Kliknutím zvětšíteStal se legendou bitvy o Stalingrad. Uvádí se o něm, že jenom za období mezi 10. listopadem 1942 a 17. prosincem 1942 zabil 225 nepřátelských vojáků, včetně 11 německých odstřelovačů. Jeho nejslavnější souboj s německým odstřelovačským esem, zpopularizovaný hollywoodským filmem i nesčetnými povídkami v dětských časopisech socialistické éry, ale dost možná nikdy neproběhl. Což ovšem skutečnému Vasiliji Zajcevovi na jeho hrdinství nijak neubírá.
Cesta ke Stalingradu
Narodil se v ruské vesnici Jeleninka, jeho rodiče byli rolníci. Vyrůstal na Uralu a střílet ho učil spolu s jeho starším bratrem jeho dědeček, který bral oba chlapce na lov vlků a jelenů. Sám Zajcev prý složil svého prvního vlka ve 12 letech výstřelem z jednoranné pušky Berdana, kterou sotva unesl, a sám svou kořist také dovlekl domů.
V souladu s filmem Nepřítel před branami, který o něm před 20 lety natočil francouzský režisér Jean-Jacques Annaud, využíval prý Zajcev dědečkovy lovecké rady při pozdější odstřelovačské kariéře. Učil se být neviditelný v terénu, trpělivý při čekání na svůj cíl a chladnokrevný při střelbě. Jeho umění nahrávaly podle webu Stalingradfront také jeho fyzické dispozice: měl výborný zrak i dobrý sluch a byl dostatečně zdatný na to, aby vydržel dlouhou dobu bez hnutí.
Od roku 1937 sloužil jako náčelník finančního oddělení u sovětské tichomořské flotily, kde ho také zastihlo vypuknutí druhé světové války. Od napadení Sovětského svazu v červnu 1941 si začal podávat opakované žádosti o převelení na frontu, které nakonec velení vyslyšelo. V létě 1942 byl poslán k 1047. střeleckému pluku 284. „Tomské“ střelecké divize, jež se 17. září 1942 stala součástí 62. armády u Stalingradu.
Nastupoval jako řadový pěšák, nikoli jako odstřelovač, a několikrát se podle svého oficiálního životopisu dostal ve Stalingradu při pouličních střetech s Němci do osobního boje muže proti muži, přičemž dokonce utržil zranění bajonetem. Nikdy ale neutekl.
Průkopnický odstřelovač
Současně se ale osvědčil jako střelec. První větší pozornost mu získal smrtelný zásah německého důstojníka, kterého trefil na vzdálenost 800 metrů obyčejnou pětirannou puškou Mosin-Nagant. Po jeho likvidaci pak prý stejným způsobem sprovodil ze světa ještě dva vojáky, kteří se pro důstojníka vrátili. Přesná střelba mu vynesla pozornost nadřízených, jež začali Zajceva nasazovat jako odstřelovače.
I když měl pušku s běžnými mířidly, podařilo se mu prý zabít během 10 dnů kolem 40 nepřátelských vojáků, za což byl odměněn odstřelovačskou puškou a medailí „Za statečnost“. Současně se o jeho úspěších začalo psát ve vojenských zpravodajích, díky čemuž se stal rychle legendou. Jeho příklad měl inspirovat a povzbuzovat další sovětské vojáky a mezi nepřáteli mělo jeho jméno šířit paniku.
Zajcev si vytvořil vlastní odstřelovací taktiku, podobnou té, jakou používal v rusko-finské válce slavný finský odstřelovač Simo Häyhä, přezdívaný Bílá smrt. Šlo o to, že se odstřelovač ukryl uprostřed území, v němž se pohyboval nepřítel (Häyhä se nechával zapadat sněhem, Zajcev využíval sutiny a potrubí), dlouho studoval jeho chování, načež začal nepřátelské vojáky nemilosrdně odpravovat tak, aby neprozradil svou pozici a oni nevěděli, odkud vlastně smrtící rána přišla.
Postupem doby dostal Zajcev kádr mladých odstřelovačů, aby je vycvičil ke svému obrazu. Své svěřence, jež si podle příjmení svého velitele přezdívali „zajíci“, pak nutil sedat nehybně v opuštěných skladištích, pozorovat Němce a vyhledávat vhodné cíle. Velkou oblast často pokrýval třemi dvoučlennými týmy, tvořenými vždy jedním odstřelovačem a jedním zvědem. Tuto taktiku, známou jako „šestky“ prý používá ruská armáda dodnes a využila ji například v 90. letech při bojích v Čečensku.
I přes nános legendy lze říci, že Zajcev byl skutečným průkopníkem taktických inovací ve snajperské oblasti.
Major König? Archivy ho neznají
Nejslavnějším Zajcevovým terčem měl být nicméně německý špičkový odstřelovač major Erwin König, s nímž měl Zajcev vybojovat vítězný souboj poté, co německé velení vyslalo Königa do Stalingradu speciálně kvůli tomu, aby legendárního ruského snajpra odstřelil.
Právě tento souboj se stal hlavním tématem Annaudova filmu Nepřítel před branami z roku 2001, ještě předtím se objevil v rusko-francouzském filmu Andělé smrti režiséra Jurije Ozerova z roku 1993 a je rovněž pevnou součástí tradičních ruských národních příběhů o druhé světové válce, předávaných z generace na generaci, podobně jako boj 28 panfilovců nebo příběh Zoji Kosmoděmjanské.
