Jules Verne ještě ani nezačal psát svou první úspěšnou knížku Pět neděl v baloně a obyvatelé Nymburka a jeho okolí již měli tu čest balony na obloze spatřit. Právě od sklonku 19. století se začala naplňovat touha člověka po létání. Poprvé od dob bájného Daidala a Ikara se přetavila ve skutečnost. V době, kdy první balony s lidskou osádkou brázdily nebe nad Nymburskem, neprocházela tímto krajem ještě ani železnice a na první automobil, který projel Nymburkem cestou z Liberce, si museli dychtiví diváci počkat bezmála půl století.

Kdopak nám to létá nad hlavou

První letci v balonech to věru neměli jednoduché. Ne snad pro obtížnost samotných letů a neznalost toho, co je může několik set či tisíc metrů nad zemí potkat. Zvláště ti první, průkopníci, se při přistáních často museli potýkat s nevědomostí obyvatel. Při prvním startu a přistání charliéry, 27. srpna 1783, dokonce na tento balon vesničané z Gonesse zaútočili na cepy a jeden z nich na balon dokonce vystřelil z ručnice. Francouzská vláda hned na druhý den vydala Vyhlášku pro lid o vznášení se balonu ve vzduchu.

K prvnímu letu balonu s lidskou osádkou došlo zanedlouho, 21. listopadu 1783. Zvěst se pochopitelně rozšířila po celé Evropě. Každé město si přálo, aby se vzduchoplavci objevili právě u nich. Tyto produkce ovšem pořádali principálové divadel a později cirkusů. Obyvatelé také tuto podívanou brali jako divadlo, za kterou byli ochotni i zaplatit. Ovšem jak se dozvíme dále v tomto článku, i tehdy si každý hledal cestičku, jak se vyhnout výběrčím.
Také Praha napjatě očekávala první vzlet balonu s lidmi. Několik balonů bez osádky v Praze, Brně nebo například Židlochovicích v osmdesátých letech vzlétlo. Ovšem Praha stále čekala okamžik, až se do vzduchu dostane člověk. Zvláště, když ve Vídni, hlavním městě monarchie, uskutečnili první vzlety s upoutaným balonem již v roce 1784 bratři Caspar a Georg Stuwer. Do města nad Vltavou zavítal jako první francouzský vzduchoplavec Jean-Pierre Blanchard, muž, který společně s Johnem Jeffriesem, americkým lékařem žijícím ve Velké Británii, překonal v lednu 1785 balonem kanál La Mance. Vzlétli v Doveru a přistáli u Calais, města, kde měl Blanchard měšťanské právo.

V neděli 31. října 1790 se Blanchard vznesl v balonu, který startoval za „Pruskou branou pod Bubenčem“. Pasažérem mu byl znamenitý přírodovědec Jáchym hrabě ze Šternberka, který prováděl fyzikální měření. Připomeňme, že jeho bratr Kašpar Maria hrabě ze Šternberka stál u zrodu dnešního Národního muzea v Praze. Tento let byl let s balonem upoutaným, takže není divu, že se balon snesl nedaleko od místa startu.

Úřední šiml i přispěvatelé Kramériusových císařsko-královských Pražských poštovských novin si ovšem lámali hlavu, jak balon pojmenovat. Dnes úsměvné, ale tehdy velký problém, s nímž se ještě několik desítek let potýkali jazykozpytci. V roce 1790 nazývali „pana Blancharda, povětrním plavcem“ , jenž se po obloze plavil v „povětrní kouli“.

Blanchard slíbil, že Prahu navštíví ještě jednou. Svůj slib splnil již příští rok, když se balonem vznesl 11. září 1791 u příležitosti korunovace Leopolda I. českým králem. Blanchard, pro něhož a jeho kolegy razil o něco později Josef Jungmann výraz větroplavec (z německého Luftschiffer), přistál u Kněževsi, v samé blízkosti dnešního ruzyňského letiště. Až o půl století od prvního vzletu čeština užívala spíše výraz vzduchoplavec, než větroplavec.

První balony nad polabskými luhy

Větroplavci po těchto prvních Blanchardových vzletech navštěvovali Čechy a Moravu nadále. Namátkou můžeme zmínit Etienne-Gasparda Roberta (Robertsona), Wihelminu Reichhardtovou, patrně první ženu, která vzlétla v Čechách v balonu v roce 1820, německého vzduchoplavce Christiana Lehmanna nebo Carla Kirsche, s nímž se 16. září 1849 vypravila do výšin i první Pražanka, slečna Magdalena Eichhorn.

