Na nedávno skončené výstavě Města v Museu Kampa zdobily schodiště vaše autorské nápisy, většinou otázky. Třeba tato: Je architektura politikum? Uměním? Technickou disciplínou nebo hraničním oborem sociologie?
Asi úplně vším. Vždy záleží na okolnostech, které určí váhu jednotlivých kategorií.

A v současnosti?
Politikem je určitě. O tom, zda je uměním, se vedou nekonečné spory. Někteří architekti se cítí být umělci, jiní víc techniky. Architektura je hodně široce rozkročený obor a myslím, že obsahuje i složku umění.

Nejvíc mě zaujala charakteristika hraničního oboru sociologie.
To je zdánlivě hodně okrajová poloha, ale má svoji platnost, neboť architektura je společenská disciplína, dotyk se sociologií tam tedy být musí.

Pojďme se tedy bavit o architektuře jako službě veřejnosti, což by měla být i politika. Podle vás se tyto dvě disciplíny v posledních třiatřiceti letech prolínaly, míjely, obohacovaly. Zkrátka jak si navzájem rozuměly?
Řekněme, že se nepotkávaly.

Někde ovšem ano, příkladem je Litomyšl.
Ano, Litomyšl je uvědomělé město, kde věděli, že z pozice politiky se musí ovlivňovat životní prostředí a do něj lze zasáhnout prostředky architektury. Tam to bylo promyšlené ve správném a žádoucím mixu.

Kde se to souznění vzalo? Začalo to starostou Miroslavem Brýdlem a městskou architektkou Zdeňkou Vydrovou, kteří měli společný cíl, na nějž navázali další představitelé města, což je samo o sobě unikátní?
Všechno vzniklo připraveností litomyšlské společnosti uchopit příležitost, kterou přinesl listopad 89. Občanské hnutí, které tam bylo založeno, vědělo, co dělat a chtít. Miroslav Brýdl ve své knize popisuje, že atmosféra mu byla nakloněna, byť některé lidi musel přemlouvat, aby se vydali vytyčeným směrem. Podle mě tam dřímal zárodek občanské společnosti, takže bylo snazší ho rozvíjet než v jiných městech. Samozřejmě klíčovou roli sehrál uvědomělý starosta Brýdl, který věděl, jak uchopit opratě, aby koně jeli.

Přitom nemuselo jít o zásadní přestavbu nebo nové čtvrti. Konkrétně v Litomyšli máte na kontě i menší úpravy typu břehu řeky Loučné nebo podloubí u budovy České pošty. Přikládáte důležitost i těmto drobnějším zásahům?
Samozřejmě. Budova pošty vznikla na přelomu 19. a 20. století a „kecla si“ do prostoru tak neohrabaně a majetnicky, že ho zacpala. Chodili jsme po městě se starostou Brýdlem a říkali jsme si, kde ještě získat vstřícné místo pro lidi.

close Architekt Josef Pleskot info Zdroj: Deník/Michal Bílek zoom_in Architekt Josef Pleskot

Třeba pro maminky s kočárky.
Třeba. A protože se pošta zrovna rekonstruovala, spatřili jsme v tom příležitost k tomu, aby se změnily prostorové poměry pro občany, pro maminky s kočárky, jak říkáte. Napadlo mě, že kdyby pošta obětovala pár metrů směrem do hloubky, bylo by to skvělé, protože by mohlo vzniknout podloubí, a to by pak byla radost chodit na náměstí bezpečným průchodem. Starosta měl za to, že je to dobrý nápad. Vyrazili jsme tedy na generální ředitelství pošt a začali jsme jednat o změně projektu. Šéf pošty říkal, že podobných požadavků mají desítky, ale všichni něco chtějí, aniž by cokoliv dávali. Starosta hned nabídl milion a půl. Generální ředitel řekl, že stačit to nebude, ale jsme první, kdo aspoň nabízí finanční součinnost. A podařilo se. Původně jsme chtěli pro podloubí šest metrů. Nakonec jsme dostali tři, ale ty úplně stačí.

Kolikrát v životě jste musel absolvovat podobná jednání, aby z myšlenky na rýsovacím prkně nebo v počítači vznikla stavba?
Bezpočetněkrát. Úkol hlavního architekta, v případě Litomyšle Zdeňky Vydrové, je právě zabývat se kupou podnětů, které pak u městských politiků musela uplatnit a prosadit, aby se dostaly do investičního programu a realizovaly se.

