Kliknutím zvětšíteNa přelomu let 1377 a 1378 podnikl tehdejší římský císař a český král Karel IV. svou poslední velkou diplomatickou cestu. Přes pokročilý věk i bolestivé onemocnění dnou zamířil ve společnosti svého nejstaršího syna a nástupce Václava IV. do Francie, aby tam s francouzským králem Karlem V. domluvil rozdělení sfér vlivu v Evropě a projednal přesídlení papeže z Avignonu zpět do Říma.
Nezapomínal přitom ani na svého mladšího syna Zikmunda, jemuž měla v rámci těchto plánů připadnout v budoucnu polská koruna (v roce 1378 byl tehdy desetiletý Zikmund již čtyři roky zasnouben s Marií, dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. Velikého).
Věci se však vyvinuly trochu jinak, než Karel IV. předpokládal. Zikmund nakonec zasedl 31. března 1387 nikoli na polském, ale na uherském trůnu. A řešení papežské otázky rovněž doznalo změny. Papež Urban VI. se sice skutečně usídlil v Římě, ale francouzští kardinálové zvolili vzdoropapeže, a ten setrval v Avignonu. Vzniklé papežské schizma výrazně poznamenalo celou tehdejší křesťanskou Evropu. Zásadně ovlivnilo také Zikmundovo kralování. A to víckrát než jednou.
Král míní, šlechta mění
Karel IV. zemřel 29. listopadu 1378 a o čtyři roky později jej následoval i Ludvík I. Veliký, jenž zesnul v noci z 10. na 11. září 1382 ve své kurii v Trnavě.
Na rozdíl od Karla IV. umíral Ludvík bez mužského dědice, měl však dvě dcery, Marii a Hedviku, a podobně jako český panovník i on se snažil zajistit svým ratolestem následnictví. Starší Marie byla předurčenou dědičkou polské koruny, mladší Hedvika měla podle otcových plánů zdědit Uhry.
Po Ludvíkově smrti se však tento plán velmi zkomplikoval. Přestože Ludvík ještě za svého života jmenoval Zikmunda správcem Polska, svěřil mu svou armádu a naléhal na polskou šlechtu, aby Zikmunda přijala, Poláci se ale odmítli jeho přáním řídit.
Zpráva o smrti polského panovníka zastihla Zikmunda právě, když se v čele polské armády pokoušel dobýt hrad Odolanów, v němž se bránil odbojný šlechtic Bartosz Wezenborg. „Zikmund se musel o Ludvíkově smrti rychle dozvědět, protože již o deset dní později obléhání Odolanówa ukončil, uzavřel dohodu o odkoupení odolanovské držby z královských peněz a přijel do Poznaně, kde žádal složení slibu věrnosti od velkopolských měšťanů a šlechty,“ popisuje první dny po smrti Ludvíka I. Velikého polský historik Andrzej Marzec ve své práci „Pod vládou nepřítomného panovníka“.
Zatímco poznaňští měšťané hold novému panovníkovi neodmítli, polští rytíři se postavili proti. Nechtěli již dále pokračovat v personální unii s Uherskem a nehodlali akceptovat Zikmunda ani jako regenta. Jejich odpor vyústil v dvouleté spory a nakonec ve velkopolské povstání, v němž šlechta prosadila na polský trůn mladší Ludvíkovu dceru Hedviku.
Boj o Uhry
Současně vstoupila do hry vdova po Ludvíkovi I. Velikém Alžběta Bosenská. Tato ctižádostivá žena viděla v královské roli zejména obě své dcery a mladý Lucemburk se jí do plánů nehodil.
Když polská šlechta upřednostnila na polském trůně Hedviku, začala Alžběta spolu s částí uherské šlechty usilovat o to, aby její starší dcera Marie dostala trůn uherský. Avšak pouze ona, nikoli její snoubenec.
Po Zikmundově odjezdu z Uher v roce 1382 proto Alžběta zrušila jeho zasnoubení s Marií a nově ji přislíbila Ludvíkovi Orleánskému, příslušníkovi francouzského panovnického rodu, od něhož si slibovala, že její dceři přenechá trůn.
