Do vínku dostal vrozenou nemoc mukopolysacharidózu a lásku ke zvířatům. Od dětství se o ně zajímá, dnes pracuje v Zoo Chleby a zná se s řediteli všech zoologických zahrad v České republice. Na přelomu června a července 2011 absolvoval expedici do Konga, kde si splnil velký sen: pozorovat exotická zvířata v jejich přirozeném prostředí. Smrti se nebojí a každý den si plní své sny. Jan Pánek se s námi podělil o čerstvé zážitky z Afriky i o zkušenost s typem nemoci, která jej provází a trpí jí jen tři lidé na světě.

O zvířata se zajímáte od malička?
Celý život. Od malička sbírám informace, čtu knížky, choval jsem zvířata doma. Já jsem se snad v minulém životě narodil jako zvíře. (smích) Hlavně mě zajímají zvířata v zoologických zahradách, sloni, pandy, gepardi a jejich záchrana.

A dnes pracujete ve chlebské zoo.
Díky panu řediteli, který mi umožnil tady pracovat. Pracuji tady už osm let jako dobrovolník. Nemohu pracovat tolik, jako ostatní, ale jsem rád, že tu mohu být mezi zvířaty. Od roku 2003, kdy jsem oficiálně nastoupil v prosinci na Mikuláše. Splnil se mi tím velký sen. Chtěl jsem mít v zoo geparda, mám ho. Zkrátka si plním sny. Cesta do Afriky pro mě byla obrovské přání, předtím jsem se jen díval na pořady o Africe v televizi.


Jak jste se dostal k expedici?
Opět díky panu řediteli zoo. Pana Aleše Tomana, průvodce a pořadatele expedice, jsem se neodvážil zeptat. Pan ředitel se zeptal za mě a byl jsem mezi sedmi členy expedice.

Na vytouženou cestu za africkými zvířaty jste vyjeli letos v červnu?
Sedmadvacátého června jsme letěli tři a půl hodiny z Prahy do Istanbulu a po mezipřistání osm hodin do Nairobi. Tam jsme přespali v hotelu a potom jsme spali v kempech.

Takže jste byli pořád na cestě?
Projeli jsme čtyři národní parky a jednu rezervaci. Amboseli, nebo místo, kam byli dovezeni vzácní bílí nosorožci z české Zoo Dvůr Králové. Ty jsme bohužel neviděli, protože jsou natolik vzácní, že je mají ještě v prostoru mimo rezervaci kvůli aklimatizaci a pytlákům.

Co byl pro vás nejsilnější zážitek?
Tohle všechno (prohlížíme fotky z cesty na počítači). Já jsem nevěřil, že vůbec pojedu. První slon, karavana slonů, sloni jak se bahní, nádhera, pár královských jeřábů, akácie, těm říkám africké deštníky, dva a více metrů vysoké kaktusy, zapadající slunce, ladný pohyb žiraf, smích hyeny a její stopa sto metrů od našeho kempu, kočkodan, který vybírá dobrůtky z trusu, tři druhy supů na jedné kořisti, leskoptev nádherná, které říkám africký vrabec, milion plameňáků. Včetně nočních zvířat jsme pozorovali na sedmdesát druhů.

Dostali jste se do nějaké nebezpečné situace?
To přímo ne, ale mám zážitek, jak jsme zapadli s džípem do bahna a asi tři sta metrů opodál se objevil nosorožec. Museli jsme vylézt z auta, aby jsme ho odlehčili. Kdyby se na nás rozběhl, neměli bychom kam utéct. Leda do vody, kde bychom vyplašili plameňáky. Ale zůstal a pozoroval nás z dálky. Byl to silný zážitek, být nedaleko nosorožce ve volném prostoru.

Na kolik vyjde taková expedice?
Byli jsme tam deset dní, pro mě málo, ale nelituju. Vyšlo mě to na téměř šedesát tisíc.

Setkali jste se kromě zvířat také s místními lidmi?
S Masaji. Byli jsme u nich ve vesnici na návštěvě. S asi čtyři sta padesáti obyvateli. Nechal jsem se vyfotit s náčelníkem (na snímku). Když například chtějí vařit, musí jít všichni ven z hliněného domku, protože nemají komíny. Ani okna. Vevnitř mají tmu. Vyvařováním různých nástrojů a pomůcek se léčí, když mají třeba malárii. Tři chlapi si pořádně vyhrají, než rozdělají oheň.

Patří Kongo mezi země s nedostatkem potravin?
Oni jsou všichni hubení. Chovají zebu, které ale nezabíjí na maso. Šipkou jim bodnou do žil a pijí jen krev. Masa jedí málo a vůbec neloví divokou zvěř. Ve vesnici, ve které jsme byli, při velkých vedrech pomřelo šest set krav. Byla to bohatá vesnice. Dnes jich mají asi jen deset.

Pěstují si plodiny?
Ovoce, všechno si dělají sami. Také vše, co mají na sobě, oblečení, ozdoby. Evropské oblečení jen když ho někdo přiveze třeba z Keni. Z mrtvého zvířete využijí vše, zuby, ocas. Němci jim tam vybetonovali pumpu, takže mají zdroj pitné vody a jsou na to pyšní.

Chutnalo vám africké jídlo?
Jedli jsme v kempech v rezervacích a chutnalo mi moc. Místního jídla jsme dostali vždy tolik druhů, že jsem se až přejedl. Na konci expedice jsme měli rozlučku v exkluzivní restauraci, kde nám naservírovali asi osmnáct druhů masa. Krokodýl, velbloud, kuře, krůta.

Jak pro vás byla expedice náročná s ohledem na váš handicap?
Cestovaly s námi i dvě děti a převážně jsme přejížděli džípem, takže to bylo náročné hlavně na sedací část těla. (smích) Já trpím vzácnou formou nemoci mukopolysacharidózy, a to sedmého typu. Jsme na světě jen tři lidi s tímto typem onemocnění, ještě Japonec a Rakušan. Scházíme se s lidmi a dětmi s touto nemocí, která se projevuje především vadami růstu kostí. Většinou se děti nedožívají ani patnácti let.

Vy sám vypadáte zdravě. Máte strach ze smrti?
Já mám vystouplý hrudník a po delší chůzi mě bolí nohy. Jinak se nemusím zásadně omezovat. Někdy jsem zdravý až moc. (smích) Strach ze smrti mám, asi jako každý.

JAN PÁNEK (24) z Poděbrad (vpravo) vedle masajského náčelníka. Od dětství se zajímá o zvířata, až začal v roce 2000 docházet do Zoo Chleby, kam nastoupil tři roky na to jako dobrovolník. Absolvoval Střední odborné učiliště v Sadské. Vrozenou nemocí mukopolysacharidózou si nenechává zkazit život, naopak plní si sny prací se zvířaty a letos také cestou za zvířaty do Afriky. Často navštěvuje tzv českou Afriku v zoo, ale do té opravdové se chce ještě vrátit.