Krvavá historie. Moravské pole zažilo triumfy i pády králů a dobyvatelů

Před 750 lety se na břehu Moravy shromažďuje početné vojsko. Český panovník Přemysl Otakar II. se v polovině dubna 1271 z Moravského pole chystá překročit uherskou hranici a dobýt část Slovenska. Jde o odvetnou výpravu za pustošení svých zemí a porušení příměří.

Klikatý trojúhelník mezi nejjižnějším cípem Břeclavska, Bratislavou a Vídní přinesl králi železnému a zlatému před jedenácti lety vítězství u Kressenbrunnu. Proč nezkusit štěstí znovu?

Páni svých pánů. Čechové před tisícem let (ne)dobyli Moravu

Přemysl je na vrcholu sil. Navíc tou dobou patrně ví, že jeho druhá manželka Kunhuta je v očekávání potomka (vytoužený dědic Václav II. se narodí v září). Vpád z Moravského pole na dnešní Slovensko tehdy vladaři vychází. Svou nejslavnější bitvu tam ale svede až o sedm let později. Tu poslední.

Kočovníci na scéně

Vraťme se ještě o víc než tisíc let zpět. Na sever pochodují římští legionáři do germánských částí jižní Moravy z Carnunta, nejdůležitější římské základny v celém tomto úseku podunajského limitu. Než ho ve čtvrtém století zničili Germáni a jeho funkci převzala Vindobona.

Dunaj tvoří jižní hranici Moravského pole. V době markomanských válek se boje přelévaly z jednoho břehu na druhý. Císař Markus Aurelius nechal postavit u Carnunta pontonový most a roku 172 podnikl úder na barbarská území. Válka skončila až roku 180 a Římané se zanedlouho vrátili za původní přirozenou hranici.

K jižní Moravě vedly dvě říšské silnice, patrně větve jedné z nejstarších a nejvýznamnějších obchodních cest Jantarové stezky.

Mučení a smrt. Někteří předáci stavovského povstání měli být zaživa rozčtvrceni

Historici nevylučují, že po východní trase po levém břehu Moravy doputovali na Velkou Moravu také Cyril a Metoděj v roce 863. Západní protínala Moravské pole u Vídně a mířila severně k Hradisku u Mušova, vojenského tábora z dob markomanských válek.

Oblasti se v první polovině pátého století nevyhnula ani kratší éra kočovných Hunů vyrážejících drancovat z Potisí. „Zbylé obyvatelstvo bylo stejně jako na jižní Moravě za vrcholícího stěhování národů ovlivněno tlakem Hunů. Dál na západ kmeny vedené Attilou podle všeho putovaly podél Dunaje,“ potvrzuje historička Masarykovy univerzity Jarmila Bednaříková.

Konec Přemyslových ambic

Ve vrcholném středověku získal tehdy markrabě moravský Přemysl Otakar toto území spadající pod dříve babenberské Rakousy v roce 1251. Ještě za vlády svého otce Václava I. Za pár měsíců stvrdil mladík titul vévody rakouského svatbou s padesátiletou Markétou Babenberskou v Hainberku, hradu čtyři kilometry oproti Devínu u soutoku Dunaje a Moravy.

Po další čtvrtstoletí musel zemi několikrát tvrdě hájit, třeba proti choutkám uherského protivníka Bély IV., kterého na bitevním poli pokořil v roce 1260 u Kressenbrunnu, či kumánským nájezdníkům. Tehdejší válečné akce se nejvíce dotkly Moravy, která byla podle pramenů zpustošena více než za mongolských vpádů.

Slavné bitvy: osudy obyvatel v českých zemích určovalo několik krvavých střetů

Zmíněná jarní odveta českého krále z roku 1271 pak byla jen další epizodou mocenského soupeření v regionu. Přemysl Otakar II. před 750 lety nechal postavit most přes řeku Moravu a vpadl do Uher. Dobyl Devín. „Padla Bratislava (Prešpurk). A tažení pokračovalo," líčí historik Josef Žemlička v knize Století posledních Přemyslovců.

Ambice mocného vladaře v rakouském regionu pak ukončila až rozhodující známá bitva z roku 1278 u Suchých Krut, osudným se mu stal střet s římskoněmeckým králem Rudolfem I. Habsburským třicet kilometrů jižně od Břeclavi.

Drancování Turků, Poláků i Francouzů

Moravské pole pamatuje i dvě obří tažení Osmanských Turků. V dubnu 1529 k Vídni od Balkánu zamířily turecké hordy. Panika zachvátila obyvatele, když v létě muslimská vojska překročila Dunaj poblíž Deutsch-Altenburgu a následně zapálila hrady Orth a Marchegg.

Prameny popisují vládu ohně a meče a zavlečení obyvatel do otroctví. Zdevastovaná oblast měla být částečně obnovena osadníky z Bosny a Chorvatska. Při druhém obléhání Vídně roku 1683 měli vydrancovat Gänserndorf v srdci Moravského pole Turci i Poláci, kteří přispěchali hlavní město říše zachránit. Což se ostatně i podruhé podařilo.

Foto z dronu: I v předjaří vypadá středověký skvost Helfštýn úchvatně

Moravské pole bylo též svědkem porážky a triumfu jednoho z největších vojevůdců historie Napoleona Bonaparta. Krátce po sobě v roce 1809. V květnové bitvě u Aspern zvítězilo rakouské vojsko vůbec poprvé nad Napoleonovou armádou. Císaře přechytračil arcivévoda Karel. „Nechal jej vstoupit do Vídně, ale své jednotky stáhl na východ, na levý břeh Dunaje, a když se na konci května část francouzských pěších oddílů na tento břeh přes narychlo postavené mosty vydala, musela se před rakouskou protiofenzivou spěšně stáhnout zpět,“ popisuje historik Francois Furet.

Francouzská Velká armáda však nekapitulovala a 6. července v klíčové bitvě této fáze napoleonských válek dosáhla rozhodujícího vítězství jen pár kilometrů severněji u Wagramu.

Zajímavostí je, že obou bitev se zúčastnil jako jeden z rakouských velitelů Jan I. z Lichtenštejna. V říjnu 1809 už jako polní maršál uzavíral nevýhodný Schönnbrunský mír. Následně po kritice rezignoval a mohl se vrátit do sídla rodu na Břeclavsko, aby dokončil Lednicko-valtický areál se sítí památek, jak jej známe dodnes.

Na přelomu března a dubna 1945 se přes Moravské pole prohnala část Rudé armády, aby vyhnala Němce z Vídně. Poslední obránci města se vzdali 13. dubna 1945.