Není pro architekta daleko jednodušší spolupracovat se soukromým investorem, který vám dá volné ruce? Narážím pochopitelně na Jana Světlíka a vaši přestavbu areálu Dolních Vítkovic včetně multifunkční auly Gong nebo Vysoké pece Bolt Tower.
Je to jednodušší, pokud vám věří a chápe, že to, co architekt doporučuje, prospěje nejen jemu, ale i okolí. Je-li to člověk myslící společensky a politicky, tak na to slyší.

V příběhu Vítkovic mě zaujalo, že jste se s průmyslníkem Světlíkem shodli na účelu stavby, především Velkého světa techniky. Nechtěli jste areál, v němž by docházelo „k marnému ubíjení času“, ale něco víc. To bylo jasné od začátku?
Já jsem v té době už měl plné zuby konverzí industriálních areálů, z nichž se stávala potápěčská centra, diskotéky, alternativní galerie. Všechno jenom pro zábavu. Měli jsme tedy s Janem Světlíkem jeden den, respektive večer, respektive noc, kdy jsme ve trojici ještě s Milanem Pešíkem o tom diskutovali a rozhodovali, v jaké míře bude zastoupena složka zábavní a v jaké vzdělávací. Já jsem byl absolutně pro tu druhou a myslím, že nakonec vzdělávací složka získala převahu.

Často říkáte – a bylo to pěkně vidět i na modelu v Museu Kampa –, že Vítkovice ještě nejsou dokončeným dílem, neboť by bylo žádoucí propojit je s Ostravou třeba výstavbou bytů. Podaří se to?
Myslím, že ano, protože současné vedení Ostravy… i když teď je vlastně otázka, jak dlouho tam primátor Macura zůstane…

Zase ta politika…
Je to tak. Před půl rokem ostravská městská rada dospěla k závěru, že nastal čas, aby k propojení došlo a město se zkompletovalo. Měl by vzniknout jednotný útvar, z něhož bude cosi mít jak staré, tak průmyslové město. Vždycky jde o vzájemnou synergii. V Litomyšli jsme třeba při úpravě řeky Loučné z dotací na protipovodňová opatření dospěli k závěru, že neuděláme jen nějaké zábrany, ale také promenádu. Za jedny peníze.

Může lidem vylepšit život, když žijí v prostředí, které plní nejenom všechny nutné účely, ale je také krásné?
Pokud nemyslíte prostředí za zavřenými dveřmi bytu, ale v nejširším slova smyslu prostor za nimi, tak o to samozřejmě jde. Za komunistů jsme byli zvyklí, že to, co se dělo před prahem, bylo všem jedno. A uvnitř bylo důležitých 26 stupňů tepla, televizní seriály a koberečky z chemlonu. Já se tomu nesměju ani nedivím. Co se tehdy dalo dělat? V bytech panovala kultura, s níž jsem nikdy nesouzněl, ale před nimi to bylo úplně strašné. A obojí souviselo s politikou. Doma se před ní lidé schovávali a ven chodili jen proto, aby se dostali do práce, školy nebo na chatu. A tvářili se tak, aby s normalizační politikou nějak vyšli. Tohoto politického prokletí v architektuře jsme se zbavili, ale najednou jsme možná ztratili orientaci, co sami se sebou a co je naší úlohou ve společnosti. Možná jsme neměli dost povědomí o tom, jakými prostředky architektura disponuje, aby mohla ovlivňovat životy konkrétních lidí i společnosti jako celku. Ovlivňovat neznamená manipulovat, ale vychytávat z impulzů od lidí pozitivní věci, ty ztvárňovat a naopak potlačovat vše negativní. To se ale nedá dělat podle manuálů. To musí sociálně politicky myslící bytost cítit.

Proto jste asi sám sebe přirovnal k houbě, která nasává právě ty impulzy zvenčí, o nichž jste mluvil, ale také genia loci daných míst, jejich ducha, historii. Nemáte dojem, že v posledních desetiletích se často na potřeby měst a jejich obyvatel moc nedalo a vznikaly stavby plytké, nablýskané, nabubřelé? Nemohli si architekti dupnout a říct, že tudy se kráčet nemá?
Jak si mohli dupnout? Copak jsme byli chytřejší než ta společnost? Společnost má takové architekty, jaké dokáže vygenerovat. Čím je lepší ona, jsou i oni kvalitnější. Možná jsme také občas promarnili příležitost zorientovat se, jak to ve světě chodí, okoukat dobré věci a aplikovat je doma.

