Neuvěřitelných 100 let oslavil 5. ledna František Bárta z Nymburka. Sám starosta Kutík mu přišel poblahopřát k životnímu jubileu. O dva měsíce později navštívil pana Bártu i kronikář Pavel Fojtík. Strávili spolu více jak dvě hodiny v družném hovoru, nebo přesněji pan Bárta vyprávěl a Pavel Fojtík spíše kladl otázky a hlavně poslouchal vzpomínky na doby, kdy v Nymburce projelo auto skutečně jen výjimečně.

František Bárta spojil celý život s Nymburkem, v roce 1916 nastoupil do 1. třídy na Tyršovce, po pěti letech občanské školy následovaly tři třídy měšťanky. Na školní léta Bárta vzpomíná: „Učil mě pan učitel Kubka. Na měšťance si vybavuji učitele Weisse z Poděbrad, pro kterého nebyl problém nás ohnout přes koleno a pojezdit nás rákoskou. My jsme ještě byli z generace, která chodila bosa do školy, v březnu v zimě jsme měli kulicha, svetr, štucle na ruce a bosi, protože jsme neměli boty.“ Přestože chtěl jít na grafickou akademii do Prahy, nakonec šel v roce 1925 na tři roky do učení k Bedřichu Macháčkovi. U něj se vyučil malířem písma a lakýrníkem.

Do svých pěti let bydlel František Bárta v Nerudově ulici, poté se přestěhovala celá rodina na Velká Vala. Všichni tři sourozenci již zemřeli. Maminka Alžběta (*1886), rodačka z Poděbrad, byla v domácnosti, zemřela v roce 1951. Otec František (*1882) se vyučil soustružníkem, za Rakouska- Uherska byl zaměstnán ve velkoobchodě s textilem u firmy Katz na náměstí, za první republiky pracoval až do své smrti v 51 letech v lékárně na náměstí jako laborant. Otec pocházel z Drahelic a měl čtyři bratry. V důchodu bydlel deset let v nové Elišce na náměstí a poté na drahelickém sídlišti, kde bydlí dodnes.

V roce 1928 odchází poprvé a naposled z Nymburka. Nastupuje jako písmomalíř do Pardubic. Firma se zabývala výrobou různých reklamních tabulí, a když Bárta z Pardubic odcházel, měl pod sebou pět zaměstnanců. Do Nymburka se vrátil v roce 1931, aby matka nebyla na chod domácnosti sama, po smrti otce dostala vyměřenou nízkou penzi. Nejprve pracoval dva roky v Městských zahradách a odtud v roce 1933 odešel na městský úřad do hospodářského oddělení. Za 16 let zde zažil 7 starostů! Měl na starosti výplaty, evidenci nezaměstnaných a pojišťovnu. V roce 1940 se šťastně oženil. „Před třemi roky mi zemřel v 62 letech syn,“ smutně říká František Bárta. Rád vzpomíná na celou Hrabalovu rodinu: „Bohumil byl o čtyři roky mladší než já, dobře jsem se znal s jeho otcem Františkem, strýcem Pepinem i bratrem Slávkem, který pracoval u nás v komunále.“

K 1. září 1949 Městský národní výbor všechny své podniky vydělil do samostatného podniku pod názvem Veřejné podniky města Nymburka (plynárna, vodárna, obecní dvůr, přes 70 domů, školy, gymnázium, lesní hospodářství Rohov, lesíček v Pístech, čistírny města atd.), což byl počátek pozdějších Komunálních služeb, který dále začleňoval znárodněné prodejny, malé továrny a živnosti. Prvním ředitelem Komunálních služeb byl stavitel Karel Jirout. Zde pracoval František Bárta až do penze v roce 1970 (např. jako správce Obecního dvora, zásobovač okresu atd.). Přesněji tímto rokem vznikl Bártovi nárok na důchod, ale on až do svých 80. narozenin chodil do podniku pomáhat. Komunální služby a jejich předchůdce Obecní dvůr (vedle polikliniky na Valech) jsou i dnes pro Františka Bártu vším, dokáže se rozvpomínat na sebemenší detaily událostí před 50 i více léty. Pamatuje si všech 32 znárodněných nymburských hospod v 50. letech. Vzpomíná na 4 páry koní, které měl Obecní dvůr, když koně nahradila nákladní auta, už to prý nebylo ono…

Jak to vypadalo v Nymburce v zimě z pohledu správce Obecního dvora?
Na Silvestra v roce 1929 jsem ještě šel pro kozu, která byla na trávě. Šel jsem pro vodu, neboť jsme ještě neměli vodovod. Elektrika nebyla, svítilo se ještě petrolejem. A vypadla mi tenkrát pětikoruna, kamarádi mi říkali, nehledej ji, pomůžeme ti, až půjdeme z divadla, v Hálku totiž začínal silvestrovský program. Šli jsme jen v kabátě, o první přestávce napadlo 15 centimetrů sněhu a padalo až do konce března. Vala byla srovnána se zemí, kolik bylo sněhu. Voda vymrzla až na zem, elektrárna nejela.

