Narodil se v roce 1944 v Praze jako třetí ze čtyř bratrů Jiřímu hraběti Bořek-Dohalskému a Josefě původem Thurn-Taxisové, narozené na zámku ve Mcelích. Jeho otec po válce pracoval v prezidentské kanceláři na Pražském hradě, kde rodina žila ve služebním bytě, a Antonín tedy strávil část dětství hrátkami v Jelením příkopu. 

Antonínův dědeček a jeho bratři byli vlastenci známí svým protifašistickým cítěním. Oba prastrýce bohužel nacisté zavraždili. Zdeněk Maria Bořek-Dohalský, krycím jménem Bedrník, prvorepublikový redaktor Lidových novin patřil do okruhu přátel T. G. Masaryka. Za války fungoval jako spojka. A to mezi domácí protektorátní vládou a exilovou vládou v Londýně. Nacisté ho ale zatkli a popravili v Terezíně. Antonín Bořek-Dohalský, katolický kněz, arcibiskupský kancléř a kanovník svatovítské kapituly byl taktéž znám svým negativním postojem k nacismu, po zatčení ho nějaký čas věznili s bratrem v Terezíně a pak ho poslali do Osvětimi, kde na následky nelidského zacházení zemřel. Válku přežil jen Antonínův dědeček František Bořek-Dohalský, ale po věznění v Terezíně a Dachau s podlomeným zdravím. 

Perzekucím, ačkoli v jiném režimu, se nakonec nevyhnul ani Antonínův otec Jiří. Modrá krev zkrátka komunistům vadila. V roce 1950 ho odsoudili ve vykonstruovaném procesu „Pražský hrad“ za velezradu a špionáž k sedmnácti letům vězení. Estébáci si pro něj přišli v létě, den před odjezdem na rodinnou dovolenou, jak vzpomíná v rozhovoru pro organizaci Post Bellum v projektu Příběhy 20. století pan Antonín Bořek-Dohalský: „Odvedli našeho tatínka a přitom tvrdili, že se vrátí do večera, maximálně do dalšího rána. Trochu se to protáhlo, nevrátil se dlouhých deset let.“ 

Antonínova matka Josefa se se svými čtyřmi syny záhy přestěhovala do Lysé nad Labem, kde našli útočiště v zahradním domku babičky Gabriely Thurn-Taxis, původem z rodu Kinských. Ta zámek prodala v roce 1938 Ministerstvu sociální péče, které jej přestavělo na domov pro seniory, ale zahradní domek si ponechala. Jakožto „říšské Němce“ jí chtěli prostorný zahradní dům po válce zabavit, ale pro svůj prokazatelný protifašistický postoj se vyhnula odsunu a dům jí zůstal.

Rodině nastaly těžké časy. Josefa nastoupila do zdejší Fruty jako pomocnice údržbáře, ale bylo náročné čtyři syny uživit. Komunisté jim navíc odebrali potravinové lístky. Díky babičce Gabriele ale měli rodinu místní lidé rádi a nenechali ji na holičkách. Pomohli i dělníci z Kovony. „V Kovoně bylo hodně komunistů, ale na jejich závodní schůzi se jednou zvedl jeden z nich a povídá: ‚Všichni víme, co postihlo princeznu Thurn-Taxis. Za války jsme se chodili na zámek nažrat, tak kdo má, dejte, co můžete.‘ A do krabice od bot vybrali potravinové lístky i peníze. Normální lidé se k nám chovali dobře,“ vzpomíná v rozhovoru pro Post Bellum Antonín Bořek-Dohalský.

O studiu si chlapci ale mohli nechat jedině zdát. Antonín se vyučil pokrývačem v Sokolově, odkud se jednoho dne v roce 1960 vrátil domů do Lysé a kromě maminky na něj čekal i tatínek. Díky amnestii se dostal z vězení o sedm let dříve. Přežil věznění na Pankráci, Borech, v Jáchymově, v Příbrami a v Leopoldově. Antonín se živil mnoha dělnickými profesemi a mimo jiné také jako kulisák v karlínském divadle, kde se seznámil se svou ženou Ivou. Rodiče Antonína žili v Lysé nad Labem až do roku 1990. Oba zemřeli během jednoho týdne.

JOLANA BOHÁČKOVÁ