A rovněž v tomto případě historické důkazy úplně neodpovídají tomu, jak bývá tradičně líčen. Není dokonce vůbec jisté, zda nějaký major König existoval.
Moskevské muzeum ozbrojených sil tvrdí, že vlastní Königův optický zaměřovač, a Zajcev sám ve svých pamětech uváděl, že k třídennímu souboji skutečně došlo a že odstřelovač, kterého zabil, byl vedoucím odstřelovací školy poblíž Berlína.
Na druhé straně v německých pramenech na žádného významného odstřelovače Königa nenarazíme, přestože i říšský ministr propagandy Joseph Goebbels německé snajpry oslavoval (známá jsou například jména Matthiase Hetzenauera s udávanými 345 zabitými sovětskými vojáky nebo Josefa Allerbergera s 257 zabitými nepřáteli).
Britský historik Alan Clark se snaží tento rozpor vysvětlit tím, že König mohlo být krycí jméno šéfa školy odstřelovačů v Zossenu, standartenführera SS Heinze Thorwalda, o němž se rovněž hovoří jako o špičkovém Zajcevově soupeři.
Pochyby trvají
Jenže pochyby zůstávají a zakládají na ně i vlastní Zajcevovy paměti. Podle nich se totiž s fašistickým „supersnajprem“ střetli nejdříve Zajcevovi kolegové Morozov a Šajkin, přičemž Morozovovi měl tajemný střelec rozbít jeho optický zaměřovač a Šajkina měl zranit. Přesné zásahy napověděly Zajcevovi, že má před sebou konečně ono nepřátelské eso, s nímž se vzájemně tak dlouho hledá.
Následoval příběh, jenž v pozměněné podobě zachytil i film Nepřítel před branami. Zajcev se vydal naproti nepříteli s dalším svým přítelem - odstřelovačem Kulikovem. Celou noc a více než půl následujícího dne pak čekali v úkrytu proti předpokládané majorově pozici, dokud jim Königovo postavení neodhalil záblesk odpoledního slunce ve skle dalekohledu Němcovy pušky. Kulikov poté vyzkoušel starý trik a vysunul prázdnou helmu nad hranu jejich úkrytu.
Zatímco ve filmu König na takovou fintu neskočí (a později zabije Kulikova), ten skutečný se prý chytil a helmu sestřelil. Když prostřelená helma zmizela, usoudil, že vyhrál, zdvihl svou hlavu z úkrytu a Zajcev ho přesným výstřelem zlikvidoval…
Není popravdě příliš věrohodné, že by německé odstřelovačské eso skočilo na nejotřepanější a nejjednodušší trik, známý z nesčetných historek ještě z první světové války. Brit Frank Ellis navíc ve své knize „Stalingradský kotel“ upozorňuje na to, že Němci ve Stalingradu postupovali od západu, zatímco Rusové bránili východní stranu, takže odpolední zapadající slunce se mohlo jen těžko odrážet v německém dalekohledu mířícím od západu k východu.
„Je ale otázka, zda tento autor není vůči Rudé armádě zaujatý, protože Ellis má blízko k evropským ultrapravicovým kruhům. Navíc na frontové linii ve Stalingradu byly oblasti, kde se Němci nacházeli geograficky východně od Rusů,“ oponuje jiný autor Daniel Johnson na webu Global News.
Podle dalšího britského historika Antonyho Beevora, autora knihy Stalingrad, však z jeho pátrání v archivech ruského ministerstva obrany jasně plyne, že celý příběh o odstřelovačském souboji byl jenom chytrým výplodem sovětské propagandy.
Další život hrdiny
I když je samotný hrdinský souboj možná jen vymyšlenou legendou, Zajcevův osud bojovníka zůstává skutečný. Skutečné jsou také jeho další peripetie: V lednu 1943 mu minometný útok poškodil zrak, takže skončil v nemocnici a do bojů se vrátil až dlouho po vítězném uzavření staligrandského kotle Rudou armádou. V té době již byl vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu.
Konec války ho zastihl v hodnosti kapitána. Třebaže se stal živoucí legendou, o níž vznikaly knihy, příběhy v časopisech, školní přednášky i filmy, žil poměrně klidným životem a pracoval jako ředitel textilní továrny v Kyjevě.
Jedním z jeho posledních přání bylo, aby byl pochován ve Stalingradu (dnešním Volgogradu), který bránil. Sovětský svaz mu ale splnění tohoto přání upřel a Zajcev byl pohřben v Kyjevě. Jedenáct dní po hrdinově smrti přestala sovětská říše existovat. A počátkem roku 2006 se slavný odstřelovač konečně dočkal. Jeho ostatky byly se všemi vojenskými poctami uloženy do Mamajovy mohyly, rozsáhlého pamětního komplexu na kopci s výhledem na Volgograd, na jehož vrcholu se tyčí slavná socha Matka Vlast volá.
„…Za Volhou pro nás nebyla žádná země,“ napsal Zajcev ve svých pamětech k rozkazu neustupovat, který sovětští vojáci ve Stalingradu plnili. Jeho dodržení si vyžádalo životy více než milionu z nich.
49
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
