Kliknutím zvětšíteSilver Spring vlastně není samostatné město, je to aglomerace přiléhající k severnímu cípu Washingtonu D. C. Současně je to ale jedno z nejstarších, nejvíce zastavěných a nejlidnatějších míst ve státě Maryland. Jezdí tu rychlíky i příměstské vlaky.
Jedenáct mrtvých
Před 25 lety se dva takové vlaky srazily na jedné koleji poblíž silničního mostu, jímž nad tratí procházela 16. ulice. Tragická srážka si vyžádala jedenáct lidských životů: tří členů vlakové posádky a osmi cestujících, jimiž byli tragickou shodou okolností mladí studenti, kteří všichni navštěvovali tutéž školu.
„Co jsem viděl, se nedá ani popsat. Dva vlaky to do sebe napraly takovou silou a vznikl z toho tak strašný požár, že vůbec nebylo vůbec poznat, kde jeden vlak končí a druhý začíná. Až později jsme zjistili, že hoří čelní vůz příměstské lokálky – doslova stál v plamenech,“ vzpomínal před pěti lety pro Wtop News marylandský hasič ve výslužbě Jim LaMay.
LaMay sloužil v roce 1996 jako velitel hasičské stanice v montgomerském okrsku a byl jedním z prvních, kdo se minutu po tři čtvrtě na šest večer dostal na místo nehody.
Co oné noci zažil, jím navždy hluboce otřáslo. „Při zásazích po automobilových nehodách nebo při požárech domů se vám občas stane, že někomu už nemůžete pomoci – ale mít jich jedenáct najednou…“
Nehoda vyvolala palčivou otázku, proč k ní muselo dojít – a ve finále vedla k několika zásadním změnám v osobní vlakové dopravě na území Spojených států.
Dva na jedné koleji
Dvoukolejná železniční trať vedoucí přes Silver Spring vede z washingtonského Hlavního nádraží (Union Station) do marylandského města Brunswick. Americká společnosti Marc na ní provozovala příměstský vlak, známý jako brunswická linka, který svážel lidi z Brunswicku a dalších obcí do Washingtonu.
Po trati jezdil ale také jeden z dálkových rychlíků Amtrak společnosti Capitol, pro nějž tato trasa představovala úsek jeho cesty z Washingtonu do Chicaga. Oba vlaky se měly na dvoukolejné trati míjet…
V pátek 16. února 1996 vyjel příměstský vlak z Brunswicku v půl páté odpoledne. Šlo o tři vagony, které před sebou tlačila motorová lokomotiva s jedním strojvůdcem. Ve vlaku se vezlo dvacet cestujících, o něž se starali dva průvodčí.
O pět minut dříve před brunswickou linkou vyjel v opačném směru na trať z washingtonského Hlavního nádraží rychlík do Chicaga, čítající celkem 17 vagonů, tažených dvěma motorovými lokomotivami. V rychlíku cestovalo 164 pasažérů a celkem osmnáctičlenná vlaková posádka.
Hustě sněžilo. Podle pozdější zprávy Národní rady pro bezpečnost ten den napadalo až 13 centimetrů nového sněhu.
Trať tvořily dvě očíslované koleje, kolej jedna a kolej dva. Příměstský vlak jezdil po druhé z nich a rychlík do Chicaga po té první, ten den se to ale změnilo. Kolej jedna zatarasil před washingtonským nádražím odstavený nákladní vlak a rychlík z toho důvodu vyjel také na druhou kolej.
To samo o sobě mnoho neznamenalo. Na brunswické lince byla řada výhybek, kde se dalo z jedné koleje přejet na druhou. Trať chránila signalizace, jež mohla včas jeden z vlaků zastavit a umožnit druhému, aby přejel na jinou kolej, než se budou vzájemně míjet.
Chicagský rychlík se měl vrátit na svou původní trať na výhybce v Georgetownu. Semafor na trati od Brunswicku se automaticky nastavil na červenou, aby zastavil příměstskou lokálku, a dal tak rychlíku čas uhnout jí z trati.
Lidská chyba
Železniční signalizaci tvoří vždy několik semaforů za sebou, fungujících ve vzájemné návaznosti. Pokud není nezbytné okamžité zastavení všemi prostředky, probíhá zastavování vlaku obvykle tak, že první semafor, který míjí, varuje signálem strojvůdce, že na dalším semaforu již bude muset zastavit a že má snížit rychlost soupravy do té míry, aby tam zastavit dokázal – v případě brunswické linky byla pro takový případ předepsána rychlost 48 km/hod.
Právě tento výstražný semafor – jeden stupeň před zastavením – se rozsvítil i blížící se lokálce, jejíž strojvůdce měl okamžitě začít brzdit. Z nějakého důvodu, který se nikdy nepodařilo plně objasnit (všichni tři členové vlakové obsluhy při katastrofě zahynuli), to ale neudělal. Buď semafor přehlédl, nebo na něj zapomněl reagovat. V každém případě vedl příměstský vlak dál neztenčenou rychlostí, která dosáhla až 106 km/hod.
