Jak se to přihodilo, že máte první děcko až v 51 letech?

Celý život jsem se pokoušela otěhotnět, ale kvůli zdravotním problémům se to nedařilo. Podstoupila jsem léčbu, jenže v době, kdy jsem byla mladší, takové možnosti léčit neplodnost nebyly. Dnes mají ženy s těmito problémy mnohem větší šanci. Pro mě ta šance přišla až teď. Co se týče věku, vím, že to je pět minut po dvanácté, ale splnil se mi celoživotní sen.

Jak se cítíte?

Výborně. Jsem šťasná. Máme Adámka, zdravého a krásného kluka. A tatínek je samozřejmě nadšený. Kdybych měla jinak nějaké zdravotní potíže, nikdy bych do toho nešla.

Vy jste díky tomu věku rarita.

Vzhledem k tomu, že mám první dítě, tak určitě ano. Ale já to tak neberu. Nejsem navíc sama. Četla jsem o jedné české mamince, která letos porodila dítě v 54 letech.První to ale myslím nebylo.

Co vám říkal lékař?

On mi v tom pomohl, byl báječný. Podporoval mě a dokonce mezi námi vznikl přátelský vztah. Trvá i dál.

Bála jste se vy sama?

To víte, že ano. Ne tedy o sebe, ale hlavně o Adámka, aby byl zdravý a v pořádku. Ale vzhledem k tomu, že jsem neustále podstupovala mnoho vyšetření, ty jsou dnes už opravdu na vysoké úrovni, jsem byla nakonec docela klidná a v pohodě. Nestresovala jsem se.

Až půjde váš Adámek do tanečních, budete už v důchodu…

Jsem si toho vědoma, ale budeme se snažit mu oba dva dát, co budeme moci. Chceme mu rozhodně stačit, být mladiství, mít šmrnc a ne předčasně zestárnout. Myslím, že pak třeba ocení to, že bez té snahy a spousty úsilí, by vlastně tady ani nebyl. Já se navíc necítím stará, je to o vnitřním pocitu.

Odrazoval vás od toho někdo?

Ne, protože o tom ani nikdo nevěděl.

Narodil se Adámek přirozeně?

Císařským řezem. Normální porod v těchto letech by byl už problém. Navíc měl ještě ke všemu špatnou polohu.

Kojíte?

Ano a chtěla bych to vydržet aspoň půl roku.

Vypadáte velmi dobře, jste spokojená. Ale taková legrace to všechno asi nebyla, že ne?.

Samozřejmě že ne. Ze zdravotního hlediska to bylo hodně náročné. Hormonální léčba, spousta vyšetření, přibrala jsem také nějaké to kilo. To všechno ale stálo za to.

V současné době je trend, že ženy mají první dítě později. Ještě před deseti, patnácti lety bylo neobvyklé, když žena porodila první dítě a bylo jí přes třicet…

Je to tak, ale já to plně chápu. Jestliže chtějí děvčata studovat, pak si udělat nějaké postavení, získat praxi a zkušenosti, tak nemohou mít děti ve dvaceti. To nejde. Já tomu fandím a věk mě nijak neděsí. To je ostatně vidět (smích). Mít první dítě po třicítce, mi přijde úplně v pohodě, navíc je ta žena i psychicky mnohem lépe vyzrálá a už ví, co chce.

Překvapilo vás, že se to povedlo? Že jste otěhotněla?

Jistě že ano. Měla jsem v životě období, kdy jsem už byla skoro smířená s tím, že mít děti nebudu. Jako každá normální ženská jsem si ho ale moc přála. Prostě v podvědomí doufáte, ale nepočítáte sak na vás třeba re tím.

Jak reagovaly ostatní maminky v porodnici?

V pohodě. Myslely si, že jsem mladší a že mám třetí dítě, ne první (smích).

Žádnou jobovku jste opravdu nezažila? Vše bylo bez problémů?

Jednu ano. Adámek je asi jedno z mála miminek, které už ve dvou dnech bylo okradeno. Odebrali jsme mu u porodu pupečníkovou krev a chtěli mu ji uložit v takové speciální bance, kde se tato krev konzervuje. Mohla mu pomoci, kdyby třeba někdy vážně onemocněl. Firmě, která to měla zprostředkovat, ale vykradli auto, a o tuto krev jsme přišli. Navíc se její zástupci chovali divně, zdálo se mi, že se ani nesnaží v tom něco udělat. Proto bych chtěla jiné maminky upozornit, ať si na tyto společnosti, ta naše se jmenovala Archiv buněk s. r. o., dají pozor.

Chcete mít ještě druhé dítě?

(smích) Už ne. Adámek je pro mě naplnění zbytku života, jsme rádi, že se to povedlo a to mi stačí. Teď si s ním budu užívat, věnovat se mu co nejdéle, když už jsme na něj čekali tak dlouho, a doufám, že z něj vyroste správný kluk.