V současné době poslouchá undergroundovou hudbu 
a jezdí na její koncerty, což se stalo naším společným zájmem.

Honzo, ty jsi byl v roce 89 v posledním ročníku na vysoké škole. Co tě vlastně přivedlo do pražských ulic na demonstrace?

Je pravda, že právě díky škole jsem se dostal k prvním nahrávkám tehdy zakázané hudby, k Plastikům a podobně. S partou asi pěti lidí jsme se scházeli v hospodě. V ročníku nás bylo asi třicet, ale ti ostatní neměli zájem. Samozřejmě jsem tehdy poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, což byli zásadní informační zdroje.

S jakými pocity jsi šel na první zakázanou demonstraci?

To bylo 21. srpna 1988, pamatuju si, že bylo hezky, teplo a sluníčko. Na nohách jsem měl „kristusky" a domluvili jsme se s kamarádem, že půjdeme dva. Sám bych tam asi nešel. Já jsem to tehdy vnímal tak, že se něco konečně začíná dít a můžu být u toho. Samozřejmě jsme vůbec nedohlédli možných konců. Tehdy se podle mých odhadů sešlo asi dva, možná tři tisíce lidí. Zaplnili jsme Národní třídu od Máje až po Národní divadlo. Vepředu jsem nebyl, jen jsem viděl zdálky obušky, slzný plyn, a tu tehdejší „klasiku". Ale já si byl vědom, že jsem vysokoškolák, a dobře jsem věděl, že když mě chytí, tak je se studiem konec. Což jsem pochopitelně nechtěl. Když jsme slyšeli křik zepředu 
a bylo jasné, že se něco děje, tak jsme šli pryč. Bylo to takové to oťukávání, že se něco děje a můžeme být u toho.

Pak byl Palachův týden v lednu 89…

To už jsme chodili do hospody U Betlémské kaple, kde jsem se poznal s tehdejšíma máničkama. Dali jsme před tím dvě tři piva a pak jsme šli na Václavák. Tím stylem, že dole jsme si koupili buřta, šli jsme prostředkem náměstí, kolem nás se to mydlilo, až jsme došli k odbočce do Vodičkovy ulice, tam jsme zabočili a pak zmizeli. Žádný velký hrdinství. Hlavně pro ten pocit, že jsme tam byli. Ale je fakt, že když to porovnáme se 17. listopadem, a to potvrdí spousta účastníků Palachova týdne, že ten leden byl opravdu hustej. Tam už se s tím nemazlili. Ale jak říkám, my jsme si vždycky drželi od těch největších střetů odstup. Kamarádi, co tam chodili se mnou, to byli většinou vyučení kluci, kteří dělali v „kolbence" a těm vlastně o nic nešlo. Oni neměli co ztratit. Když je seberou, tak je vylejou z práce, oni půjdou mýt výlohy a ještě si tak polepší. Sám za sebe jsem prostě měl na zřeteli, že jsme na „vejšce" 
a nechtěl jsem o tohle přijít.

Cítili jste už tou dobou, řekněme na začátku roku 89, že se něco dává do pohybu?

Právě na základě toho, že jsme poslouchali zahraniční rozhlas a věděli jsme, co se tou dobou už děje v Polsku, kde už nastupovala k moci Solidarita a taky v Maďarsku, tak jsme tak nějak tušili, že se to někam posouvá. Navíc podpořeno stanoviskem tehdejšího sovětského vůdce Gorbačova, který říkal, to je vaše věc, my vám do toho zasahovat nebudeme, tak jsme takhle reagovali.

Na jaře 89 pak začal úprk východních Němců přes Maďarsko a taky českou ambasádu západních Němců v Praze právě do západního Německa. Praha plná opuštěných trabantů. Vnímal jsi nějak tohle období?

To asi opravdu spíš zprostředkovaně přes televizi. Tady u nás ukazovali, jak Češi rabují opuštěné trabanty. Je potřeba si uvědomit, jaké jsme měli informační toky. Kdyby člověk neposlouchal „štvavé" rozhlasové stanice, tak jsme nevěděli nic. Ani o událostech v Maďarsku a Polsku. Internet nebyl a oficiální televize, rozhlas a noviny o tom informovaly „po svém".