Ve zrušení zásnubního slibu jí pomohlo již zmíněné papežské schizma, kdy kromě papeže v Římě sídlil druhý v Avignonu. Zatímco římský papež Urban VI. trval na zásnubním slibu daném Zikmundovi, avignonský vzdoropapež Klement VII., podporovaný francouzskou královskou rodinou, jej ochotně zrušil. Schizma poprvé výrazně zasáhlo do Zikmundova života.
Uherská šlechta zůstala v dané otázce nejednotná: jedni chtěli za krále Zikmunda, druzí stáli za královnou a spojením s Francií a třetí tábor prosazoval za panovníka neapolského krále Karla.
Zikmund si pochopitelně nehodlal nechat své odstrčení líbit a rozhodl se dobýt si Uhry mocí. V listopadu 1385 proto obsadil vojensky Budín a vynutil si sňatek s Marií. Následně ale poznal, že opozice proti němu je příliš silná, takže odtáhl do Čech, aby s pomocí svého bratra Václava IV. sebral větší vojsko. Alžběta toho využila a pozvala do Uher Karla, aby na uherský trůn pomohl dosadit její dceru.
Vrazi a manželky
Karel skutečně vstoupil do země s vojskem, uherským králem se však nechal 31. prosince 1385 korunovat ve Stoličném Bělehradu on sám.
Něco takového mu královna-vdova nebyla ochotna prominout. V únoru 1386 jej proto pozvala na přátelskou audienci do svých komnat, kde už čekal najatý vrah. Při jeho útoku byl Karel těžce zraněn, následně zajat a uvržen do žaláře, z něhož už živý nevyšel (buď zemřel na následky prvního zranění, nebo někdo dokončil vrahovu práci).
Na jaře roku 1386 vpadlo do Uher české vojsko Václava IV. V dubnu se Alžběta smířila se zetěm Zikmundem, kterému musela jako právoplatnému manželovi Marie dát svou dceru. V polovině roku pak Alžbětu i Marii přepadl, unesl a uvěznil velmož Jan Horváth, stoupenec zavražděného Karla. V lednu 1387 Horváth Alžbětu před zraky její dcery ve vězení uškrtil.
Zikmund, v té době devatenáctiletý, se s podporou vojska svého bratra konečně dočkal 31. března 1387 ve Stoličném Bělehradě své korunovace uherským králem. Jeho manželku posléze vysvobodily ze zajetí vojenské oddíly jejího strýce a Zikmund nechal povraždit Horváthovce, aby se jí zalíbil.
Epilog mocného krále
Následovalo půl století jeho vlády na uherském trůně, přičemž musel coby uherský, a později i český král a římský císař čelit mnoha výzvám tehdejší doby: útoku Osmanské říše na Evropu, odstranění papežského schizmatu i husitské revoluci v Čechách.
Dlužno dodat, že si v tomto směru nevedl vůbec špatně: po slavném koncilu v Kostnici měla římskokatolická církev opět jediného papeže (nastolení žádoucí jednoty bohužel padl za oběť český kazatel Jan Hus, odsouzený koncilem jako kacíř, jehož smrt Češi Zikmundovi vyčítali - schizma znovu ovlivnilo jeho život), osmanské Turky porazil na jihu Uher na hlavu a po bitvě u Lipan se dočkal i vlády v českých zemích.
Dlouho si jí ale neužil – dne 9. prosince 1437 ve Znojmě zemřel. I když si srdce Čechů nikdy nezískal a v mnohém ohledu se k nim choval krutě, jeho přezdívka „Liška ryšavá“ mu trochu křivdí.
„Svým cítěním a myšlením byl sice ještě člověkem středověku, umění jednat s lidmi, pragmatismus a otevřenost pro nejrůznější novinky vědy a umění však už prozrazují císaře jako zástupce epochy renesance a humanismu,“ píše o něm výstižně Wilhelm Braun, autor monografie Císař Zikmund.
„Byl to velmistr diplomatické hry, jenž svou velkou politiku rozehrával na šachovnici sahající od středoasijských chanátů po Anglii a od Skandinávie až po Itálii a jenž vlastně položil základy budoucí podunajské monarchii.“
41
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
