Kliknutím zvětšíte„Každodenní koloběh života v Sarajevu se skládá z uhýbání ostřelovačům, shánění jídla a vody, sbírání drbů, návštěv márnic a krevních bank a černého vtipkování na téma, že to šlo těsně vedle,“ popsal atmosféru v Sarajevu po začátku obléhání anglicko-americký spisovatel a novinář Christopher Hitchens ve svém tehdejším sloupku Schůzka v Sarajevu, který vyšel 14. září 1992.
Jugoslávie se začala drolit
Rozpad Jugoslávie, přesněji tehdejší Socialistické federativní republiky Jugoslávie, začal v červnu 1991, kdy svou samostatnost vyhlásily dvě republiky na jejím západním okraji, Slovinsko a Chorvatsko, které díky turistickému ruchu představovaly tu bohatší a rozvinutější část země. Ústřední orgány tehdejší federace odmítly jejich osamostatnění uznat a do obou zemí vyslaly jednotky Jugoslávské lidové armády.
Zatímco ve Slovinsku armáda rychle ztroskotala kvůli úspěšné slovinské blokádě kasáren a hraničních přechodů, a už po deseti dnech byla stažena, v Chorvatsku vedla snaha o samostatnost k vleklé občanské válce.
Na tento stav věcí měla nemalý vliv skutečnost, že ve Slovinsku nežila ve významnějším počtu žádná národnostní menšina a snaha o nezávislost zde měla jednoznačnou podporu celého obyvatelstva, zatímco chorvatskou populaci tvořili v té době asi z 12 procent Srbové, kteří s vyhlášením nezávislosti nesouhlasili.
Koncem roku 1991 vyhlásila samostatnost také Makedonie a v březnu 1992 se pro stejný krok rozhodla také Bosna a Hercegovina. Ta však byla ze všech jugoslávských republik ta národnostně nejpestřejší – a déle než tříletý válečný konflikt, který její oddělení provázel, byl nejkrvavější z celé tehdejší etapy jugoslávských válek. Jeho symbolem se stalo právě obléhání Sarajeva.
Děti pod palbou
Hlavní a největší město Bosny a Hercegoviny leží v tzv. velké Sarajevské kotlině v údolí řeky Miljacky a obklopují ho vysoké Dinárské hory. Tato geografická poloha bohužel značně nahrála obléhatelům, pro něž nebylo obtížné tento kotel uzavřít a rozmístit po kopcích kolem města v padesátikilometrové bojové linii těžké dělostřelectvo (asi 150 minometů a 250 tanků). Tato síla mohla a také začala drasticky ostřelovat město, na něž dopadalo denně nejméně tři sta granátů.
Obyvatele Sarajeva také terorizovali ukrytí srbští ostřelovači, kteří se zaměřovali na civilisty v ulicích. Každá cesta pro vodu, pro jídlo nebo pro dříví na otop tak byla spojena s neustálým nebezpečím, že odněkud přilétne vražedná střela. Hlavní městský bulvár získal během války kvůli vysokému počtu obětí střelců přezdívku „alej ostřelovačů“.
Spisovatel Hitchens nebyl jediný válečný korespondent, který zůstal v obleženém městě, aby odtamtud referoval o každodenní situaci. Jedním z dalších byl reportér britského deníku The Guardian Ian Trainor.
„Po ulici v centru města poseté troskami běží Jasmina a poskakuje s několika přáteli. Od paneláků se ozývá výbuch. Je nepříjemně blízko. Jasmina neucukne, jen pokrčí rameny. ‚To je protiletadlová raketa.‘ Jasmina je blonďatá modrooká muslimka a je jí 10 let. Stejně jako tisíce dětí ze sarajevského obležení se i ona stala balistickou expertkou, která dokáže rozeznat zásah minometu od projektilu tanku, rachot protiletadlové palby od kalašnikova,“ popisoval Trainor.
„Někdy se trochu bojíme, ale radši si hrajeme. Máma mi říká, ať nechodím moc daleko,“ vykládala novináři Jasmina, zatímco bezstarostně nafukovala bublinu ze žvýkačky a zpovzdálí ji i její kamarády s úzkostí pozoroval otec dalších dvou dětí z její party, Edin Serdarevič.
