Letní prázdniny jsou nenávratně pryč. Volné dny strávené u vody a na výletech střídá první zářijový čtvrtek, významný den pro všechny školáky. Ovšem středem zájmu a hlavními hvězdami dne se bezpochyby stávají hlavně prvňáčci. Stovky rodičů prožívají první usednutí své ratolesti do školních lavic mnohdy nervózněji, než děti samy. Výjimkou není ani rodina prvňáčka Tadeáška, kterého čekají školní roky strávené na Základní škole Tyršova
v Nymburce.

ŠKOLNÍ PÍSEMKY JAKO LÁKADLO

V předvečer velké školní slávy maminka Monika začíná propadat lehké panice, kterou nejspíš zná každý rodič. „Tádo, co si vezmeš na sebe? Máš připravenou tašku?  Nezapomenout nabít foťák a hlavně musíme jet brzo, abychom stihli zaparkovat!" vyjmenovává úkoly, zatímco černým fixem podepisuje každou koupenou věc malého žáčka. „Včera si zapomněl boty a kalhoty u sousedů. Je mi jasné, že jednou přijde domů i bez tašky. Podepsané věci je nutnost," říká.

Kdo by si však myslel, že nervózní bude i malý školák, je na omylu. Ten jen krčí rameny, schovává se v pokojíčku s legem a ničím se nenechá rozhodit. Na klasickou otázku, jak se těší do školy, dostáváme až překvapivě nadšenou odpověď. „No těším se strašně! Na učení a taky až budeme psát testy. Ale nejvíc asi na tělocvik a lezení na takovou tu tyč," svěřuje se Tadeášek. Nic se na tom nezmění ani potom, co mu obě jeho starší sestry tvrdí, že škola je vážně nuda.

V půl deváté večer je však konec i poslednímu prázdninovému hraní a rodiče Tádu ženou do postele. „Šup spát, teď už je z tebe školák a ráno ti to musí myslet."

HOLA HOLA, ŠKOLA VOLÁ

Budík, který Tadeášek dostal jako dárek při pasování na prvňáčka ve školce, zvoní u postele přesně patnáct minut před sedmou hodinou ranní. Ačkoli je prý chlapec normálně k neprobuzení, s prvním tónem nepříjemného crkotu vyskakuje z postele tak rychle, že si téměř ani nestihne vyslechnout klasickou hlášku českých rodičů, ze kterých má většina dětí osypky hned v prvním týdnu. „Hola hola, škola volá!"

Po ranním běhu ze schodů, při kterém odhazuje pyžamo, čeká na Tadeáška snídaně v podobě oblíbeného čokoládového croissantu. Maminka už však bystří průšvih. „Hlavně počkej, včera jsem ti vyžehlila bílou košili. Oblékneš si ji hezky až po jídle!"

V tu chvíli máme čas neklidného školáka trochu vyzpovídat. „Budu sedět v lavici s Tádou, známe se ze školky a sme kámoši. Až nám paní učitelka bude říkat, že zlobíme, bude muset říkat i příjmení," povídá šibalsky.

Už včera jsme se dozvěděli, že se do školy těší. Nebude se mu ale stýskat po školce? Na to odpovídá, že prý nebude. Možná trochu po hodné paní učitelce a po kamarádech. A vlastně ještě po tom, že už si ze školy nemůže vzít volno vždycky, když se mu ráno nebude chtít vstávat. „Slyšel jsem, že by pak rodiče mohli mít průšvih," šeptá nám Tadeášek.

Po pár minutách konečně z talíře mizí i poslední kousek snídaně a je na řadě čištění zubů, oblékání, také trocha česání a upravování. Prvňáček je, zdá se, připravený k odchodu. A zatímco se na chodbě obouvá a snaží se vzpomenout si, jak že se to zavazují tkaničky, rodiče se marně shání po tašce. „Sakra, já ji zapomněl v pokoji," chytá se za hlavu.

Teď už jen zbývá vzít na cestu do ruky kornout plný sladkostí a může se vyrazit.

HRAČKÁŘI MUSÍ TAKÉ CHODIT DO ŠKOLY

Nymburské ulice jsou 
první školní ráno plné aut, mezi kterými se proplétají rodiče, prarodiče a spousta dalších nejbližších i vzdálených příbuzných. Když Tadeášek konečně uvidí budovu školy, neváhá se svěřit s aktuálními pocity. „Chci být hračkář. Ty musí chodit do školy. Až si ke mně mamka nebo ségra přijdou pro hračku, dám jim deset korun slevu," plánuje.

 Do 1. C Táda v doprovodu rodičů, starší ségry a babičky vchází jako předposlední. Obsadí poslední lavici u okna, společně se svým kamarádem ze školky, dalším Tadeáškem. Ihned se spolu dávají do řeči a vypadá to, že se právě zrodila dvojice, kterou paní učitelka přesadí hned mezi prvními. 

Po krátkém úvodním seznámení se dvacet čtyři dětí hlasitě zvedá k odchodu. Venku na nádvoří totiž už netrpělivě vyhlíží čerstvé přírůstky celá škola, všech pět set padesát žáků, aby prvňáčky jaksepatří přivítali.

 Jako první se slova ujímá ředitelka Soňa Obická, hned po ní mluví do mikrofonu místostarosta Pavel Fojtík, který dětem a rodičům slibuje novou jídelnu, družinu a hlavně také tělocvičnu  v budově bývalého kulturního domu Janoušek.

Každý z lehce vyjukaných prvňáčků poté dostává od svých starších spolužáků kytičku.

Nakonec už zbývá jen pořídit několik fotek nastoupených dětí a paní učitelky už si zase odvádí svoji třídu zpět do budovy.

Zatímco si děti ve třídě prohlíží obsah svých kufříků, které dostaly jako dárek na uvítanou, třídní učitelka sděluje rodičům základní informace. Děti už jsou plné dojmů a tak se na svých místech začínají vrtět. Už se nemůžou dočkat, až budou blízkým vyprávět.

V devět hodin je oficiální konec prvního školního dne. Tadeášek ho se svojí rodinou šel zajíst do cukrárny 
a odpoledne půjde pozdravit svoje bývalé kamarády na zahradní slavnost školky Adélky. Po cestě ještě mává na svého souseda z lavice 
a volá: „Tak zas zítra Tádo!"

MONIKA VESELÁ