Když se z hustě padajícího sněhu náhle vyloupl rychlík, stále ještě přejíždějící na vedlejší kolej, bylo už na všechno pozdě. Strojvůdce lokálky sice okamžitě zatáhl za nouzovou rychlobrzdu, ale jeho vlak byl příliš blízko a jel příliš vysokou rychlostí na to, aby to mohlo něco změnit.
V 17:39 naletěl příměstský vlak Marc č. 286 do rychlíku Amtrak rychlostí asi 61 km/hod. Strojvůdce i oba průvodčí lokálky na místě zahynuli, obětí se stalo i osm cestujících jedoucích v prvním voze, který zachvátily plameny. Šestadvacet lidí bylo zraněno. Srážka zdemolovala všechny tři vagony příměstského vlaku a jednu z lokomotiv rychlíku. Celková škoda byla později odhadnuta na 7,5 milionu dolarů.
Plamenná past
Kromě velitele hasičů LaMaye zasahoval u katastrofy i jeho tehdejší zástupce Monte Fitch. „LaMay musel řídit zásah v těch nejhorších a nejchaotičtějších podmínkách, jaké si lze představit. Sněžilo, bylo tma a koleje ležely na vysokém náspu, kam jsme se s hadicemi jen těžko dostávali. Aby toho nebylo málo, všechno zalila nafta z proražené nádrže lokomotivy rychlíku,“ vylíčil situaci na místě před pěti lety novinářům z Wtop News.
Naftou a olejem politý sníh klouzal hasičům pod nohama, takže se jim nedařilo manipulovat s vysokotlakými hadicemi. Aby vůbec mohli začít hasit, museli nejdřív celou oblast posypat pískem, který si v řetězu lidských rukou předávali v kyblících. To ale stále nebylo to nejhorší…
V prvním vagonu, jenž po nárazu vzplanul, stále ještě žili lidé a zoufale tloukli zevnitř do oken ve snaze dostat se ven. Tato okna však byla vyrobena ze speciálního plastu vysoce odolného proti nárazu a zoufalé údery pěstmi s nimi nic nezmohly. Nedařilo se je rozbít ani hasičskými sekerkami, když už se k nim požárníci přes šlehající plameny s nasazením života dostali.
„Bylo to, jako když se pokoušíte otevřít hořící konzervu a nemáte otvírák,“ popsal tehdejší bezmoc Fitch.
Nikoho z prvního vozu se nepodařilo zachránit. Na místě nakonec zavládlo podivné ticho… Cestující z rychlíku a z dalších vozů lokálky, kteří se dostali ven, se rozešli do nedalekých bytových domů vyhledat pomoc, a z prvního vagonu se nikdo neozýval.
„Nebylo slyšet žádné volání o pomoc – ti lidé už byli mrtví,“ řekl Fitch. Stejně jako LaMay, ani on se podle svých slov s touto situací nikdy úplně nevyrovnal.
Přišly změny
Vyšetřování nehody, vedené americkým Národním úřadem pro bezpečnost dopravy (NTSB) prokázalo hlavní vinu strojvůdce lokálky, který opomněl reagovat na výstražný signál vyzývající k brzdění.
Současně však vyšetřovatelé ostře zkritizovali konstrukci a bezpečnostní zajištění dosluhujících vagonů, používaných provozovatelem lokálky. Sedm z osmi cestujících v prvním vagonu a jeden z průvodčích totiž samotnou srážku přežilo – zabil je až požár a fakt, že se vagon proměnil v neprodyšně uzavřenou ohnivou past.
Katastrofa tak nakonec vedla k celonárodnímu přehodnocení norem pro nouzové východy z osobních vagonů. Dveře všech vagonů pro osobní dopravu měly být podle doporučení NTSB doplněny mechanismem umožňujícím jejich rychlé otevření a označeny luminiscenčním nebo retroreflexním materiálem, aby byly vidět i v noci nebo v kouři. Okna všech osobních vagonů měla být konstruována tak, aby se dala v případě nouze vyhodit.
Hodně kritiky vzbudil také fakt, že trať nebyla vybavena bezpečnostním systémem, který mohl po lidské chybě strojvůdce zastavit řítící se vlak automaticky, což později vedlo k několika soudním procesům proti provozovateli trati i proti státu Maryland.
V roce 1999 vydala Federální správa železnic v reakci na havárii nová komplexní pravidla pro konstrukci osobních vagonů, „první v 169leté historii osobní železniční dopravy“. Ta mimo jiné vyžadovala, aby vagony i řídicí jednotky odpovídaly vyšším standardům odolnosti proti nárazu.
Katastrofu z roku 1996 dnes připomíná ve Spojených státech několik památníků a pomníků. Na silničním mostě nad místem havárie zmiňuje neštěstí pamětní deska. V Brunswicku stojí pamětní kámen s vyrytými jmény a portréty tří nešťastných železničářů, kteří při nehodě zahynuli. Osmi mrtvým studentům z Harpers Ferry Job Corps Center nechali jejich spolužáci postavit na půdě školy památník.
30
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
