A právě Luďka Bohmana jsme požádali o rozhovor.

Narodil jste se ve známé nymburské malířské rodině, jak vás dědova sláva formovala?
Děda byl pro nás studnice moudrosti. Rádi jsme ho poslouchali a vždycky se dozvídali něco nového a poutavého. Rozhodně nám rozšiřoval obzor vědění.

Jak jste se dostal k atletice?
Jako kluk jsem chodil cvičit do Sokola, kde jsme si říkali „bratře“. V Sokole byla disciplína ale i zábava, vrcholem byly tzv. Akademie, kde jsme cvičili na veřejných vystoupeních. Někdy v roce 1960 se zakládal atletický kroužek pod hlavičkou TJ Lokomotiva, a tak jsem se přihlásil. Mým prvním trenérem byl nymburský výškař Petr Elbogen, který měl os. rekord ve skoku vysokém 205 cm.

Jakými jste prošel oddíly na cestě do reprezentace?
Začátky byly v Nymburce, ale bylo nás málo, tak jsem začal závodit za Lokomotivu Kolín, to se psal rok 1963. A v roce 1964 jsem se v 18 letech stal mistrem republiky na 100 m a 4x100 m v dorostenecké kategorii. V roce 1966 jsem poprvé oblékl dres Slavie a byl úspěšný i v celostátní soutěži družstev. V témže roce jsem nastoupil na vojnu a závodil za RH Praha. Zlepšené podmínky dále ubíraly desetiny z mých výkonů na 100 m a 200 m. Můj první reprezentační start byl v roce 1968. Dalších 12 let jsem hájil už jen barvy Slavie.

V roce 1971 jste získal ve štafetě 4x100 metrů zlatou medaili na Mistrovství Evropy v Helsinkách. Jak na tuto dobu vzpomínáte, kdy v podstatě Mistrovství Evropy nahrazovalo Mistrovství světa (první MS v atletice 1983)?
Naše štafeta už měla bronzovou medaili z ME 1969 v Aténách, takže určité ambice zde byly. Individuálně se nám však příliš nedařilo, já byl na 100 m a 200 m v semifinále. V den závodu bylo deštivo a poměrně chladno, tak 13 stupňů Celsia. Závod jsme vyhráli zejména díky výborným předávkám, kterým jsme se opravdu věnovali hodně. Celý týden žádný úspěch a pak během neděle byl zlatý Ludvík Daněk v disku, my na 4x100 (Ladislav Kříž, Juraj Demeč, Jiří Kynos a Luděk Bohman), stříbrný Dušan Moravčík na 3000 m překážek a bronzový Luboš Nádeníček na 110 m překážek. Byl to nepopsatelný zážitek, radovali jsme se všichni jak malí kluci.

Dne 3. 9. 1970 jste ve Varšavě zaběhl český rekord v běhu na sto metrů v čase 10,40 s. Dodnes se jedná o 15. nejhodnotnější výkon v české atletické historii. Avšak v historických tabulkách se objevil až o několik let později. Jak to?
O tom, že je to rekord, nikdo skutečně dlouho nevěděl. Tehdy se měřilo ručně a já měl jen 10,3 v tomto závodě, přestože jsem porazil řadu zvučných jmen. Až atletický statistik RNDr. Luděk Folprecht koncem 70. let zjistil, že v tomto závodě už bylo (tehdy neoficiálně) použito automatické měření a můj výkon 10,40 byl uznán. V téže době ale už měl čs. rekord hodnotu 10,36 s.

