Kliknutím zvětšíteDůl Marie se nacházel v Březových Horách, což je západní část Příbrami. Těžili v něm stříbrnou a olověnou rudu, která Příbram proslavila nejenom v tehdejším rakousko-uherském mocnářství, ale udělala z ní známý pojem i ve světě.
Podle ředitele Hornického muzea Příbram Josefa Velfla se na Příbramsku těžilo v druhé polovině 19. století kolem šedesáti až osmdesáti procent rakousko-uherské produkce stříbra a třicet až pětatřicet procent zásob olova v rámci monarchie. Poté, co se v roce 1875 podařilo horníkům v dole Vojtěch dostat se poprvé na světě až do hloubky jednoho kilometru, to bylo dokonce sedmadevadesát procent.
Mariánský důl byl založen v roce 1822 právě proto, aby odlehčil sousednímu dolu Vojtěch, a své jméno dostal podle Mariánské žíly, kterou protínal mezi sedmým a osmým patrem. Hloubku tisíc metrů překonal v roce 1884 a v roce 1892, kdy došlo ke katastrofě, už dosahoval až do hlubiny 1126 metrů. Jeho chodby jej na několika patrech propojovaly se sousedními doly, což bylo obvyklé, ale později to bohužel přispělo k děsivému rozsahu katastrofy.
Ačkoli totiž patřila příbramská těžba z hlediska nasazování nových technických a technologických zařízení i z pohledu celkové organizace k nejmodernějším v Evropě, bezpečnostní systém a povědomost o tom, jak předcházet hromadným důlním neštěstím, za tímto pokrokem významně zaostávaly.
Oharek ve sklípku plném dřeva a oleje
Ono tragické úterý pracovali na nárazišti 29. patra dolu Marie, nacházejícího se 955 metrů pod zemí, od čtyř ráno společně čtyři horníci: Emanuel Kříž z Oseče, Václav Havelka z Orlova, Jan Kadlec z Příbrami a Alois Nosek z Havírny. Blížil se jim konec šichty a čekali, až je stoupací stroj, takzvaný fahrkunst, dopraví na povrch.
„Při transportu se musel horník nejprve uchopit držadla, aby nespadl do hlubiny, a pak přestupoval z jednoho stupátka na druhé,“ popsal stroj Deníku Josef Velfl, který na téma březohorské katastrofy napsal několik studií vydaných u nás i v zahraničí.
Než horník vkročil na plošinu, jež se nacházela na táhle stoupacího stroje, většinou si v rámci pracovní rutiny prohlédl svůj kahan, a případně upravil nebo vyměnil knot či přidal olej, aby měl při jízdě spolehlivé světlo. Výstup z 29. patra totiž trval tímto způsobem více než půl hodiny.
„Horník Kříž, kterému tehdy už kahan dohoříval, si vyměňoval knot, když čekal na otevření dveří u stoupacího stroje. Nepatrný doutnající oharek knotu odhodil. Ten propadl asi deset metrů hluboko do prostoru sklípku, kde prý ještě krátce doutnal. V těch místech byly pravděpodobně odřezky z výdřevy, možná i promaštěná koudel používaná k údržbě stoupacího stroje a těžních lan. Bohužel většina zařízení jámy byla ze dřeva, mnohdy s nánosem olejových mazadel od těžního lana a stoupacího stroje,“ uvedl Velfl.
Horníci si zapadnutí doutnajícího oharku všimli a zmínili se o něm, Kříž se dokonce po chvíli do sklípku podíval, zda se tam od něj něco nevznítilo, ale žádného doutnání, natož hoření si nevšiml.
„Než začali vyjíždět, ještě několikrát nahlédli do sklípku, aby se přesvědčili, že se skutečně nic neděje. Protože neshledali žádný problém, nastoupili po čtvrthodině do stoupacího stroje, poté, co jim hlídač František Pučálka otevřel dveře k fahrkunstu, a směřovali vzhůru na povrch. Asi od 11:30 do 12:10 jeli jámou na denní světlo. Z areálu dolu Marie se pak rozešli do svých domovů, aniž by tušili, co se v šachtě následně přihodilo,“ konstatoval ředitel Hornického muzea.
