvoj v nedohlednu, na rozdíl od temných mraků, ze kterých od rána poměrně výživně pršelo.

Zaparkoval jsem u pumpy nedaleko Vrbové Lhoty. I tam už byly mezi odbočkou na čerpačku až po výjezd ven desítky lidí. Úplně vpředu motorkář v koženém oblečení a se silným strojem. U něj stál někdejší fotbalový rozhodčí Pavel Novotný. „Já jsem se přišel podívat hlavně na techniku. U mě je politika až na tom posledním místě, ale zajímají mě ty stroje," vysvětlil čekání bývalý sudí. Později, při přiblížení se kolony k našim pozicím, byl mezi prvními, kdo zvedli ruku na pozdrav směrem k obrněným vozům.

Zhruba v 10.20 začala nepředstavitelná vánice. Do už tak silného deště se obul mohutný vichr a obličeje nám zasypaly ledové kuličky. Ano, kroupy. „To není možný, to na nás poslal ten pacholek Putin z Ruska," ozvalo se od motorkáře. Znělo to v originále ještě trochu drsněji, toto je přijatelný „překlad".

O kousek dál se schovávaly do kapucí dvě ženy a marně se snažily ukrýt pod deštník, který vítr obracel a trhal, až 
z něj čouhaly dráty. Pohledná slečna se svěřila, že je z Nymburka a přijít pozdravit spojence jí přijde jako vyjádření podpory těm správným lidem. Podobně jako vedle stojící řidič kamionu, který byl dokonce z Tábora. „Ráno jsem nakládal v Hradci a věděl jsem, že tudy pojedou. Tak jsem jim trošku ujel a tady si na ně počkal," vysvětloval muž, zatímco se snažil zprovoznit vichrem ohýbaný deštník.

Trochu jsme měli obavy, aby v tomto počasí vůbec někdo z amerických vojáků povystrčil hlavu z auta. Přesně 
v 10.30 jsme v dáli zahlédli vůz vojenské policie a pak už svítící kolonu na dálnici nezvyklých strojů.

Většina z čekajících jednou rukou mávala a druhou fotila na telefon. Američané i přes běsnění živlu byli alespoň částečně na obrněných i nákladních vozech. Opětovali nejen mávání a kynutí rukama, ale ozvalo se i troubení a blikala světla. V naší skupince, i přes proudy vody tekoucí až do bot, vládlo nadšení až euforie.

První část kolony zmizela a s ní se vydali k domovu ti nejpromoklejší. Dost jich však na místě zůstávalo. Já jsem se přesunul o pár set metrů dál nahoru na most u exitu Písková Lhota. Asi po deseti minutách se nám za zády, jakoby nad Prahou, objevila modrá obloha. Vítr, který sice po chvíli mraky definitivně odehnal, však nadále foukal dosti zběsile a ani vysvitnuvší slunko nás příliš nezahřálo. Však bylo stále jen 5 stupňů.

Vedle mě stál zhruba pětatřicetiletý pár. Muž měl v rukách velkou americkou vlajku na tyči, žena menší vlaječky, českou a americkou. „Jsme z Peček. Oba to cítíme jako svoji občanskou povinnost. Přirozeně chceme podpořit spojence. Nejlepší by bylo, kdyby u nás zůstali natrvalo," říkal muž, když jsem se zeptal, proč přišli Američany podpořit. Žena přikyvovala.

Ačkoliv druhá ze tří částí transportu měla jet po půlhodině, odstup byl zhruba o čtvrt hodiny delší. Druhá část konvoje na mávající lidi z mostu troubila a svítila ještě více, než ta první na lidi u pumpy.

Poslední část konvoje jsem se rozhodl sledovat z mostu 
u Sokolče. Kolona se přiblížila v 11.45 a jako jediná měla vložená mezi armádními vozy i jiná auta a kamiony. V tu chvíli bylo jasno, ovšem vítr nám chtěl sebrat čepice i s hlavou na krku. Ti, co natáčeli na mobil videa, drželi přístroje pevně, neboť vichr cloumal s celými postavami. Poslední mávnutí a konvoj se po dálnici dále hnal směrem na Prahu.