Vy tvrdíte, že dnešní doba není jalová, jen v ní nejsme dostatečně ukotveni, abychom si mohli říct, že máme na víc. Zasedal jste v porotě mezinárodní soutěže na projekt Vltavské filharmonie. Je to příležitost posunout nás někam dál nejen v architektuře, být na sebe pyšní?
Jsem přesvědčen, že ano. Uvědomme si, že vstupujeme do doby, kdy skončil mejdan. Podle mě je chyba, že to takto natvrdo neříkají i politici. Je průšvih. A když vláda nechce přidávat důchodcům, tak ne proto, že by byla asociální, ale z toho důvodu, že na to nemáme. Skončila doba neomezené hojnosti.

close Architekt Josef Pleskot info Zdroj: Deník/Michal Bílek zoom_in Architekt Josef Pleskot

Právě v takové situaci si možná mnoho lidí položí otázku, zda je nutné stavět filharmonii za desítky miliard.
Přesně tak. My ale nestavíme teď, když to dobře dopadne, začneme za pět až osm let. Když je člověk v nouzi, má myslet na lepší budoucnost. Doporučoval bych věřit, že to vyjde. Nepatřím k těm, kdo si myslí, že se řítíme do věčné propasti. Křivka se zase zvedne. Ve výsledku, až na to zase budeme mít, si uděláme radost, která bude fantastická, výjimečná a všichni nás budou chválit. Teď nám asi budou říkat, že je tu samá bída a nouze, tak proč myslet na takovou stavbu pro pár hudebních nadšenců. Tak to ale vnímat opravdu nejde.

Má vůbec v debatách o Ukrajině, válce, drahotě či důchodech místo architektura, umění, krásno?
Pokud se nechceme propadnout do úplné beznaděje, tak jistojistě.

Může nám architektura pomoci k většímu sebevědomí, odvaze, optimismu v pohledu do budoucna, aby nebyl tak temný?
Architektura má schopnost vpouštět do života světlo nejenom skrz okna, ale také díky svému ustrojení, svojí podstatou, prostě aby nám v životním prostoru nebylo těsno, abychom se necítili uskřípnutí. Když už jsme uskřípnutí jinými věcmi, nepřál bych si, aby nás skřípala nepohodlná architektura.

Může vítězný projekt dánského studia Bjarke Ingels Group na Vltavskou filharmonii plnit podobnou roli jako ikonické stavby oper v Sydney nebo Hamburku?
Myslím, že ano. Skoro každá z podobných budov v Evropě či Asii hraje důležitou propagační úlohu a roli výstavní skříně příslušného města i země. Praze by tato budova určitě hodně pomohla.

Zůstaňme tedy u ní. „Praha je díky Vltavě, jedinečné, rozmanité topografii a svérázné krajině fenomenálním městem. Jak se ale tyto kvality projevují ve struktuře města, v jednotlivých stavbách, v atmosféře prostředí a v životě Pražanů? Rozhodně silně, avšak těžko pojmenovatelně. Je to velké tajemství,“ napsal jste. V čem ta zmíněná záhada tkví?
Praha je skutečně velké tajemství. K těmto formulacím jsem docházel, když jsem připravoval už zmiňovanou výstavu na Kampě, která měla skvělé kurátory v Norbertu Schmidtovi a Janu Skřivánkovi. Díky nim se lidé nemuseli cítit jako hlupáci mezi „fantastickými uměleckými výtvory“. Každý si tam mohl najít nějakou svoji polohu. Při přípravě jsme probírali velké množství textů o Praze a pragenziích. Všichni autoři se ptají, v čem to je, že je Praha tak krásná. Nikdo na to nemá odpověď. Nejpoetičtěji to pro mě udělal…

Vítězslav Nezval ve sbírce Praha s prsty deště?
Ano, Nezval to dohnal až tak daleko, že podle něj i kdyby se Praha zbourala a úplně zničila, přesto nezanikne. V tom je přece obrovské tajemství, skoro až biblické.

I já, rodilá Pražačka z domu U Ježíška, jsem nad tím často přemýšlela a zjistila jsem, že krása Prahy je ve stesku, který cítím po pár dnech, když ji opustím. Spočívá její mimořádnost hlavně v promítání slohů, epoch, otisků slavných panovníků či jezuitů?
Kafka o ní píše jako o matičce, která má drápy, a když tě chytne, tak tě už nepustí. Ani Kafka nevěděl, čím to je. On by z těch drápů rád utekl, ale nešlo to.

Když jsem se po vyhlášení výsledků prezidentské volby Petra Pavla zeptala, zda počítá s pozicí hradního architekta, odpověděl, že tak jako měl Masaryk svého Plečnika, on by měl rád svého Pleskota. Jak se na novou roli chystáte?
Zatím mi ještě nikdo nezavolal.