Místo chlapů vyjely jen jejich klobouky…
Za zmíněnou čtveřicí vyjela z 29. patra ještě jedna skupina havířů, ale ani ta si ničeho podezřelého nevšimla. „To byla první nešťastná okolnost – oheň pravděpodobně doutnal a pak vzplanul v době, kdy horníci z ranní směny již vyfárali a ti, kteří se chystali na odpolední šichtu, se teprve shromažďovali v cáchovně,“ upozorňuje Velfl.
(Cáchovna byla místnost, kterou se procházelo k těžní kleci. Každý horník měl svoji kartičku či jiný předmět – například kovovou známku, přívěsek s číslem – jež ho identifikovaly. Po příchodu do práce vložil tento předmět v cáchovně do své přihrádky a při odchodu si ho zase vzal. Tento systém sloužil k tomu, aby se při případném důlním neštěstí vědělo, kdo zůstal v šachtě, pozn. red.)
Prvních plamenných jazyků si tak všiml až kolem půl druhé odpoledne havíř Josef Sladovník, který spolu s kolegy Josefem Ječmenem a Josefem Hrubým sjížděl na odpolední směnu. V 27. patře poprvé ucítili kouř, a když sjeli do 29., spatřili ke své hrůze oheň. Okamžitě zamířili zpátky na povrch a po vyfárání upozornili na vzniklou situaci vrchního správce dolu Huga Gröglera. Ten začal okamžitě organizovat záchranářské práce a současně sepsal první zprávu o požáru pro své nadřízené, s níž vyslal do Příbrami zvláštního posla. Kolem druhé hodiny se tak vedení příbramského báňského závodu konečně dozvědělo, co se děje.
Bohužel už bylo pozdě. Požár se šířil nezvladatelnou rychlostí a ještě větší škody páchal kouř a jedovaté plyny, pronikající chodbami do dalších dolů. Jako první zasáhly Ševčinský důl, z nějž namísto horníků vyjely jen jejich klobouky. Muži se otrávili a spadli dolů do jámy.
Smrtonosné plyny jako by neměly dost…
Kouř se dostal také do podzemí dolu Císaře Františka Josefa I. a dolu Vojtěch a znovu zabíjel. Zhruba v té době se Grögler rozhodl zlikvidovat plameny vháněním vody z hydrantů a požární stříkačky. Při snaze o záchranu lidských životů prokázal vrchní správce velkou obětavost a šestkrát sfáral s nasazením vlastního života do podzemí ve snaze vyvést ohrožené havíře ven, ale ani toto nezměrné úsilí nezastavilo smrtonosné plyny. Zatímco hydranty chrlily do dolu Marie vodu, kouř a plyny si probíjely cestu do dolů Prokop a Anna a dál v podzemí vraždily.
„S ohledem na to, že březohorské doly měly přirozený způsob ventilace, tedy níže položenými šachtami (Císaře Františka Josefa I., Vojtěch a Anna) vzduch do šachet klesal a ústím výše zaražených dolů (Marie a Prokop) zase vystupoval, při teplotní rovnosti toho dne selhávalo odvětrávání podzemí. To pak podpořilo nedokonalé hoření a způsobilo, že vznikaly jedovaté plyny, především kysličník uhelnatý, které se pak rychle draly do vzájemně propojeného podzemí březohorských dolů,“ uvedli později ve svém posudku soudní znalci Gustav Ziegelheim, specialista v oboru důlního měřičství, a Josef Hrabák, vědec v oboru teorie těžních strojů.
Jediným štěstím v neštěstí bylo, že se požár nedostal k menším skladištím dynamitu a střelného prachu, které se rovněž nacházely v dolech.
I tak ale byly následky neštěstí nanejvýš tragické. 319 horníků zahynulo, přes 900 dětí zůstalo bez otce. „Na příbramském hřbitově bylo ve dvou společných a v několika jednotlivých hrobech pochováno 153 mužů, na březohorském hřbitově 145, další mrtví spočívají na hřbitovech v Bohutíně, na Slivici, v Třebsku, v Pečicích a v Rožmitále pod Třemšínem. Hromadné ukládání ostatků probíhalo od 1. do 6. června 1892,“ uvádí Josef Velfl.
Sporné určení viny
Čtrnáct dnů po vzniku požáru, dne 13. června 1892, se k Okresnímu soudu v Příbrami dostavil jeden z již zmíněné čtveřice havířů, po nichž zůstal v dole doutnající oharek. Byl to horník Václav Havelka, jehož dva bratři při neštěstí v dole zahynuli. Teď vypověděl, že nemůže dál snášet výčitky svědomí, a popsal celou příhodu s oharkem.