Na jaře 89 taky vznikla petice Několik vět, kterou podepsala řada lidí včetně známých umělců té doby. Dostal jsi se nějak
k tomuto dokumentu?

Měl jsme ho v ruce, četl jsem ho. Ale nikdo mi nenabídl podpisový arch a na rovinu říkám, že tehdy bych to nepodepsal. Opět: bál jsem se o své studium. Ne, že bych s tím nesouhlasil. Ale věděl jsem, že jak podepíšu, tak se pakuju ze školy. Pořád jsem si byl vědom, že jsem jediný vysokoškolák v rodině, a tehdy bych do toho prostě takhle nešel.

Těsně před listopadovými událostmi jsi byl na dnes už legendárním koncertu povolených 
i zakázaných písničkářů v polské Wroclavi.

Nedávno jsem o té události četl článek, ve kterém Vlasta Třešňák z toho má trochu hořké pocity. Protože mezi těmi písničkáři byli udavači. Jim Čert, Nohavica a podobně. Ale to my jsme tehdy nevěděli. 
S tím, že pojedeme, tehdy přišli ti kamarádi z „kolbenky", ve které dělali i Poláci. My jsme si vyrobili oficiální svatební pozvání do Polska, jinak by nás tam nepustili. Jeli jsme ve čtyřech ve „dvanáctsettrojce", ale na česko-polské hranici nás stejně nepustili. Normálně nám řekli, abysme se obrátili a jeli zpátky. Mezitím tam přijel autobus policajtů s vlčákama a přechod prostě uzavřeli. Tak jsme jeli do východního Německa. Tam jsme se dostali v pohodě, ale byly asi tři v noci a nám došel benzin. Nepočítali jsme s tím, že si několik set kilometrů zajedeme. Tak jsme tam klepali na okýnko u jedný pumpy, vylezla ženská v županu, co chceme. No benzin, jedeme nach Wroclav, konzert, ja? A ona hned na nás, že v Berlíně byla milionová demonstrace a free Deutchland a dala nám celou nádrž benzinu zadarmo! Pak jsme se kodrcali po starý Hitlerově dálnici, byla příšerná mlha, asi pět ráno, já řídil a už se mi strašně klížily oči. Zaparkoval jsem na nějakým odpočívadle a ráno se probudíme a těch aut před námi, který tam taky mířily. A v jednom 
z nich písničkář Vláďa Veit. Tak jsme s ním dali cigáro 
a pak dorazili do Wroclavi. 
A najednou vidíš naživo Kryla! A támhle jde Pavel Kohout, kterého jsme znali jen podle jména ze zahraničních rádií. Spali jsme tam u vysokoškolských profesorů. Přišli jsme někdy kolem půlnoci z koncertů, oni vytáhli flašky vodky a začala diskuze. Teď zjistili, že já jsem student, tak se ptali, co studenti u nás, a já jim říkám: Nic! Pět ze třiceti se 
o něco zajímá, jinak mrtvo. 
A ten jeden profesor mi tehdy řekl: Za týden je to u vás, uvidíš. No já si klepal na čelo. To bylo 5. listopadu 1989.

