Všechny mámy vědí, že láskyplná péče o dvě malé děti, zvlášť bez pomoci otce, je věru náročná profese. Čtyři ruce by leckdy byly málo. A co teprve, když máte ruku jenom jednu, jako hrdinka následujícího příběhu! Představit si to lze jen stěží. Avšak vězte, že to je možné zvládat, 
a dokonce s noblesou. Její příběh ať je připomínkou, že maminky si zaslouží úctu a poděkování, zejména slaví-li zítra svůj svátek.
Posloucháte-li životní příběh Míši, mladé nymburské maminky se dvěma dcerkami, devítiletou Barunkou a tříletou Kačenkou, napadá vás, že si osud někoho vyhlédne a zkouší, co všechno dotyčný nebo dotyčná vydrží.

Jako by nestačilo, že vaše dětství rozhodně nebylo bezstarostné. Rodiče se rozvedli, když vám byly tři čtyři, matka se vás vzdala, a tak si vás vzali do pěstounské péče prarodiče. Zlatí dědeček s babičkou. No dobře, řeknete si, snad tím už mám v životě to ošklivé vybráno.

Nemáte. Je vám 15, začínají taneční, kluci se po vás otáčejí. Jenže ruka bolí víc a víc 
a po všech vyšetřeních je verdikt neúprosný: okamžitá amputace levé ruky v rameni, poněvadž s rakovinou nejsou žerty. Je po tanečních, po šatech s volánky, po sportu, po prvním randění. Místo toho operace, chemoterapie. Tři čtvrtě roku…

Dámskou krejčovou už tedy nebudete. Najdete si zaměstnání, na střední škole vystudujete technicko-správní obor a ještě si uděláte nástavbu. Postupně překlenete ty největší trable: fakt, že jste vyautovaní z běžných radostí náctiletých, stud za svůj handicap, potíže s protézou, kterou definitivně odložíte.

Potkáte svého budoucího manžela, vdáte se a otěhotníte. Pozor – promyšleně, vědomě! „Šla jsem do toho s tím, že to zvládnu. Že to musím zvládnout. A taky jsem od začátku nepotřebovala pomoc. Malou jsem přebalovala na zemi, aby mi nespadla. Zvládala jsem bez pomoci vlastně všechno, od koupání přes přebalování po kojení," popisuje Míša zkušenosti s prvním miminkem. Barunka byla jako naschvál velmi živé dítě, chodila už na deseti měsících a pořád utíkala. Ale i tohle se Míša naučila řešit.

Když bylo Barče dva a půl roku, začala Míša pracovat ve vzorkové prodejně nábytku, naučila se při tom pracovat 
s grafickými programy. Měla krásnou holčičku, práci, která ji bavila. Že by konečně happy end? Ale kde že.

Přišel hloupý úraz, Míša si ošklivě opařila nohu. Když se po tříměsíční rekonvalescenci vrátila do práce, propustili ji. Našla si novou práci, narodila se jí druhá dcera. Manželství se však znenadání rozpadlo. Míša je velká bojovnice. Znovu se nadechla, znovu jede na plný plyn.

Navzdory všem trablům je úžasná máma. Jezdí s dětmi na kole, podnikají výlety, starší Bára se věnuje atletice, chodí do skautu. A tříletá? Tu nezastihnete jinak než usměvavou. Děti totiž vyrůstají v mimořádně láskyplné a inspirující atmosféře.

Nemyslete si, holčičí trojlístek není opuštěný. Má zlatého dědu pradědu, jemuž Míša vrací pomoc a péči, kterou jí věnoval v dětství. A jorkšír Teddy je další do party.

Míše můžeme jen závidět vnitřní sílu a schopnost radovat se z toho, co má. „Holčičky jsou moje největší radost, moje všechno," říká Míša. A co říká Barunka? „Maminka je odvážná bojovnice, má mě ráda a já ji. Nevyměnila bych ji za nic na světě."