Silný zážitek připravili organizátoři v pondělí na malé scéně Hálkova divadla. Hudebně-literární pořad Znovu bych mu ruku podala! věnovaný nejdéle vězněnému novináři 20. století Josefu Veverkovi se opravdu povedl.

Paměti jeho manželky Emilie četli herečka Taťjana Medvecká a recitátor Alfred Strejček. Procítěné čtení doplnila uhrančivým hraním na violoncello a zpěvem Margit Klepáčová.

Večeru v Hálku předcházelo odhalení pamětní desky Josefu Veverkovi na domě 
v Jičínské ulici, kde žil.
Celé slavnosti se zúčastnila také disidentka, publicistka, členka Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných Petruška Šustrová.

Josef Veverka byl členem sociální demokracie a šéfredaktorem Stráže severu. Po komunistickém puči v únoru 1948 byl vyloučen ze strany 
a libereckou redakci úspěšných a demokratických novin obsadili dělníci.
Veverka byl vězněn celkem sedmnáct let a jeden měsíc ve třiatřiceti věznicích 
a koncentračních táborech.

„V Příhrazech u Turnova nám pomáhali Kolomazníkovi, hodní lidé. Jednou někdo klepal na dveře, bála jsem se otevřít. Tady dva partyzáni, ozvalo se za dveřmi. Najednou se mi ocitl v náručí můj muž," vzpomíná Emilie ústy Taťjany Medvecké na jedno 
z propuštění Veverky z vězení.

Po válce psal Veverka úvodníky do oblíbené Stráže severu. V jednom z čísel vyšel i kreslený vtip namířený proti komunistům. „To číslo bylo vyprodáno, lidé se dokonce přepláceli, aby ho získali. Komunisté Veverkovi spílali, že ho to bude stát život," četl z pamětí Alfred Strejček.

V roce 1946 se konaly na dlouhých čtyřicet let u nás poslední demokratické volby. 
V únoru 1948 ohlásil Klement Gottwald převzetí moci.

Manželé Veverkovi se s dětmi stěhují do svého domku do Nymburka. Znovu se jakoby sžívají, děti si bezstarostně hrají. Emilie Veverková, která se v loňském roce dožila úctyhodných sta let, vzpomíná, že zapomínali na trable. Ty ovšem přišly velmi brzy. Roztočilo se kolo zatýkání Státní bezpečností. „Prohledali dům, Josefa odvezli. Přišel mi rozsudek, že je odsouzen na dva roky, protože se vyhýbá práci, a umístěn do pracovního tábora v Jiřetíně. V roce 1950 přinesl zřízenec Národního výboru lístek, aby se okamžitě dostavil na výbor. Poblíž Národního výboru ho ovšem staví tři muži v civilu s tím, že si v autě potřebují něco ověřit. Odvezli ho do pankrácké věznice," četla se zaujetím Medvecká.

Dochází k vykonstruovanému procesu, kdy je Veverka odsouzen na dvanáct let, později na doživotí. To je upraveno na 21 let. Až o mnoho let později řekl Veverka své ženě, že ho tak rychle odvezli na Pankrác, protože při soudu 
s Miladou Horákovou zaznělo jeho jméno.

Emilie ho s dětmi navštěvovala ve věznicích, chodily jí dopisy, kde byla často začerněná slova či věty od cenzora.

Když ho jeli navštívit na Slovensko do Leopoldova, cesta z Nymburka prý trvala od devíti večer a na místě byli až v sedm hodin ráno druhý den.

Domů do Nymburka se dostal Veverka až v roce 1964, potom se opět stěhují do Liberce, kde o sedm let později umírá.

„Kráčela jsem s urnou na hřbitov a měla ji přitisklou na prsou. Byla to naše poslední společná cesta. Celý spletitý život bych nevyměnila za jiný. Kdybych se měla ještě jednou rozhodnout, zase bych Josefovi svou ruku ke společnému životu podala," končí vyprávění Emilie i celého pořadu.