Jak se vyhazoval ve městě sníh?
Lidé si sami proházeli cestičku na ulici a na ulici byla pouze škvíra na jeden povoz, protože tady ve městě bylo asi devět statkářů, kteří potřebovali vozit.

Za sto let se Nymburk určitě hodně proměnil, narodil jste se v době panování Františka Josefa I.
Už toho hodně není. Pamatuji časy, kdy všude v Nymburce bylo v Labi maximálně jeden metr vody, teprve za Druhé světové války začali Němci hloubit Labe, aby zde mohli jezdit parníky. Za mého dětství jste přešel Labe svlečený do půli pasu. Pamatuji ještě, jak v roce 1917 vyhořela na Ostrově stará restaurace U Robinsona. Zbourání starých domů na náměstí se nemělo stát, psal jsem proti tomu rozklad.

Druhá světová válka vám v mnohém zkomplikovala život, na co ještě z těch každodenních reálií vzpomínáte?
Za války musel mít každý úředník na městském úřadě zkoušku z němčiny, kdybych ji neudělal, musel bych do Říše na práci. Velmi mi pomohl budoucí lékař Vlastimil Berger. Když Němci kopali u elektrárny tzv. kinetu (prohlubování řečiště), bagrování dělali mladí čeští kluci v rámci nucených prací. Mezi nimi byl i Nymburák Vlastík Berger, kterému jsme na úřadě pomohli. A on mi na oplátku pomohl složit zkoušku z němčiny, jelikož mluvil perfektně německy. Jeho rodiče za války zahynuli.

A jak to bylo se záchody, než převládly splachovací záchody?
Jistěže ještě než byla vybudována ve městě kanalizace, tak byly ve městě pouze suché záchody. Například Na Rejdišti u bývalých kasáren, kde v jedné místnosti bydlelo třeba i deset lidí, neměli vodu, neměli nic, záchody pouze na ulici, jak někde na vesnici. Produkty ze suchých záchodů jsme odváželi za město, poté jsme koupili takový stroj na výbuch, vysál se vzduch, kyslík se spálil a ty se všude rozstříkly. Ještě předtím se fekálie (nejenom ty, ale i tuhý odpad) odvážely statkářům na kompost. Jinak voda z praní a z domácnosti šla původně do Labe, až po vybudování kanalizace a čističky došlo k pokroku.

Jak to bylo s dopravou v Obecním dvoře, když ještě nebyla auta?
Měli jsme čtyři páry koní. Ti přes zimu spotřebovali 160 metráků sena. Město tudíž mělo několik obecních luk (zejména na Ostrově). To byla doba, kdy ještě žádná auta nebyla. Nymburk byl ještě do hloubi 20. století hodně zemědělský. Chovalo se zde 800 prasat, v každém baráku byla koza, aby bylo mléko, mléko se nikde nekupovalo, i my jsme chovali kozu, abychom měli mléko. Když jsem nastoupil do komunálu, zasadili jsme se o rozšíření kbelíků na mléko na rozvoz. Lidem za poplatek za známku jsme to rozváželi po městě.

Sleduji, že výborně fungovalo propojení města se statkáři…
Ano, kolem Nymburka bylo několik velikých statků a statkáři si vše brali na pole. Jak jsem hovořil o 800 prasatech ve městě, tak každý je vykrmoval na porážku. Za druhé války Heydrich zakázal domácí zabíjačky, vše muselo proběhnout pod dohledem na městských jatkách, aby si nikdo neulil sádlo apod. Přesto i za války domácí zabíjačky probíhaly, byl ustanoven obecní odhadce, který častokrát riskoval, když stokilové prase odhadl na 50 kilo!

Jak jste svítili?
Elektřina se v Nymburce zaváděla poměrně pozdě, svítilo se petrolejovýma lampama. Po ulicích se v Nymburce svítilo v pouličních lampách plynem.

Co jste dělal ve volném čase?
Hodně se chodilo na Ostrov. Poté v Nymburce bylo propro mladé tzv. nymburské korzo. Začínalo na náměstí (od Kutílka) a vedlo po Palackého třídě až ke kinu Bio Invalidů (dnes knihovna). Mladí lidé na korzo docházeli pravidelně každý den, běžně do 20. hodiny, poté se šlo na Ostrov nebo do kina. V Nymburce byla dvě kina. Jedno kino bylo v Sokolovně a druhé bylo v Hotelu Praha, jelikož zde však byl malý sál pouze pro 60 lidí, postavil se později přes ulici v dnešní knihovně nový sál.

Autor: Pavel Fojtík