Kliknutím zvětšíteFilm Městečko na dlani natočený podle stejnojmenné románové prvotiny spisovatele Jana Drdy patří dodnes k příjemným, lehce komediálně laděným filmovým dramatům z období protektorátu, v nichž není tíživá doba nijak poznat a spíše v nich rezonuje síla lidské pospolitosti. Jenže právě tento film je spojen také s velkou lidskou tragédií a zničeným životem významného českého umělce - spisovatele, překladatele, textaře, scenáristy, dramatika, režiséra, herce, skladatele a písničkáře Karla Hašlera.
Písničkář, kabaretiér, filmař
Hašler byl známou postavou prvorepublikové umělecké i "zábavně-populární" scény. Ačkoli se původně učil řemeslu, konkrétně rukavičkářství, nikdy se touto prací neživil a ještě před vyučením se začal věnovat divadelní dráze. Jako ochotník začínal ještě na sklonku 19. století v Praze-Zlíchově a krátce hostoval u divadelní společnosti Pavla Švandy. V roce 1897 odešel na venkov a prostřídal Choděrovu a Dobrovolného kočovné divadelní společnosti.
Od roku 1900 hrál v Národním divadle v Brně, odkud se vrátil krátce k Dobrovolnému, ale ještě v témže roce se stal členem Slovinského zemského divadla v Lublani. Po návratu mu nabídl angažmá v činohře režisér Národního divadla v Praze Jaroslav Kvapil. Hašler přijal a působil ´ve Zlaté kapličce od roku 1903 až do roku 1915.
Po celou tuto dobu také psal a skládal "staropražské písničky" jež sám vydával (od roku 1919 měl i své vlastní vydavatelství). Jeho chytlavé melodie a občas až patetické texty sice nesklízely vždy tu nejlepší kritiku, ale získávaly mu široké publikum, což postupně vyústilo v jeho hluboký zájem o kabaretní umění. Po vzniku Československé republiky účinkoval v řadě revuí a byl čelným reprezentantem řady kabaretů, například kabaretu Lucerna, Rokoko, Varieté a dalších.
V druhé polovině 20. let si jeho stále větší pozornost získával film, přičemž tento trend výrazně zesílil po nástupu zvukového filmu v roce 1929, v němž mohl Hašler uplatnit celou šíři svého talentu. A stejně jako v divadelní činnosti, ani tady nezůstal zdaleka pouze u jedné profese - k filmům psal scénáře, režíroval je, hrál v nich a také v nich opět nechával zaznít své písně. Jeho dodnes nejznámější a nejcitovanější píseň Ta naše písnička česká pochází z filmu režiséra Svatopluka Innemanna Písničkář z roku 1932, k němuž Hašler napsal scénář (de facto svou biografii) a v němž ztvárnil i titulní roli.
Známý je také jeho podíl na slavném filmu režiséra Martina Friče Jánošík z roku 1935, který se jako jediný prvorepublikový film podařilo úspěšně prodat do všech velkých evropských i mimoevropských států - promítal se ve 32 zemích. Shodou okolností byl ale právě Hašlerův vliv na tento snímek občas kritizován s tím, že strhává dramatičnost příběhu k lidovým popěvkům.
Jako herec odehrál Hašler na filmovém plátně ve zvukových filmech více než 20 rolí, jež však kupodivu nebyly dobovou kritikou hodnoceny tak vysoko jako jeho dvě kreace ještě z doby němého filmu: doktor Uher v první filmové adaptaci románu a divadelní hry Josefa Haise Týneckého Batalion a varhaník ve Fričově Varhaníku u Svatého Víta.
Ctižádostivý režisér fašista
Po vpádu německých vojsk do zbytku okleštěného Československa v březnu 1939 se i v uměleckém světě začali hlásit o větší podíl na moci stoupenci fašismu a antisemitismu, což platilo rovněž o filmových ateliérech na Barrandově. Již den po příchodu nacistů do Prahy se českou kinematografii pokusili ovládnout čeští fašisté pod vedením generála Radoly Gajdy (kterého, trochu paradoxně, český vlastenec Hašler obdivoval).
Gajda pověřil ovládnutím ateliérů barrandovského asistenta režie Josefa Krause, jenž měl s pomocí dalších českých fašistů svrhnout dosavadního ředitele ateliérů Lavoslava Reichla a okamžitě propustit všechny židovské zaměstnance. Plán však ztroskotal, protože Kraus byl natolik bezvýznamný, že se s ním v ateliérech prakticky nikdo nebavil.
Pokus o barrandovský puč však byl spojen ještě s jedním jménem, jež se později velmi významně protnulo s osudem Karla Hašlera - s Václavem Binovcem.
Tento řemeslně schopný filmový režisér, ale současně zanícený fašista a antisemita patřil k málu barrandovských zaměstnanců, kteří byli ochotni převrat podpořit. Jeho úkolem měla být takzvaná arizace ateliérů, jinými slovy právě on měl sestavit seznam židovských zaměstnanců Barrandova a dosáhnout jejich vyhazovu. Členové správní rady A-B Barrandov ale odmítli i s Binovcem o čemkoli diskutovat a vykázali ho, čímž pokus o ovládnutí ateliérů prozatím skončil.