Soudní líčení proběhlo ve dnech 2. a 3. července téhož roku před čtyřčlenným senátem Zemského trestního soudu v Praze. Tento soud nabyl přesvědčení, že požár skutečně vznikl následkem odhození doutnajícího knotu Křížova kahanu, a určil jako čtyři viníky Kříže, Kadlece, Havelku a Noska. Jejich obhájce se sice proti jejich vině ohrazoval a konstatoval, že s ohledem na platná bezpečnostní nařízení se ničeho špatného nedopustili, ale soud svůj názor nezměnil. Emanuel Kříž byl odsouzen ke třem rokům, Jan Kadlec ke dvěma létům, Václav Havelka k osmnácti měsícům a Alois Nosek ke třem měsícům těžkého žaláře.
Obviněným nepomohl ani posudek již zmíněných znalců Ziegelheima a Hrabáka, kteří uvedli, že podle jejich úvahy se příčina požáru určit nedá. Doutnající zbytek knotu sice jako potenciální ohnisko připouštěli, ale s výhradami. „Ač všeobecně vzato, při dřevení pokrytém vlhkým kamenným prachem myslelo by se, že na něm doutnající předmět vyhasne. Dále je nepochopitelné povstání a rozšíření ohně v tak krátké době zvláště, když je známo, že v tu dobu byla na povrchu vysoká teplota, a proto tah vzduchu byl velmi slabý, a když prostor, ve kterém se oheň rozhořel, byl naproti jámě uzavřen…“ psali znalci.
Uvedli také, že při hašení a záchraně podnikli pracovníci dolu všechno, co mohli. „Není zde vědomého neb nevědomého původce neštěstí, není tu žádného viníka, ale velmi mnoho politováníhodných okolností!“ konstatovali oba znalci.
Podle jejich závěru se na tom, že neštěstí vyústilo v tragédii světových rozměrů, podepsal souběh několika ojedinělých nešťastných okolností. Jedním z nich byla doba vzniku požáru, který se rozhořel právě v době, kdy jedna směna vyfárala a druhá ještě nesjela dolů, a tou druhou byla již zmíněná neobvyklá teplotní rovnost v dole a na povrchu, tedy to, že v daný den bylo v dole na 29. patře stejných 24,16 °C jako venku na vzduchu, takže se důl neodvětrával a plyn se hromadil dole.
Odsouzení se po odpykání trestů vrátili domů, Emanuel Kříž však prožil zbytek života v těžkých depresích z toho, že podle vlastního domnění způsobil katastrofu.
Katastrofa předznamenala úpadek rudných dolů
Zpráva o tragédii se rychle rozšířila nejen v Čechách a Rakousku-Uhersku, ale i po celé Evropě, a dokonce i do zámoří. Na pomoc pozůstalým posílali peníze jednotlivci, rodiny, instituce, báňské společnosti, spolky i krajané z USA. Nejvyšší částkou, deseti tisíci zlatých, přispěl císař František Josef I., další peníze poslali i místodržitel František Antonín Thun-Hohenstein nebo tehdejší říšský poslanec a pozdější první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Důlní neštěstí z roku 1892 zároveň takřka symbolicky znamenalo i konec prosperity příbramského stříbrorudního hornictví. „V té době došlo též k poklesu ceny stříbra a některých dalších kovů na světových trzích, na němž se podílelo objevení bohatých nalezišť v zámoří, přechod evropských států na zlatou měnu, neklidná politická situace včetně válečných konfliktů v četných exponovaných lokalitách, a další faktory,“ vypočítává Velfl.
Ačkoli se následky důlní katastrofy podařilo postupně odstranit, krizi to již nezastavilo. Od roku 1896 vykazoval příbramský horní závod většinou minusové výsledky. Jeho vedení se proto soustředilo při dobývání rudy jen na kvalitnější část ložisek, aby snížilo počet zaměstnanců. Tím ovšem začaly zákonitě ubývat kvalitní zásoby, a tak se ztráty nakonec staly trvalou součástí ročních rozpočtů příbramského horního závodu.
Důl Marie zůstal po první světové válce opuštěný a chátral. K opětovnému spuštění těžby v něm došlo až po skončení druhé světové války. Těžba tam pak pokračovala do roku 1978, kdy byla hornická činnost na všech rudných dolech na Příbramsku ukončena.
30
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
