Dnes se vydáme směrem na Tamási v Maďarsku a po náročné celní prohlídce se ocitneme v chorvatském Osijeku.

28.9.2010 (22, 382, 500 = km za den, km vzdušnou čarou, km celkem ušel))
Je mlha, do Tamási se jde pěkně na pytel. Jezdí tu hodně aut a silnice je úzká. Hned za lázeňským městem nastávají komplikace. Krásný parčík, přes který se chci dostat do Pári, je ostře střežen myslivci a proto mě tam nepustí.
Jdu po cyklostezce, dál přes plot a do Guilaje. Tady je vidět hodně bídy. Je to sice nejspíš vinařská vesnice, ale baráky jsou tu velmi sešlé a v jednom takovém sešlém, polorozbořeném baráku teď spím. Ujala se mě jedna paní z hospody. Nejdřív jsem měl spát s ní v ložnici, nakonec jsem to ale ukecal, že si to vyměním s dcerou. Má tu na stěně obrázky, ale jinak pokojík jako z hororu. Navíc tu na dvoře mučí jedno štěně hlady. Příště jdu zas do lesa nebo na zastávku, nemám na to koule.

29.9.2010 (46, 507, 674)
Noc byla špatná. Paní přišla opilá a dělala brajgl. Navíc jak se ukázalo, smrad ze zvratků pochází od její dcerky, která čichá barvy. Vyrážím už na šestou a jdu po silničkách do většího města Bonyhátu.
V kraji, který je poměrně zvlněný, jsou často k vidění vinice. Jinak je to ale pod Balatonem o dost chudší než na severu.
Často mě tu zastavují auta a tak je musím zdvořile odmítat, že chci jít pěšky. Zjistil jsem taky, že mám na zadku díru jako vrata. Budu ji někdy muset zašít.
Na noc jsem si našel krásnou, opuštěnou zastávku Mocsény. Jen se bojím o své nohy. Poslední dny, co mě opustila Eva, jim až moc nakládám. Nechodím sice rychle, ale nedělám žádné pauzy. Jako bych už to všechno chtěl mít za sebou. Strachuji se, že když si nezvyknu na to být sám, zastavit se, uklidnit se, tak je odpálím.

30.9.2010 (39, 536, 713)
Jdu dál po celkem frekventované cestě do Bataszéku, to je dost díra s pěkným kostelem. Pokračuju směr Moháč. Dvakrát po cestě prší a tak jsem už rád, že jsem v Moháči. To je pěkné město s dominantou přístavu a Dunaje.
Plují tu lodě a každý pozoruje jednu velikou osobní loď Swiss Jewell. Nakupuji Tokajské víno a klobásu pro Zorana. Noc je na dvě věci. Spím nejprve v rozpadlé hale za nádražím, tam mě ruší bezdomovci a dojde i na rolničku. Pak bloumám asi 5 kilometrů po Moháči, abych nakonec skončil jen o blok dále v rozpadlém bazénu.
Ale ani tady nemám klid, jsou tu nějací místní výrostci a pořád slyším hádky bezdomovců. Spím bdím, se slzákem v ruce a stojí to za prd. Jasná rada je nespat ve větších městech a když už, tak v hotelích nebo u někoho doma. Postřeh: v okolí Moháče si neškrtnete s přespáním pod stanem. Jsou tu totiž všude močály. Myslím, že o tom věděl své i Ludvík Jagellonský.

1.10.2010 (61, 597, 774)
Pryč z toho bazénu. Na hranicích s Chorvatskem jsem v půl desáté. Celníci jsou velmi pečliví a vůbec se jim nelíbím. Musím jim vysvětlovat, na co je každá jednotlivá pilulka a to mám jen endiaron, panadol a ibuprofen. Ještě je velmi zajímá kartáček na mezizubní prostory.
Nakonec chtějí vidět všechny peníze, co mám. Pak mě pustí.
Jdu po silnici do Popovače a odtud již po pěšinách kolem modlitebny Marie Lurdské, kde beru vodu, dál do Karanacu a odsud po polňačkách do Kozani.
Tady se ve verbálním souboji se psem natolik posiluji ego, že to pálím po hlavní až do Osijeku. Před Osijekem se pro jistotu ještě ztratím v poli, kde jsou všude cedule s upozorněním na miny.
Na hlavním náměstí jsem až ve 21 hodin totálně na kaši. Vítá mě tu kamarád Zoran, který je veliký postavou a široký svojí duší. V Osijeku ho každý zná. Bere mě na parádní čevabčiči a pak mi pronajímá hotelový pokoj.
Ještě v jedednáct peru nejnutnější věci a vychutnávám si ten paradox: noc v Moháči s bezdomovci a večeře v parádní restauraci.

Pokračování seriálu v sobotu 14. května

Autor: Petr Polák