S klidným svědomím můžu říct, že jsem něco takového nečekal. Mám na mysli to nepopsatelné vzrušení z hor, sounáležitosti, krásné přírody, jisté víry v lepší svět. A mnohokrát jsem zažil i respekt k tomu všemu. Nejsem nijak trénovaný, jen spíš příležitostný sportovec s rekreační výkonností. V Alpách jsem ovšem několikrát překonal sám sebe. Své víkendové pingpongové turnaje, svůj pochod do Poděbrad a zpět, svá pivní moudra 
a kochání nad motoráčkem na Jičín. Zažil jsem svůj Mount Everest.

A věřte, že všechno vždycky začalo tak nevinně. Možná jako 
v životě. Za výchozí bod jsme si určili klidný kemp v městečku St. Johann. To se nám nakonec vyplatilo. Odtud jsme podnikli dvě povedené výpravy.

Ta první začala kousek odsud, v soutěsce Liechtensteinklamm. Ještě pršelo, ale předpověď byla dál už příznivá. Mohutné skály, proudící řeka, vodopád. Už tady jsem zažíval pocit štěstí. Kámošovi, který nebyl z deště dvakrát nadšený, jsme s kolegou vlévali do žil pohodu. Podařilo se. To nás ale ještě ten den čekaly největší vodopády v Evropě v přírodním parku a osmačtyřicetikilometrový okruh na výhled na Alpy.

Vodopády na různých vyhlídkách nás častovaly letní sprškou vody, na cestě jsme potkávali hodně krajanů.

Druhý den nás přivítal Dachstein, jedna z nejvyšších hor Rakouska. Tam jsme ještě vyjeli lanovkou. V tom se ozvalo: „A nevyšlápneme si támhleten kopec?" Tak jo. Mé „tak jo" znělo trochu skromněji, ale vyšel jsem rázně. Tak jo.