První vzpomínky z dětství má na Meziměstí, městečko na Náchodsku. Odtud pak na chvíli přesídlili ke strýčkovi do části Jaroměře zvané Starý Ples. Další výraznou zastávkou jejího života pak byl Nymburk. „Bylo to ještě za války, když jsme se přestěhovali do Nymburka. Myslím, že jsem nechodila ani do první třídy. Starší bratr mě odmalička vedl ke sportu. Tenkrát mě bavilo v létě plavat v Labi a v zimě lyžovat. Taky jsme chodili do sokolovny, kde jsem různě cvičili. Házeli jsme na koš jako při basketu, cvičili na žíněnkách nebo se švihadly. Ale vzpomínám si, že jedním z největších potěšení bylo chození na Rému. To jsem přišla ze školy, uložila tašku a už jsem běžela na Rému. Tam mě to moc bavilo,“ vzpomíná paní Burdová.

Bratr na koních

Dětství prožívala za války a v poválečných letech. Z událostí před téměř osmdesáti lety má jen útržkovité vzpomínky. „Vybavuji si, že někde poblíž našeho domova se vyskytovali vojáci s koňmi. Můj starší bratr Jenda tam občas na těch koních jezdil, ale jednou, nevím přesně, jak k tomu došlo, po něm chtěli ti vojáci střílet. Ale dobře to dopadlo. Pak si pamatuju příchod Rusů, a to, že jeden z nich u nás nějaký čas bydlel,“ vybavuje si dobu kolem konce druhé světové války.

Po vystudování místního gymnázia, které ji prý velmi bavilo, přišel část života spojená s železnicí. Což právě v Nymburce nepřekvapí. Už tehdy byl Nymburk železničním uzlem a jak se hezky česky říkalo, městem nádražáků. „Po gymnáziu jsem šla dělat do dílen Československých státních drah. Nejdřív do zásobování, a pak jsem se v těch dílnách stala pokladní. Pracovalo tam v té době 1 700 zaměstnanců. Jezdili jsme autem s Pepíkem Holanovým, což byl fotbalista, do banky pro peníze,“ popisuje svůj život mladé dívky v poválečném Nymburce.

Na Vesláku jako doma

Do jejího života však velmi často zasahoval sport. Sama byla pohybově velmi aktivní a nepřekvapí, že po vzoru svého staršího bratra byla brzy jako doma na nymburském Vesláku. „Poznala jsem tam kanoistu Láďu, kterého jsem si také vzala. Ale špatně to dopadla. Už jeho maminka pradlena měla psychické problémy a on byl bohužel dost po ní. Najednou začal říkat, že mu je všechno jedno. Jednou se vydal na Veslák. Večer nepřišel, ráno nepřišel. Pak mi přišli říct, že se oběsil,“ vypráví paní Burdová neveselou kapitolu ze svého života. Paní Jana však na vodní sport nezanevřela a v té době jezdila na kajaku.

Výkonnostně se zlepšovala, postupovala od třetí třídy až do první. Součástí jejího života se staly vodácké závody. „Byli jsme na Vesláku výborná parta. Jezdili jsme do Prahy, na Vltavě byl vodácký stadion. Ale závodilo se i v sousedních Poděbradech. Přivezla jsem i nějaké medaile, ale ty tady u sebe bohužel nemám,“ říká téměř pětaosmdesátiletá seniorka. Na kajaku byl ještě o trochu úspěšnější už v úvodu zmiňovaný starší bratr Jan. „On se dostal do reprezentace, závodil na 500 metrů i na kilometr. My jako dívky jsme byly úspěšné na národních mistrovstvích, on i v cizině,“ konstatuje členka úspěšné sportovní rodiny.

Iditě domoj

Rok 1968 ji zastihl pracovně v nymburské pekárně. Nikoliv jako pekařku, ale jako úřednici. „Vzpomínám, jak jsem vyrobila plakát s nápisem Idítě domoj, tedy Jděte domů. V té době jsme se učili číst a psát rusky, takže napsat to azbukou nebyl problém. A ten plakát jsme dali k hlavní silnici z Nymburka do Prahy. V práci nám řekli, ať si jdeme rychle nakoupit a pak domů. To jsme taky udělali,“ vzpomíná paní Jana.

Slavný syn

Také její druhý manžel byl sportovec. Našla si lyžaře, který měl domek po rodičích v Mladé Boleslavi a odstěhovala se za ním. Z druhého manželství se narodila dcera a syn. A tady uděláme malou odbočku. Pokud by bylo někomu příjmení Burda povědomé, pak k němu určitě naskočí křestní jméno Rudolf a spojení s dnes už světoznámým uměleckým designérem skla. Jeho atypická svítidla, hranaté vázy nebo barevné plastiky dokonalých tvarů jsou součástí mnoha výstav, ale i interiérů řady domácností. Letos padesátiletý Rudolf je synem Jany Burdové, s níž si povídáme.

„Sejdeme se jednou za čas všichni v Mladé Boleslavi. Mám také dvě vnoučata, která mají už své partnery,“ říká paní Burdová s možnou vyhlídkou na pravnoučata. V Mladé Boleslavi pracovala opět na úřednickém místě v pekárnách až do důchodu. Pak si užívala přítomnost zvířat v rodinném domku. Měli psa a králíky. „Chodila jsem na trávu, sušila seno. Dcera měla taky ráda zvířata, chovala morčata,“ usmívá se seniorka, která si lásku ke zvířatům přenesla i do rožďalovického domova pro seniory. „Chodím tady krmit dva kocoury, dělají mi radost. Ale tu nám dělají i sestřičky. Jsou na nás hodné, chodíme s nimi cvičit, pracujeme na dílnách a vůbec se tu o nás krásně starají,“ uzavřela Jana Burdová.