Šestatřicetiletá Kateřina Cuřínová je upoutána na vozík. Přesto se snaží žít aktivně. Pracuje v administrativě a závodně hraje boccia. „To je sport podobný petanque,“ přibližuje. Zúčastnila se kupříkladu paralympiád v brazilském Rio de Janeiru nebo japonském Tokiu.

Život jí ale ztěžuje skutečnost, že příspěvkem na péči, který pobírá, nepokryje sociální služby v rozsahu potřebném k běžnému životu.

Částka 19 200 korun, na kterou mají měsíčně nárok lidé s úplnou závislostí na druhých, totiž stačí na pouhých pět hodin práce asistentů, bez jejichž pomoci se neobejdou. Cuřínová je jednou z pěti lidí, kteří se účastnili pilotního projektu Pátý stupeň – Konečně normální život. Spočíval v tom, že jim obecně prospěšná společnost Asistence ve spolupráci s Nadací Kooperativy po dobu jednoho roku zajistila asistenci v potřebném rozsahu.

Lidem s finančními problémy může pozdní vyplácení dávek výrazně přitížit.
Lidem v nouzi chodí dávky pozdě. Někdy čekají i tři měsíce

Výsledkem je zjištění, že nezbytná pomoc činí v průměru nikoli pět, ale dvanáct hodin denně. To vychází přibližně na jednačtyřicet tisíc korun měsíčně, tedy více než dvojnásobek oproti současnému nejvýše možnému příspěvku. Ten těmto lidem vystačil maximálně na nejnutnější úkony během dne – vstávání, uléhání, přesun z lůžka na vozík, osobní hygienu, oblékání, svlékání či stravování.

Usilují proto o zavedení pátého stupně příspěvku na péči, kde by částka byla individualizována podle konkrétní potřeby. Tak to funguje třeba na Slovensku nebo ve Švédsku. Podle ředitele Asistence Erika Čipery by to pomohlo přibližně osmi až deseti tisícům lidí s postižením. „Projekt ukázal, že pokud mají dostatečnou podporu, kvalita jejich života se zásadně zvyšuje,“ říká. Jinak jsou totiž lidé i jejich asistenti v neustálém stresu, co za pět hodin stihnou. 

To potvrzuje i Kateřina Cuřínová. V době, kdy mohla čerpat potřebný rozsah služeb, v klidu stíhala rehabilitace, bazén i nákupy. Čas jí zbýval i na záliby. Dny si zpestřila třeba návštěvou zoologické zahrady. „Psychicky se mi ulevilo,“ zdůrazňuje.

Nyní, po uplynutí projektu, se musí vrátit do předešlého koloběhu, kdy jí vypomáhají blízcí, nadace a dobrovolníci. Nadace ale nemají kapacitu pokrýt potřeby všech lidí. Někteří, pokud žijí sami, se tak dostávají i do fatálních obtíží. Třeba že se v noci nemohou otočit a mají proleženiny.

Naplnění práv

Studii dopadů projektu Čipera předal vládní zmocněnkyni pro lidská práva Kláře Šimáčkové Laurenčíkové. Ta s lidmi s postižením v minulosti pracovala a navrhovanou změnu podporuje. „Nedostatek osobní asistence je dosud dluhem naší společnosti vůči tisícům lidí, kteří nemají zajištěnou podporu v rozsahu, který by jim umožňoval svobodně žít,“ uvádí.

Lidé s postižením se na ni podle jejích slov obracejí s tím, že jejich práva vyplývající z Úmluvy Organizace spojených národů i české legislativy nejsou naplňována. „Věřím proto, že závěry studie zohlední ministerstvo práce a sociálních věcí v nejbližší úpravě zákona o sociálních službách,“ dodává Šimáčková Laurenčíková.

Bezmála osmdesát procent lidí pečovalo o své blízké doma bez jakéhokoli využití terénních, odlehčovacích či ambulantních služeb, vyplývá z loňského průzkumu
Myslí si, že to musí zvládnout. Pečující proto nežádají o podpůrné služby

Zdroj: DeníkZástupci Asistence budou jednat i s poslanci a ministrem práce a sociálních věcí Marianem Jurečkou (KDU-ČSL), kterému předají petici čítající asi dvanáct tisíc podpisů. „Systémové změny v příspěvku na péči budou v nejbližší době předmětem široké diskuze,“ potvrzuje vedoucí tiskového oddělení ministerstva Jakub Augusta.

Možné rešení 

Jednou z možností je podle něj úprava v rámci úhradové vyhlášky, kdy by specifikovaná cílová skupina s vysokou nebo úplnou mírou závislosti měla některá další zvýhodnění. „V rámci odborných diskusí se tedy budeme zabývat i možností rozšíření o pátý stupeň,“ doplňuje.