Asi Petr Pavel čeká, až bude prezidentem, který složil slib.
To naprosto respektuji. Vůbec jsem nečekal, že by mi měl teď volat.

Já trochu ano, neboť jednou z úloh hlavy státu je péče o skvost nad Vltavou. Historik architektury Zdeněk Lukeš připomíná, že od Karla IV., Marie Terezie a Františka Josefa I. až po Masaryka a Havla existovala funkce hradního architekta. Dokonce za socialistických prezidentů tam působili skvělí architekti Pavel Janák a Jaroslav Fragner. I vy už tam máte stopu v podobě průchodu Jelením příkopem a lávky. Lukeš si myslí, že v areálu se dají věci vylepšovat, ladit, dodělávat, ale stavět nové už nelze. Souhlasíte s tím?
V tom bych s ním docela polemizoval, vždycky jde něco udělat, bude-li vůle. Masaryk potřeboval, a tak to udělal. Chápal svoji roli ovšem jinak než Havel, byl tvůrcem republiky a prezidentství, tudíž jeho pojetí demokracie bylo jiné než tady a teď. Tehdy tam bylo přítomno víc okázalé reprezentace než funkčního a košatějšího užívání. O Pražském hradu přemýšlím hlavně ve smyslu edukace, prostoru pro vzdělávání, konání kongresů. Myslím, že Petr Pavel to vidí podobně. Nezříkáme se turismu, ale neměl by to být ten klasický kvapík nakouknutí na nádvoří, do katedrály, do kobky a pryč. Mělo by jít o zážitek, z něhož si návštěvník odnese nějaké poznání. Cizinec, který přijde, by tam měl zanechat stopu, nejenom tisícovku, i když ani ta není k zahození. Všechno se počítá. Uvažujeme celostně. Potřebujeme z Hradu vytěžit něco, co nás víc obohatí, což se dá udělat přes obsahovou, vzdělávací a kulturní náplň.

Je ale představitelný nějaký architektonický výboj? Mluví se samozřejmě o Jiřském klášteru a revitalizaci území, jež k Hradu přiléhají zvenčí. A co uvnitř areálu?
Vždycky se něco najde. Václav Havel potřeboval od Bořka Šípka upravit vstupy do prezidentské kanceláře a do obrazárny, aby nebyly z průjezdů, ale přímo z nádvoří. To se prosadilo. Nevím, zda to byla šťastná myšlenka, tehdy jsem ji úplně nepodporoval, ale neměl jsem do toho co mluvit. Už to však je. A až tam přijde někdo nový, neměl by říct, že se musíme vrátit zpátky. Vývoj nejde podle mě zvrátit, byť se děje někdy šťastně a jindy trochu nešťastně. Dohromady se to skládá dobře. Poopravit věci ale jdou. Teď ze mě nedostanete co přesně. Bude to pokračování v práci předchůdců a navazování třeba na Bořka Šípka.

Je hodně práce i v interiérech?
Určitě. Možná ani nevíme, co by se s čím dalo propojit, jak o tom uvažoval Plečnik. On vytvořil z habsburského tajemného sídla něco, co otvíralo hradní strukturu zevnitř. Na to je třeba nějakým způsobem stále navazovat. To nemám samozřejmě vymyšlené a možná by o tom věděl víc Zdeněk Lukeš, který tam pracuje přes třicet let.

Co si vlastně slibujete od éry Petra Pavla?
Věřím, že hradní areál se stane příkladným místem, kde se odehrávají zásadní politické a kulturní aktivity v rámci celé země. Aby tam všichni vzdělanci, umělci i poslední občan rádi chodili.

Kdo je Josef Pleskot

• Narodil se 3. prosince 1952 v Písku.
• Vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde následně vyučoval na katedře teo-rie a vývoje architektury. Od roku 1991 vede v pražských Holešovicích vlastní architektonickou kancelář AP atelier.
• V roce 2014 získal titul Architekt roku, a to za „pokračující sérii architektonických realizací, které patří k oborové špičce toho, co vzniká v České republice. V tomto roce především za unikátní revitalizaci postindustriální čtvrti Dolní Vítkovice“. Známé jsou jeho realizace v Litomyšli a v Praze (budova ČSOB v Radlicích, průchod Jelením příkopem, Palmovka Park I).
• Zabývá se rovněž veřejným prostorem (krajina, městská krajina) a revitalizací sídlišť. Významný český teoretik Rostislav Švácha zařadil do své knihy Česká architektura a její přísnost: padesát staveb z let 1989–2004 pět Pleskotových budov.