Ctižádostivý režisér se však svých vyhlídek na lepší postavení ve změněných politických poměrech nevzdal. Již v roce 1939 se stal místopředsedou Českomoravského filmového ústředí, tedy nového ústředního filmového orgánu, pod nějž spadala jak protektorátní filmová tvorba, tak obchod s filmem (předobrazem mu byla Říšská filmová komora). V témže roce Binovec také vstoupil do organizace Vlajka. Zatímco jeho kariéra začala jít nahoru, řada jeho bývalých kolegů se ať už pro svůj původ nebo pro své protifašistické postoje ocitla v ohrožení.
Hašler vs. Binovec
To se týkalo rovněž Karla Hašlera, který začal ke svým dřívějším melodiím psát stále častěji nové satirické protifašistické texty (v úvodu zmíněná píseň "Hoši od gestapa" na melodii starší Hašlerovy skladby "Hoši od Zborova" je jedním z takových příkladů, dalším bylo například přetextování Té naší písničky české: "To je ta písnička česká, kterou si zpíváme dneska. Poslyšte, lidičky, zahoďte vidličky, beztak už není co žrát. Všechno nám sebrali, všechno nám sežrali, nechali jenom ten protektorát.")
Statečný písničkář si nebral servítky a neváhal své parodické úpravy hrát v restauracích svým přátelům i dalším lidem, kteří ho byli ochotni poslouchat. Při jeho popularitě ale nebylo možné, aby se něco takového nedoneslo Němcům k sluchu. Na Hašlera se zaměřila pozornost německé bezpečnostní služby Sicherheitsdienst (SD).
V roce 1941 se Binovec a Hašler setkali nad již zmíněným filmem Městečko na dlani - Binovec ho režíroval, Hašler mu byl coby zkušenější tvůrce přidělen jako umělecký poradce. Natáčelo se v horkých srpnových dnech v Ronově nad Doubravou a v nedaleké Třemošnici, v jejímž hostinci trávili herci a další tvůrci často večery. Ani tady Karel Hašler nevynechal své popěvky, jimiž bavil přátele.
Gestapo si to nenechalo líbit a písničkáře zatklo. U výslechu mu pak vyšetřovatelé vyčetli nejenom písničky, ale také básně publikované v časopise Venkov, v nichž shledávali protiněmecké myšlenky. Ještě ho ale propustili a písničkář se vrátil k filmu. Zastrašit se však nenechal a bavil své přátele dál.
Dne 2. září 1941 si pro něj gestapo přijelo znovu, tentokrát do Ládví, kde se točily další exteriéry. Dva "tajní" v příslovečných dlouhých kožených kabátech sebrali písničkáře přímo před zraky ostatních herců během natáčení scény, jež se odehrávala uprostřed pole, naložili ho do vozu a odvezli. Nikdo z těch, kdo této krátké němé truchlohře přihlíželi, už Hašlera nikdy víckrát nespatřil.
Dodnes se spekuluje o tom, že Hašler byl zatčen na Binovcovo udání, režisér však i po válce takové obvinění vždy odmítal. Za kolaboraci s Němci byl nicméně odsouzen ke třem letům vězení, které si odpykal v pracovních táborech. V roce 1966 emigroval i se synem do Západního Německa, ale když tam nenašel uplatnění, opět se vrátil. Zemřel v roce 1976 v Praze.
Smrt pod ledovou sprchou
Hašler po svém zatčení skončil ve vazební věznici v Praze na Pankráci a posléze v Drážďanech, načež byl poslán do koncentračního tábora Mauthausen. Nejdříve byl zařazen k práci v punčochárně, ale blokový kápo ho nechal přeřadit na těžkou práci do kamenolomu.
O tom, co následovalo poté, se dochovalo svědectví Hašlerova spoluvězně, štábního kapitána bývalé československé armády Antonína Kramáře, jenž byl v Mauthausenu vězněn od října 1941 a dočkal se osvobození. O posledních týdnech života slavného písničkáře po válce vypověděl: "Přidělili mu vězeňské číslo T6581 a v druhé půli listopadu ho dozírající esesák snad z bezmezné nenávisti či opilosti bezdůvodně zbil a zkopal. Do táborové nemocnice nebyl (Hašler, pozn. red.) přijat a ač značně zesláblý, musel se vrátit do práce. Při sčítání häftlingů stával vedle mě, jako vždy statečný a s hlavou hrdě vztyčenou."
Po esesáckém bití však zůstala Hašlerovi otevřená rána na noze a z té se postupně vyvinula hnisavá flegmóna. Šéflékař tábora však písničkáře namísto ošetření vyhnal na invalidku číslo 13, jež byla podle Kramářových slov pověstná tím, že tam posílali vězně určené v nejkratší době k likvidaci. Jedenadvacátého prosince odvlekli esesáci Hašlera na trestný blok, kde ho donutili vysvléci se donaha, a pak ho posadili svázaného na židli pod sprchu, z níž na něj pustili ledovou vodu.
"Dvaadvacátého prosince jsme se ho se spoluvězněm monsignorem Černým (proboštem katedrální kapituly a účastníkem odboje Janem Černým, který zahynul v roce 1944 ve Würzburgu, pozn. red.) pokusili navštívit, abychom mu poskytli poslední útěchu. Dovnitř jsme nesměli, a tak pootevřeným oknem jsme viděli na holé betonové podlaze ležet bezvládné nahé tělo našeho písničkáře, vyhublé na kost. Zemřel svázaný po opakovaných ledových sprchách," popisoval poslední Hašlerovy okamžiky na tomto světě Kramář.
49
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
