Vyprávíte jako dědeček před spaním pohádky?
Já to neumím. Pokoušel jsem se o to, protože jsem se potomkům vtíral do přízně, jelikož jsem nechtěl být jen nějaký dědeček, ale také správný parťák, kterého zatahají za rukáv, když se jim ještě nechce spát. Pohádky jsem ale nečetl, protože jsem si je raději vymýšlel. Jenomže to nebyly ony pohádky, které děti očekávaly, takže jsem nezaznamenal příliš velký úspěch.

Vzpomenete si, jak vznikl „váš“ první večerníček?
Na to se zapomenout nedá. V roce 1976 jsem dostal nabídku z televize natočit večerníček – byl to Maxipes Fík. Vůbec jsem ale netušil, jak se to dělá. Neměl jsem do té doby s touto prací absolutně žádné zkušenosti. Tehdy jsem opravdu hodně kouřil, cigarety i doutníky, a shodou okolností jsem si večer před tím, než jsme měli poprvé točit, dal ještě i ledový plzeňský. Ráno jsem se probudil a šla ze mě jenom horká pára. Vůbec jsem nemohl mluvit. Jel jsem se tedy do studia omluvit. „Promiňte, ale já vůbec nemůžu mluvit. Moc se omlouvám,“ zahuhlal jsem. A úžasný pan režisér Bedřich se na mě podíval rozzářenýma očima a řekl: „To je skvělý! Přesně takhle bude mluvit ten pes!“ A já vypadal jako dokonale připravený herec.

Na kterou další ze svých mnoha rolí nikdy nezapomenete?
Do smrti nezapomenu na svůj první přímý přenos, kdy jsem moderoval velkolepou estrádu Dva z jednoho města. Nikdy předtím jsem nic takového nedělal. Jsem vypravěč příběhů, a pokud mi role umožní vyprávět jakýkoli příběh, jsem doma. Ale když dostanu text, kdy jenom něco oznamuji nebo někoho uvádím, úkol splním, jak umím nejlíp, ale není to moje parketa. Když jsme na konci února roku 1983 přijeli do Plzně na zimní stadion naplněný patnácti tisíci diváky, připadal jsem si úplně sám a opuštěný. Samozřejmě jsem si „vyžral“ všechno to, čeho jsem se bál: vypadl mi text, Karel Gott, kterého jsem ohlásil, nebyl na svém místě atd. Nakonec to všechno dobře dopadlo.

A co váš legendární kuchař Svatopluk?
No právě, na základě toho, že jsem zvládl ty přímé přenosy, kterých bylo celkem dvanáct, jsem později dostal roli i v seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka. Hrozně rád na to vzpomínám, jak by ne – scénáře psal Jaroslav Dietl a režíroval ho František Filip. A ještě asi dva nebo tři roky potom, kamkoli jsme přijeli, za mnou občas přišel číšník a zval mě na návštěvu za šéfkuchařem do kuchyně.

Existuje nějaká role nebo postava, která vám zatím uniká a po níž toužíte?
To musíme zpátky do pohádky. Je to klasický český Honza. Už mnohokrát jsem myslel na to, že jde o nádhernou postavu. Dokonce jsem o ni kdysi dávno přišel. Když byl v roce 1976 konkurs na pohádku Honza málem králem, oblékli mě na Barrandově do kostýmu, proběhly kamerové zkoušky a já byl přesvědčen, že tu roli budu hrát. Pak mě zavřeli do šatny a řekli, abych nikam nechodil. Neposlechl jsem, vyšel na chodbu a tam jsem potkal Luďka Sobotu ve stejném kostýmu. Na roli se nás sešlo víc a nakonec ji dostal Jirka Korn. Ale toho Honzu mu vážně závidím, protože jde o figuru, kterou bych si strašně rád zahrál, anebo alespoň nadaboval.

JIŘÍ RENČ