Kliknutím zvětšíteRuské síly se sice začátkem dubna ze severní Ukrajiny stáhly, minometné ostřelování a granátové útoky v Senkivce nicméně stále pokračují. Před invazí zde žilo kolem dvou set lidí, nyní zůstala jen hrstka, některé z nich vyzpovídal reportér BBC.
Ukrajina prý útočí sama na sebe
Dům Niny Malenokové stojí přímo u silnice, kterou ruská vojska použila při zahájení invaze na Ukrajinu, na cestě do severního města Černihiv a hlavního města Kyjeva. Na dvoře domu je k vidění zaklíněný ocas rakety vypálené v časných ranních hodinách 24. února, tedy v den, kdy začala válka.
„Slyšela jsem, jak dopadla na můj dvůr. Všude byl oheň a kouř. Doma mi zhasla světla. Okamžitě jsem vyskočila z postele a vyběhla z domu,“ vypráví Nina. V následujících dnech, které trávila ve sklepě, slyšela nad hlavou létat letadla, přejíždět těžká vozidla a často i pískot.
Dne 8. března přišlo překvapení. K ní domů příšli novináři ruské televize v doprovodu ruských vojáků. „Všechno tady natáčeli, všechny ty granáty a tak. Řekli mi, že Ukrajina útočí sama na sebe. Pak poslali číslo z rakety někomu z Ruska a vzápětí dostali odpověď, že je to jedna z jejich raket.“
Obdobných raket je po vesnici rozeseto mnoho. Odborníci, kteří viděli jejich snímky, řekli BBC, že by mohly nést kazetové bomby, které jsou kvůli svým ničivým následkům v jiných částech světa zakázány. Z jejich použití bylo obviněno Rusko i Ukrajina.
Nyní, když se vojska z oblasti stáhla, zdá se situace klidnější, ale Nina se přesto necítí bezpečně. „Je to děsivé, žít takovým způsobem, ale chci tady být, jsem zvyklá na svůj dům. Teď slyším ostřelování, ze svého dvora mohu ukázat ruské kontrolní stanoviště,“ řekla reportérovi. Její dům i další domy ve vesnici jsou z Ruska vidět. Tamní vojáci tedy přesně vidí, na co střílejí a že jde o civilní obydlí.
Byli jsme přátelé, teď je to pryč
Lidija Bilousová už jednou tanky před svým prahem zažila. Narodila se v roce 1930 a živě si pamatuje druhou světovou válku a německé vojáky přicházející do jejich vesnice. „Naši ustupující vojáci nás tehdy varovali, že přijedou. Schovávali jsme se v zákopech v plátěných pytlích se suchým chlebem. Za úsvitu pak dorazili do našich ulic. Na koních a s technikou. Křižovali naše zahrady se samopaly. Nedocházelo však k masovém ostřelování jako nyní. Tenkrát jsem navíc mohla utéct, teď už jsem stará. Už nemůžu,“ zavzpomínala Lidija. Ostřelování ji děsí, ale svůj domov, ve kterém žila většinu svého života, nechce opustit.
Lidija zavzpomínala i na hezké časy, kdy byla vesnice Senkivka symbolem přátelství a jednoty. Před ruskou invazí na Krym v roce 2014 se na místě, kde se potkává Ukrajina, Rusko a Bělorusko a kde dodnes stojí památník věnovaný vzájemnému přátelství s názvem „Tři sestry“, otevíral třístranný hraniční přechod a slavil se festival jednoty.
„Bylo to krásné. My, Rusové, Bělorusové, všichni jsme slavili společně. Přijeli sem lidé ze všech koutů našich zemí i významní hodnostáři,“ řekla pamětnice, jejíž manžel byl Bělorus. „Tři země se léta přátelily, navštěvovali jsme se, brali jsme se. Teď je to všechno pryč,“ posteskla si.
Rodiny a přátelství dříve rozprostřené bez ohledu na hranice států se rozdělily. V myšlenkách i fakticky. Už po roce 2014 bylo překročení hranice obtížné, teď je to však zcela nemožné.
Zpřetrhané rodinné vazby
To potvrzuje i příběh Mychajla Dudka. Jeho dva bratři, sestra, synovci i neteře žijí v Rusku. Se svou rodinou se již léta nesetkal. Nyní je s nimi řeč ještě těžší. „Sestra mi řekla, že jsme to byli my, kdo rozpoutal válku. Ale my jsme nic takového neměli v úmyslu. Bylo to Rusko, které nás napadlo. Chci, aby moje rodina používala hlavu, aby se na situaci dívala nezávisle,“ řekl BBC.
I Nina Malenoková má podobnou zkušenost. Se svým bratrem, který žije v Bělorusku, přestala mluvit. „Říká, že to Amerika nás napadla a my za to obviňujeme Rusko. On je jen pět kilometrů za hranicemi a přesto nevěří tomu, co se skutečně děje. Chci ho kvůli tomu vyškrtnout ze svého života,“ poznamenala rozhodně.
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
