Historie a počátky Fesu sahají někam do 8. století. Pověst o založení města praví, že první dům zde byl postaven stříbrnou motykou, které se v arabštině říká fas.

Samozřejmě, že míříme za hlavními turistickými zajímavostmi. Patří mezi ně brána Bab Boujeloud s mohutným opevněním, což je impozantní vstupní prostor do mediny, přesněji řečeno do čtvrti Fes El Bali, ta patří opět pod ochranu organizace UNESCO. Nejprve si prohlížíme část rozlehlého královského paláce Dar El Makhzen. Potom se procházíme nekonečnou změtí ulic, křivolakých uliček, slepých zákoutí a trhů.

Základní život v medině se tady po staletí zřejmě moc nezměnil. Naše kroky vedou do židovského města, všude nasáváme neopakovatelnou atmosféru orientu, kterou v Evropě snad nikde nezažijeme. Vnímáme směsicí různých zvuků, vizuálních obrazů nebo aromatických vůní či pachů. Dílny a krámky zde mají například hrnčíři, kovotepci, výrobci dřevěných předmětů a další řemeslníci. Dokonce se někde šijí typické čepice tedy fezy. Potom se také v uličkách vaří, peče, ale hlavně prodává, sortiment je opravdu široký.

Smlouvání je samozřejmostí, obvykle jde o snížení původní ceny o třetinu, někdy až o polovinu. Mezi námi se navíc proplétají trhovci s nákladními vozíky a osly. Nechybí zde cyklisté, ba ani motorkáři na strojích všech možných značek i data výroby. Jediné co tady „postrádáme“ jsou auta, je jasné, že by se do těchto úzkých uliček nevešla. Ale bez průvodce bychom se zde určitě ztratili.

K nejzajímavějším místům mediny patří určitě koželužny Sidi Mousa. Už když se k nim přibližujeme, tak cítíme sílící štiplavé aroma zpracovávaných kůží. Na rozlehlý areál koželužny se však díváme jen z prvního patra jednoho z okolních domů. Mladíci tady v mnoha různobarevných kádích ručně kůže zbavují tuků a některé ještě barví. Dělníci se v agresivních roztocích brodí a pak kůže suší na okolních střechách. Způsob výroby se za stovky let zřejmě moc nezměnil. V okolí jsou pak desítky obchůdků s nejrůznějšími koženými výrobky.

Míříme na oběd do jedné restaurace, vedle se nachází další nesoucí půvabný název Ali Baba. Tentokrát jsme ochutnali marocký kuskus. Jednalo se o spařenou a tvarovanou krupici z obilných zrnek, k tomu drůbeží maso a několik druhů vařené nebo dušené zeleniny, samozřejmě za použití směsi místního koření. Jídlo je servírováno pro celý stůl v jednom velkém keramickém talíři. Talíř je navíc zakrytý velkým stylovým kuželem. Hlavnímu jídlu předcházel zeleninový předkrm a na závěr jako dezert ovoce.

Dominantami města jsou podobně jako jinde minarety, jak už jsem zmínil v prvním díle, všechny mají čtvercový půdorys s ustupujícím horním podlažím. Pětkrát během dne se z nich ozývá volání muezzina. V jejich okolí se vyskytují mešity a medresy, evropským turistům však obvykle nejsou přístupné, takže jsme je obdivovali jenom zvenčí. Podobně tomu bylo i u královského paláce Dar el Makhzen. Ten je rovněž pro veřejnost uzavřený.

Procházíme se dál starým městem, ale mnozí z nás už cítí, že smysly jsou už dost otupělé, takže autobus odvezl naši skupinu k hotelu na krátký odpočinek a večeři. Ale pak některé odvážlivce ještě čekala úžasná večerní vyjížďka výletním vláčkem do Fesu plného barevných světel, nočního ruchu, hudby a zábavy. Dojmů je mnoho a zážitků přibývá, ale přichází i únava, takže se rádi před půlnoci vracíme do hotelu.

Příště nás čeká cesta do města s názvem Meknez.