Petr Bláha byl obyčejný kluk, který pracoval v baru. Ale už jako malý si vysnil cestu do Himalájí a ta se mu splnila. A nejen to. Procestoval kromě Nepálu také Nový Zéland, Thajsko, Kambodžu, Laos a Vietnam. Naučil se perfektně anglicky a změnil se jeho pohled na svět.
Jak se to tak stane, že se kluk ze Sadské vydá na takovou cestu po půlce světa?
Od mala jsem sledoval reportážní filmy o cestovatelích. Ještě za totality byl pro mě vzorem Jožka Rakoncaj nebo Messner. Uchvátily mě hory. V té době se začal rodit můj sen dostat se do Himalájí, procestovat Kanadu, Latinskou Ameriku nebo Asii. V devadesátých letech jsem se začal zajímat o možnosti cestování.
Kdy jste poprvé překročil naše hranice?
Ve dvanácti jsem se s judem dostal poprvé do Rumunska. Je to nádherná země, která mě naprosto zmotivovala pro další cestování. V patnácti jsem pak začal trempovat po Čechách a projezdil jsem většinu České republiky. Pak přišla ta silná touha podívat se po Evropě. Tak jsem se vypravil nejprve do Itálie, Chorvatska, podíval jsem se také do Francie a nakonec do Španělska, kde jsem strávil delší čas, a to nejen cestováním. Je tam volný způsob života, což se mi líbilo, a našel jsem si tam práci v podobě trhání ovoce.
A kdy jste se rozhodl k větším cestám?
To bylo hned potom. Přemýšlel jsem o Austrálii, ale nakonec zvítězil v roce 2005 Nový Zéland. V prosinci jsem začal vyřizovat všechny potřebné formality a v únoru 2006 jsem odletěl na tři měsíce na Nový Zéland. Ve finále jsem tam ale zůstal tři roky.
Kde jste sehnal peníze na tak dlouhý pobyt?
Získal jsem tam pracovní povolení a začal pracovat. Každou volnou chvilku jsem si půjčil auto a zajížděl do hor. Tam je hodně treků. Jsou to značené vyšlapané cestičky. Na cedulkách tam je označeno, za jak dlouho se dostanete ke konkrétní chatě.
Tam se dá i přespat?
Je tam vždy připravené dřevo. To tam zajišťuje agentura ochrany přírody, která se stará i o cesty a zvířata.
Co bylo vším největším zážitkem na Novém Zélandu?
Přijetí od místních lidí. Byli velmi vstřícní. Neuměl jsem anglicky a oni byli trpěliví, vždy se snažili se mnou domluvit. Navíc mě mockát pozvali i k sobě domů. Rozdíl ve stylu života jsem si uvědomil, až když jsem se vrátil domů. Život na ostrově je naprosto jiný. Sem nejde prosadit výchovu z pevniny. Navíc je tu jiná bezpečnost. Lidé si nemusí zamykat domy, protože mají jistotu, že je nikdo neokrade.
Vrátíme se k vašemu cestování. Jaká byla další země, kterou jste navštívil?
26. prosince 2008 jsem odletěl do Thajska, první asijské země v mém životě. Tam byl pro mě velkým zážitkem výlet do džungle. Jeden den jsme jeli po řece na dřevěném raftu, poté jsme putovali tři dny opravdovou džunglí. To bylo úžasné. Jsou tam vesničky bez elektřiny, lidé tu žijí tradičním způsobem života. Dělají všechno ručně, chovají prasata a vodní buvoly, které jim slouží místo traktoru při obdělávání políček.
Jaká jsou v thajské džungli zvířata?
Nejběžněji jsou k vidění opice makakové, ale setkal jsem se i s hady a pavouky. Jeden byl větší než moje dlaň, ale ubezpečili mě, že když není chlupatý, tak není jedovatý.
Kde jste spali?
V chýších s moskytiérami. Největším zážitkem bylo pro mě to, že jsem Nový rok strávil v džungli. Po návratu do civilizace jsem měl ještě možnost prohlédnout si město Chang mai, kde je historické jádro plné starých chrámů. Dýchne na vás budhismus ze všech stran.
Jaké země jste navštívil po Thajsku?
Cestoval jsem do Laosu, odtamtud do Kambodži a Vietnamu a zpět do Thajska. Poslední zastavení a pro mne nejdůležitější bylo v Nepálu. Tam mě čekalo splnění mého největšího snu – navštívit a vidět Himaláje. Nepál je vděčná, nádherná země, kde žijí ohleduplní a vstřícní lidé.
Můžete říci stručně něco o jejich životě?
Žijí velmi skromně, někteří až ve výšce čtyři tisíce metrů. Jedí každý den to samé – dalbat, to je rýže s takovou čočkovou polévkou a zelenina. Ráno, v poledne a večer. Pěstují obilí a brambory, vše sklízejí ručně. Topí trusem yaka, což je větší chlupatá kráva. V té výšce už totiž nejsou stromy. Na druhou stranu turistům jsou schopni zajistit třeba coca colu nebo tyčinky snickers.
V jakou chvíli se vám splnil ten dětský sen?
Bylo to ve výšce 5 416 metrů, v sedle pod Annapurnou. Vydali jsme se po aklimatizačním pobytu z příbytku ve výšce 4 400 metrů. Museli jsme vstát v půl čtvrté, navíc v místnosti, kde jsme spali, bylo mínus osmnáct stupňů. Zaprvé šlo o to, vidět východ slunce a zadruhé je nutné dojít do sedla do dvanácti, protože potom se tam stahují mraky a dalo by se zabloudit. Výstup byl vyčerpávající, šli jsme nahoru krok po kroku jako kosmonauti, ale ten úžasný pocit stál za to. Splnil se mi dětský sen. Být pod Annapurnou, to mě naprosto dojalo.
Jak se vám vracelo domů?
Největší motivací vrátit se po třech a půl letech domů, byli moji rodiče a přátelé, se kterými jsem se chtěl podělit o zážitky.
V cestování určitě budete pokračovat. Jaký je váš další cíl?
Chtěl bych začít v Mexiku a procestovat Latiskou Ameriku, podívat se po stopách Mayů a Inků.