Pokud balony startovaly z Prahy, není divu, že při volném letu přistávaly v jejím okolím, přibližně dvacet až padesát kilometrů od místa vzletu. Záleželo pouze na tom, jakým směrem zrovna vanul vítr. A tak není divu, že se několik takových balonů objevilo i nad dnešním Nymburskem a několik se jich opět dotklo půdy v jeho těsné blízkosti.

V roce 1851 navštívil české hlavní město anglický vzduchoplavec Henry Coxwell s balonem Sylph. Novináři pražských českých i německých deníků se přeli, které z jeho tří pražských plaveb byla jubilejní 150. Novinové články se různí i v tom, kdo s ním vůbec letěl. Čeští novináři jedním dechem pera podotýkali, že jediným odvážlivcem při všech třech plavbách byl pražský továrník Leonhard, ovšem u prvního letu jeden z autorů píše o čtyřech osobách včetně samotného vzduchoplavce.

Není to otázka natolik od věci, neboť dobře informované Pražské noviny uvedly, že balon Sylph je potřeba naplnit 1 106 kubickými metry svítiplynu, přičemž jeden stojí 5 zlatých stříbrných. Coxwell požadoval po cestujících šedesát zlatých, částku skutečně vysokou. Pokud by s ním letěly tři osoby, pokrylo by to náklady ve výši 175 zlatých.

Coxwell vzlétal ze dvora karlínské Friedlandovy plynárny, která stála v blízkosti dnešního Negrelliho viaduktu. Pochopitelně, neboť zde měl ty nejlepší podmínky k plnění balonu svítiplynem. O první vzduchoplavbě páně Coxwella ve středu 9. července 1851 se hovoří jako o zkušební a novináři opatrně dávali najevo svou nelibost, že nebyli o letu dříve informováni, než po jeho skončení. Plavbu balonu Sylph popisují články toliko kuse. Po vzletu z Karlína zamířil nad Václavské náměstí, načež se vracel nad Jindřišskou ulicí k Žižkovu. Coxwell přistál podle dobových zpráv na louce někde u Poděbrad, ovšem přesné místo se ještě nepodařilo určit.

Pro zajímavost uvádíme popis vzletu balonu Sylph v neděli 13. července, jak byl otištěn v Pražských novinách: „O třetí hodině odpoledne začalo plnění balonu plynem a jak uhodila hodina šestá, vznášeli se pan Coxwell a pan Leonhard v povětří, kývajíce vlídně a spouštějíce tužky různobarevné. Balon bral větrní pouť svou přes Žižkov k jihovýchodu. Vše se dařilo výborně a ačkoli včera národní slavnost ve Hvězdě byla, přece bylo jak po ulicích karlínských, tak na všech baštách a na Žižkově tolik lidstva, že se nepamatujeme, aby se bylo obyvatelstvo pražské, vyjímajíc zvláštní události, v takovém množství za brány vydalo jako právě dne včerejšího.“ Tuto plavbu zakončil Coxwell v Nebovidech u Kolína, třetí a poslední pak u Panenských Břežan.

Henry Tracey Coxwell, syn námořního důstojníka, vystudovaný dentista, věnoval balonovému létání celý život. Dokonce vlastnil i továrnu na výrobu balonů v Seafordu v anglickém Sussexu. Do dějin se ale zapsal nejvíce roku 1862, kdy spolu s dr. Jamesem Glaisherem vystoupal do výšky 11 887 metrů, a přestože oba ztráceli vědomí, podařilo se jim v pořádku dostat se zpět na zem.

Neúspěch prvního českého balonu

České vlastence stále mrzelo, že dosud není žádného Čecha, který by mohl balon řídit a mohl by tak položit základy české vzduchoplavbě. Ani dnes není pořízení balonu zrovna věcí lacinou, natož tehdy.

U příležitosti Jubilejní výstavy v Praze v roce 1891 se měly uskutečnit první plavby balonem Kysibelka. Ten se ovšem při prvním volném letu zřítil vinou vzduchoplavce Maximiliana Wolfa. Ztráta balonu byla palčivá a nahrávala odpůrcům balonového létání v Čechách. Než, pozvání ani ne měsíc po nehodě Kysibelky přijali již tehdy slovutní francouzští vzduchoplavci Édouard Surcouf a Louis Godard. Přivezli s sebou dva balony, větší Victor Hugo a menší, upoutaný, neznámého jména. Od 23. července do 20. října 1891 uskutečnili tito dva balonoví letci přinejmenším patnáct letů.

