Aneta Hüblbauerová z Nymburka se po své dovolené v Turecku v roce 2012 přihlásila do studentského programu Erasmus a se svými dvěma spolužačkami strávila, podle svých slov, nezapomenutelné čtyři měsíce na spřátelené univerzitě – Policejní akademii v Ankaře. Nymburskému deníku popsala obyvatele a zemi, ke které získala srdečný vztah, z jiného pohledu, než jsme 
v posledních dnech, po nepokojích spojených s neúspěšným převratem, zvyklí:

Nechci komentovat současné politické dění, ani otázku bezpečnosti obecně. Jen bych se chtěla pár větami podělit o vzpomínky na zemi, která se na dobu čtyř měsíců stala mým novým domovem.

Tehdy jsem Turecko poznala z trochu jiného úhlu. Z lehátka u hotelového bazénu se člověku jeví jinak…

Nemálo lidí, když se řekne Turecko, si představí neodbytné Turky tahající vás za ruku, přemlouvající 
k nákupu ať už suvenýrů, oblečení, nebo služeb (masáže, výlety), atd. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že se mi to za čtyři měsíce nestalo ani jednou. Nejvíce času jsem strávila v hlavním městě – Ankaře. Mému hledáčku však neunikla místa jako Antalye, Kemer, Fethiye, Marmaris, Kapadokya, Izmir, Severní Kypr, černomořské pobřeží – Amasra. Za tu dobu jsem se seznámila se spoustou lidí 
z Jordánska, Palestiny, Kosova, Mongolska, Severního Kypru, Kazachstánu, Afghánistánu, Etiopie a našla mezi nimi nové kamarády, se kterými stále udržuji kontakt. Ať už virtuální, nebo i osobní.

Turci vynikají svou pohostinností a dobrosrdečností. Jakmile se člověk zastavil na ulici s mapou 
v ruce, ihned přispěchal Turek či Turkyně a nabídli pomoc. Když náhodou neuměli anglicky, nelenili 
a k našemu cíli nás zavedli, ačkoli to nebylo zrovna za rohem. A světe, div se, nic za to nechtěli. Další Turek mě mile překvapil na autobusové zastávce. Poté, co se mnou prohodil pár vět, vzal můj kufr, odnesl ho do autobusu a zaplatil za mě lístek na letiště. Prý jsem host v jeho zemi a musí se o mě postarat. Takové chování není u Turků nic výjimečného. Sotva vás poznají, zvou vás domů na čaj či na rodinnou večeři. A pokud nejsou nijak bohatí,
i o to málo, co mají, se s vámi podělí. V obchodě si vás pamatují, už z dálky zdraví a chystají pro vás to, co si běžně objednáváte.

Turci se nikam neženou, nespěchají. Menší chaos nastává na silnicích – zde platí pravidlo: kdo troubí, ten jede. To, že nikam nespěchají, má pro nás jednou nevýhodu. Jak sami tvrdí, platí u nich tzv. turecký čas. V praxi to znamená, že ve smluvenou hodinu nejsou tam, kde by měli být. Navrhuji zpříjemnit si čekání popíjením tureckého čaje, který je pro Turecko typický, navíc je 
i dobrý. Za zmínku stojí jistě i turecká gastronomie, stejně tak ale 
i kulturní a přírodní památky (zříceniny a vykopávky antických měst, travertinové terasy Pamukkale, skalní města Kapadokye, atd.).

Mé poznatky a vzpomínky by vydaly na malou knihu. Obecně mohu říci, že mé zkušenosti s touto zemí jsou jen pozitivní. Dokonce jsem nebudila pozornost jako nezahalená. To proto, že ani Turkyně povětšinou nebyly. Maximálně měly hidžáb, ale 
i s ním byly velice moderně oblečené. Jediné místo, kde jsem se zahalila, byla mešita. Ocenila jsem, že jsem do ní byla vpuštěna i jako nemuslimka. Co se týče bezpečnosti, cítila jsem se 
v té době (jaro roku 2013) bezpečněji v ulicích Ankary, než v ulicích Nymburka.

Od té doby jsem se do Turecka několikrát vrátila 
a pokud to situace dovolí, budu se vracet i v budoucnu.