Kliknutím zvětšíteV době, kdy jste se dostali k nahrávání prvního alba, jste už zase sebou měli více než desetiletou historii a taky třeba stříbrnou Bratislavskou lyru za píseň Kaskadér. Vzpomenete si na nějaký „špek“, který se ke vzniku Ôsmeho svetadielu vztahuje?
No, už je to dávno, hodně věcí si nepamatuju, ale je pravda, že samotná deska byla vyvrcholením naší snahy dostat se na pódia, hrát a zároveň začátkem naší touhy stát se nejslavnější kapelou na světě. Snili jsme o tom už coby kluci, což se nám teda úplně nepovedlo, protože jsme byli zavření za ostnatým drátem a vycestovat jsme mohli maximálně do východních krajin. Je ale pravda, že prostřednictvím umělecké agentury Slovkoncert jsme měli možnost hrát ve Švédsku, vždycky o prázdninách. Byli jsme za to šťastní hlavně z důvodu, že jsme si tam mohli koupit kvalitní nástroje, aparaturu, což se u nás nedalo. A když jsme se vrátili, hrávali jsme po klubech – víceméně taneční repertoár, který jsme postupně rozšiřovali o vlastní písničky, až jsme jich měli opravdu hodně.
Takže vybrat zmiňovaných dvanáct kusů na debut byl pak asi oříšek…
Trochu ano, ale nakonec jsme usoudili, že právě ony jsou nejlepší z těch, co jsme jako amatérská kapela vytvořili (Bláznivé hry, Koľko a čo za to, Mláďatá, Čakám ťa láska, Kaskadér, Belasý let, Mám chuť na niečo chladené, Chcel by som ti šepkať, Spievam rock’n’roll si každý deň, Ja viem, Ona je dokonalá, Ôsmy svetadiel). Největší problém byl se schvalováním textů i muziky, soudruzi potřebovali mít o všem přehled, abychom náhodou nenahráli něco, co by jim vadilo. Ale byla taková doba, všechno trvalo strašně dlouho. Když už jsme pak byli ve studiu, žádná omezení jsme nepociťovali, protože jsme měli ony moderní nástroje a navrch obrovskou radost, že můžeme zhmotnit naši snahu dostat se do širšího posluchačského povědomí. Pokud bych se měl nad některými skladbami zamyslet z dnešního pohledu – nic bych na nich neměnil. Myslím, že každá z nich měla a stále má svůj náboj, je dobrá i sama o sobě. Jde o to, že ani ta nejlépe smíchaná nebo nahraná písnička se nemusí stát hitem – přesný opak může být pravdou. Vždycky to bylo a je o samotné písni.
Vaší tvorbou jste ovlivnili generace posluchačů, taky jste si jako kapela prošli několika personálními proměnami. Ale pojďme do současnosti. Co dělá Elán dnes?
Bohužel nic. Chválabohu si aspoň tímto způsobem připomínáme, že Elán kdysi hrál. Jožo Ráž se několikrát vyjádřil, že už se mu nechce, že v nejlepším je potřeba přestat hrát. A tak jsme s ostatními kolegy dospěli k závěru, že když to myslí vážně, musíme to fakt udělat. Samozřejmě – dnes například vidíme, že svůj comeback řeší ABBA. Pokud by něco takového připadalo v úvahu i u nás, musel by to rozseknout Jožo, třeba kdyby se začal nudit…. Rozhodně bychom nechtěli být za staříky, kteří občas vylezou na pódium, ale přáli bychom si, aby si nás lidé pamatovali v tom nejlepším slova smyslu. V tomto s Jožem naprosto souhlasím. Každopádně materiálu, který jsme za ty dlouhé roky natočili, je strašně moc. Takže uvidíme – třeba budeme pokračovat aspoň v reedicích našich dalších alb. Máme na čem stavět.
Nejste „jen“ součást Elánu, jste i samostatně fungující umělec. Pracujete teď na něčem?
Mým posledním počinem byla vánoční deska, která vyšla loni. V létě jsem pak hojně koncertoval, například jsem na Slovensku absolvoval turné Legendy s Beátou Dubasovou, Jankem Lehotským a Pavolem Hammelem, měl jsem i několik vystoupení na festivalech… Bohužel momentálně nemám konkrétní plán na nový muzikál nebo projekt, pracuju na drobných věcech – například jsem napsal Beátě Dubasové písničku, teď ji natočíme, udělal jsem nějaké věci i pro ostatní své kamarády. Jinak větrám svůj vlastní archiv. A jestli přijdou ještě nějaká covidová omezení, tak nevylučuju, že nenatočím i něco nového pro sebe. Záleží na tom, co nám přinese budoucnost.
Říkám si, že na Slovensku byl neuvěřitelný kvas skvělých kapel. Jak jste spolu vlastně vycházeli?
Osmdesátá léta byla pro mě neskutečně plodná. Když si uvědomím, že jsme s Elánem točili desku za deskou…. V té době jsem dostával i hodně dalších nabídek - udělal jsem celou desku s Marikou Gombitovou, dvě nebo tři alba s Beátou, následně mě oslovil Rišo Müller, abych mu něco napsal a výsledkem byl song Po schodoch. Jako producent jsem pak spolupracoval i s Helenou Vondráčkovou, do toho přišla nabídka napsat hudbu k filmům Fontána pro Zuzanu 1, 2, 3…. Kdybych to spočítal, vyšlo by mi, že jsem za ta léta napsal snad dvě stovky věcí. Bylo to období, kdy všechno skvěle šlo, byli jsme všichni – i s Mekym Žbirkou či Lacem Lučeničem – kamarádi, půjčovali jsme si i nástroje, pomáhali jsme si. Prostě úžasné. Hlavně nás to všechny bavilo. Dokud jsme mohli, tak jsme toho využívali.
30
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