V roce 1972 přišel Váš atletický vrchol - olympiáda v Mnichově. Jak to dopadlo?
V přípravě na OH Mnichov jsme měli dobré podmínky. Komplikace nastaly až osm týdnů před závodem, když výkonnostně „vyletěl“ Jarda Matoušek, který byl novic a se štafetou nebyl téměř seběhán. Byl nominován, jenže se zranil a potřebné společné tréninky se nekonaly. Přímo v Mnichově pak překonal čs. rekord na 100 m i 200 m a tak se nakonec do štafety dostal. Běžel 1. úsek místo Kříže. Formu měl i Kynos a tak jsme se na 4x100 m moc těšili. Problém byl, že po teroristickém útoku přímo v olympijské vesnici na izraelské sportovce, nebylo jasno, zda OH budou vůbec pokračovat. Naštěstí hry po dni smutku pokračovaly a náš sen, zaběhnout si na OH 4 x 100 m se naplnil. Už rozběh byl vynikající, semifinále v čs. rekordu a vyřazení kubánských sprinterů o 3 setiny. Ve finále jsme měli smůlu na los, 8. dráha není ideální. Výkon byl super 38,82 s, opět čs. rekord (platí dodnes), ale kýžená medaile utekla o 3 setiny.

Jaký byl život v olympijské vesnici, potkával jste třeba Marka Spitze?
V olympijské vesnici jsem potkával všechny možné sportovce i Marka Spitze. Mám však dvě jiné krásné vzpomínky. Vlajkonoškou výpravy USA byla Olga Fikotová, naše vítězka v hodu diskem z OH v Melbourne 1956. Ta se provdala do USA a dále pak sportovala v jejich barvách. Na teplácích vedle znaku USA měla vlajkonoška našitou i naší vlajku. Na jeden trénink v olympijské vesnici přišel nečekaně i náš bývalý vynikající sprinter Mirek Horčic. V té době žil v emigraci v SRN. Jednak běhal s naším trenérem Poldou Lázničkou také za reprezentaci 4 x 100 m a za druhé byl nymburský rodák. Já ho do té doby příliš neznal, ale hned jsme věděli kam naše srdíčka v tom Polabí patří.

Jak šel potom váš sportovní život?
Jako nejmladší ze štafety jsem dále vrcholově sportoval. Asi do roku 1978. Ale nová Helsinská sestava už se nenašla.

Určitě jste měl radost, když váš syn Ludvík následoval vaše geny a věnoval se též atletice. V roce 1999 se Vám na stovku přiblížil na pouhou jednu setinu…
Ludvík byl talent na skok daleký. Jako dorostenec skočil 755 cm, později ještě v hale 765 cm. Ten čas v běhu na 100 m o setinu byl s větrem a tak se nepočítá. Regulérně 10,46 je však také vynikající. Běžel i reprezentační štafetu 4 x 100 m a čas 39,14 s. je 3. nejlepší v historii.
Mladší syn Martin má zaběhnuto „jen“ 10,66 s, ale s vyšší hmotností je vydatnou posilou bobistům. Byl na OH v Turíně 2006 a na OH ve Vancouveru 2010, kde dojeli jako náš druhý čtyřbob na 16. místě.

Jako celoživotní sportovec jistě sledujete nymburský sport, v jakém je stavu?
Myslím, že mládež má dobré vyhlídky, je zde zázemí pro hokej, fotbal, florbal, basket, plavání, atletiku, tenis, volejbal, stolní tenis, veslování a kanoistiku. Otázkou zůstává, kdo se jim dnes může a chce věnovat a na jaké úrovni.

Letos jste se rozhodl kandidovat jako nezávislý kandidát za TOP 09 v Nymburce, co byste tady rád změnil?
Myslím, že ta odpovědnost je zavazující. Rád bych viděl nejen nové středopravicové uskupení na radnici, ale i nové tváře.

VIZITKA – LUDĚK BOHMAN se narodil v Nymburce v roce 1946. Nyní důchodce, dřívější povolání stavbyvedoucí. Má dva syny Ludvíka Bohmana (37) a Martina Bohmana (30) a dvě vnoučata: Anežku (8) a Šimona (7). Mistr Evropy v Helsinkách ve štafetě mužů na 4x100 metrů! (finišmen) a 4. místo též ve štafetě 4x100 m a olympijských hrách v Mnichově v roce 1972. Držitel „Nymburského stříbrného lva“za rozvoj a propagaci sportu. Hobby a zájmy: sportovní aktivity, turistika, kolo, plavání, tenis, kondiční posilování a politické dění.

Autor: Pavel Fojtík