Tohoto kontrastu – bezstarostně si hrajících dětí v přítomností dospělých naplněných neustálou obavou – si všimlo více zahraničních novinářů. Francouzský fotoreportér Christian Maréchal pořídil v ulicích Sarajeva mimo jiné snímek, v němž se skupinka dětí spontánně raduje z čerstvě napadnutého sněhu, zatímco tváře dospělých za nimi svírá strach, nejistota a napětí.
Podle Trainora žilo v Sarajevu v době obléhání odhadem asi 62 tisíc dětí mladších 14 let, což představovalo asi 20 procent obležené populace. Podle Wikipedie jich 1601 zahynulo, přičemž celkové ztráty činily zhruba 11 tisíc lidských životů.
Na dětském oddělení koševské nemocnice (Koševo je sarajevská čtvrť mimo historické centrum, již proslavil zejména olympijský stadion, na němž se uskutečnil zahajovací a zkončovací ceremoniál Zimních olympijských her v roce 1984, pozn. red.) přibylo každý den podle Trainora v průměru pět až šest zraněných dětí. Většinou šlo o zranění v důsledku dopadů dělostřeleckých šrapnelů.
Život se nezastavil
Jak šel čas, zásoby se tenčily. Nebylo jídlo, elektřina, teplo ani voda. Černý trh vzkvétal; obyvatelé pálili nábytek, aby se zahřáli, a z hladu jedli i kořeny pampelišek. Denně trávili dlouhé hodiny ve frontách na vodu nabíranou z pouličních fontán, přestože při tom byli na očích ostřelovačům.
K jednomu z nejděsivějších masakrů během obléhání došlo 5. února 1994, kdy bylo v městské tržnici Pijaca Markale, představující před válkou pulzující srdce město, zabito 68 lidí čekajících ve frontě na chleba.
„Tváří v tvář nepředstavitelným těžkostem zůstali obyvatelé Sarajeva odolní a vyvinuli si důmyslné strategie, jak přežít navzdory ničivým podmínkám, jež museli snášet; od improvizovaných systémů nakládání s vodou až po kreativitu s příděly OSN,“ napsala před třemi lety novinářka Eleftheria Christouová v článku „Co bylo příčinou obléhání Sarajeva a proč trvalo tak dlouho?“.
Nejdůležitější však podle ní bylo, že Sarajevané nadále žili. Kavárny zůstávaly otevřené a přátelé se tam scházeli. Ženy si dál upravovaly vlasy a malovaly obličeje. Děti si v ulicích hrály mezi sutinami. V pobořených budovách se konaly improvizované koncerty. A vůbec nejpozoruhodnější bylo to, že ve válce provázené etnickými čistkami zůstali obyvatelé Sarajeva nadále vzájemně tolerantní.
„Bosenští muslimové dál žili společný život s Chorvaty a Srby, kteří zůstali,“ uvedla Christouová, podle níž se tato schopnost žít navzdory vnějším podmínkám stala možná nejsilnější zbraní Sarajevanů vůči obléhatelům a možná i jejich největší „pomstou“.
Obléhání končí
Obléhání nakonec pomohl ukončit mezinárodní tlak, který se vystupňoval po dalším masakru v tržnici Markale, k němuž došlo 28. srpna 1995. Záhy na to vstoupily do konfliktu síly Severoatlantické aliance (NATO), jejíž letouny začaly útočit na pozice Vojsk Republiky srbské, což bylo nové označení někdejší jugoslávské, nyní už převážně srbské armády. Spolu s ofenzivou bosenských a chorvatských sil došlo k rychlému oslabení srbských pozic.
OSN a NATO navrhovaly, aby bylo příměří uzavřeno k 1. září 1995 a z kopců okolo Sarajeva byly staženy těžké zbraně. K tomu nicméně do několika dní nedošlo, a tak letecké síly NATO obnovily bombardování srbských jednotek.
Dne 8. září 1995 byla v Ženevě podepsána dohoda o principech mírových rozhovorů mezi zúčastněnými stranami, ta se však nezabývala ani osudem Sarajeva, ani otázkou uzavření příměří. Ke kapitulaci donutil Vojska Republiky srbské až další nálet NATO, po němž bylo nakonec v říjnu 1995 uzavřeno stabilní příměří.
V prosinci téhož roku pak byla podepsána Daytonská dohoda, které ukončila celou válku v Bosně a Hercegovině. Bosenskohercegovinská vláda oficiálně prohlásila obležení za ukončené 29. února 1996.
30
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