Tak jsme se dopracovali až k 17. listopadu…

Tehdy 17. listopadu 1989 byl pátek. My jsme měli poslední přednášku a ten třicetiletý přednášející nám na konci říkal: Vy máte dneska tu demonstraci. Tak si to pěkně užijte, to bude hustý. Koukali jsme na něj: Jak hustý? Vždyť je to povolený, to přece nemůže bejt hustý. Já jsem se sešel se svojí budoucí manželkou 
a společně jsme šli na Albertov. Tam jsme byli někde uprostřed davu, ani jsme nerozuměli těm projevům. Pak se šlo na Vyšehrad, byla tehdy brzy tma, takže tam už jsme došli za tmy. Tam už někdo stál a volal, že to otáčíme a jdeme do centra. Ocitli jsme se na tehdejším Engelsově nábřeží, po cestě jsme skandovali a už nevím jak, ale někde na rozhraní u Národního divadla jsme se najednou ocitli s manželkou úplně vepředu. Tam už mám pocit, že byly první kordony a korigovaly to směrem na Národní třídu. Tam se zastavilo, vepředu byl kordon bílých přileb se štíty. Když jsme se otočili, za námi bylo nekonečný množství lidí. Pak nevím, jestli to nějak oddělili 
a nechali jenom to jádro, každopádně najednou jsme měli 
v zádech bojová vozidla s těmi pletivovými radlicemi a bylo nás tam jen pár set. Najednou jsem jen cítil, jak se ten dav tlačí a v místech, kde je dneska rockový klub Vagón, jsem zahlédl bílé pendreky a červené barety. Dostali jsme se do obrovského presu a před námi omdlela nějaká dívka, protože zkrátka nemohla dýchat. To trvalo pro nás celou věčnost, 
v reálu to mohla být minuta, dvě tři. Ještě jsem zapomněl říct, že jsme tam byli ještě s kamarádem a jeho holkou, takže vlastně ve čtyřech. Najednou je ta vlna davu odnesla do podloubí a už jsme je neviděli. Z toho podloubí si pamatuju, že se ozýval hrozný řev. Něco jako kdyby si zažil hospodskou rvačku. Tupý rány. Hned vedle toho podloubí byla druhá ulička, tam byly klasický zelený uniformy, který nás pendrekama jen jakoby popoháněly. Zaslechl jsem, jak si mezi sebou povídají o tom, co dneska dávají v televizi, prostě klasický fotříci. Tudy jsme
s partnerkou unikli doleva do Mikulandské ulice. Tam jsme proběhli, na dalším rohu jsme viděli sedět holku, který tekla krev z nosu a už jí někdo volal taxíka.

Co ten kamarád s dívkou?

Ty už jsme ten večer neviděli. Druhý den jsem šel za ním domů, mobily nebyly, a ptal jsem se ho. On říkal, že v tom podloubí dostal kanadou do rozkroku a doteď ho to brní. Sám se snažil chránit tu holku, která pak měsíc nemohla nosit sukně, jak měla modrý nohy od ran pendreků. Ale naštěstí to přežili bez opravdu vážnějších újem. Ještě když se vrátím k večeru 17. listopadu, my jsme se pak rozloučili 
s partnerkou, já sedl na vlak a jel do Úval, kde jsem tehdy bydlel. Hned naproti nádraží byla hospoda, bylo před půlnocí, já tam zapadl za kamarádama a říkal jsem jim, že to dneska fakt v Praze byla docela řežba. Ale v tu chvíli jsme to brali jen jako jeden z dalších zásahů. V pondělí jdu do školy na Žižkově a tam už cedule Stávka. Uvnitř už jsme dostávali první letáky a informace, že do školy se prostě nechodí, začaly se organizovat první výlepy letáků, výjezdy do měst. Já jsem ze Šumperka, já z Kostelce nad Ohří, jedeme domů agitovat. Všichni, kteří nějak žili těmi změnami v celé východní Evropě, se do toho zapojili a už tam byl ten pocit, že změna přichází.

Jak to vnímáš dneska s odstupem čtvrt století? Co pro tebe znamená dnes 17. listopad 1989?

Osobní pocit: jsem rád, že jsem byl u toho, když se psaly dějiny. Druhý pocit je ten, že na svých vrstevnících vidím, že to mělo smysl. Oni by za bývalého režimu dostudovali učňák, někam by povinně nastoupili, jen aby domů přinesli výplatu. Před čtrnácti dny jsme měli sraz po pětadvaceti letech, sešlo se nás jedenáct ze stejného ročníku a já tam byl jediný státní úředník, jinak všichni podnikají. Nebo dělají v soukromé firmě. Zkrátka našli se. Ten má soukromou firmu na elektřinu, ten na lešení, další má hotel na západě Čech. V tom vidím velký význam listopadu 89.

JAN VÝŠKA se narodil 16.3. 1967 v Českém Brodě. V mládí žil v Úvalech 
u Prahy, střední průmyslovou dopravní školu vystudoval v letech 1981 až 1985 v Kolíně. V letech 1986 až 1990 vystudoval Vysokou ekonomickou školu 
v Praze. V roce 1989 se potkal se svojí současnou manželkou, o rok později se vzali. V letech 1991 a 1993 se jim narodili dva synové. Po převratu pracoval rok u cestovní kanceláře Československých drah. Pak deset let působil jako IT pracovník u policie v Nymburce, dalších deset let strávil ve stejné pozici na ministerstvu vnitra, nyní pracuje třetím rokem na ministerstvu školství.