Obyvatelé Nymburska mohli spatřit balon Victor Hugo hned při prvním vzletu z pražského výstaviště 13. srpna 1891. Po šesté hodině večer se vznesl z holešovického výstaviště a zamířil přes Vysočany východním směrem. Plul v maximální výšce 2000 metrů. „Poněvadž nastával soumrak, pomýšleli plavci na spuštění se. Na počátku jízdy bylo v baloně sedm pytlů písku po dvaceti kilogramech. Během jízdy sypali plavci písek dolů. Balon letěl přes Nehvizdy, Sadskou, Týnici, Přelouč k Pardubicům, skorem stále mezi Labem a dráhou. Rychlost byla mnohem rychlejší, než kterýkoliv vlak,“ píší například Národní listy. V jiném článku stejné noviny zmiňují, že kolem půl sedmé večer byl balon pozorován z Nymburka a o něco později z Libice nad Cidlinou. Balon se podařilo posadit na zem až mezi Pardubičkami a Drozdicemi, dnešními pardubickými městskými částmi, nedaleko od zámku hraběte Larische.

O měsíc později, 15. září 1891, vzal do balonu Louis Godard dvě Češky – Jenny Lorencovou a Vilmu Novotnou. Silný vítr pohazoval s balonem jako s hračkou, po třech hodinách letu přišla zpráva, že se balon nachází nad Benátkami nad Jizerou. Godard se zde pokusil přistát, ale neuspěl. O přistání se pokusil i v Nymburce, také neúspěšně, až úspěšný byl u Velkých Chvalovic u Peček.

I české balony nakonec vzlétly

Surcoufovy i Godardovy úspěchy přiměly nadšence k založení České aeronautické společnosti. Dlužno předeslat, že tato společnost nakonec nezanikla na úbytě, ale na klasickou hašteřivost a osobní rozmíšky. Nechť, její členové byli prvními, komu se podařilo zakoupit balon. Obrátili se na starého dobrého známého Surcoufa. Surcouf přislíbil, že přijede do Prahy a vyškolí dva vzduchoplavce. Volba padla na Františka Hůlku a Ferdinanda Wandase. Francouzský vzduchoplavec je školil v roce 1893 na balonu Tzar přímo v Praze. Hůlka i Wandas se pod Surcoufovým vedením stali prvními českými vzduchoplavci. Nakonec se podařilo i České aeronautické společnosti shromáždit dostatek finančních prostředků a zakoupila balon, který později pojmenovala Ressel, na počest českého vynálezce.

Balon Ressel prvně vzlétl 22. října 1893 s oběma kapitány, Hůlkou i Wandasem. Hned při druhém letu 29. října 1893 se dostali oba čeští vzduchoplavci do velmi nepříznivých povětrnostních podmínek a s velkým štěstím se jim nakonec podařilo balon ukotvit a přizemnit u Staré Lysé. Podruhé tento balon se stejnou osádkou přistál poblíže poděbradského Kluku 3. července 1898 přibližně po dvouhodinovém letu. Balon ovšem pomalu stárnul a jeho opravy se stávaly nákladnějšími a nákladnějšími. Poslední plavbu podnikl František Hůlka s cestujícím Havlíkem 29. srpna 1901 po více než 85 uskutečněných letech.

František Hůlka, pravý to kapitán balonů, nechtěl své vášně zanechat. Sháněl balon nový. Podnikl několik letů se zapůjčenými balony. Konečně v září 1904 k němu doputoval zbrusu nový balon z dílny Louise Godarda. Dostal jméno Praha. První let uskutečnil František Hůlka již 25. září 1904. Dne 10. září 1905 přistál s cestujícím dr. M. Šváchou u Dymokur, 29. června 1906 za velmi silného deště propluli z Holešovic přes Vinoř nad Poděbrady a František Hůlka s cestujícím architektem O. Václavíkem přistáli nedaleko od dvora Blato.

Naposledy se balon Praha podíval do vzduchu 18. října 1908. V té době již aeroplány a vzducholodě odsunovaly balony na vedlejší kolej. Za první republiky sídlila v Milovicích balonová rota (jejíž pojmenování se čas od času měnilo) a balon měl u ní uložený i významný meziválečný balonový letec JUDr. Rudolf Rumples, který z Milovic vzlétal. Balonům neodzvonilo ani dnes. Každý z větroplavců zažívá přesně to, co například Henry Coxwell před stopadesáti lety. Kouzlo nezmizelo, zůstává…

MICHAL PLAVEC