Muzea jsou sice především místy, kde se návštěvníci mohou setkat s odkazem našich předků, Václav Holas ale vnímá jejich největší význam v příležitosti k setkávání. „Samotné předměty bez lidí, kteří se nad nimi setkávají, mnoho neznamenají. Jako by byly němé,“ říká muzejní etnograf.

Jak byste představil svou práci laikům?

Práce muzejního etnografa je často prezentována jako práce se sbírkami národopisného charakteru, a je pravda, že mým úkolem je pečovat o dědictví, které při zakládání muzeí po vesnicích sesbírali naši předchůdci. Většinou jde o výrobní prostředky a předměty spojené s různými zvyky. Sám se soustředím na péči o sbírku textilu, která je z hlediska dlouhodobého uchovávání poměrně problematickou záležitostí. Dobré uložení této sbírky pro mě představuje velkou výzvu. Na starosti mám různé kroje a oděvní součástky našich předků. Práce etnografa je ale mnohem bohatší a nemusí být nutně zaměřena na prostředí venkova. Hodně času trávíme přípravou výstav a akcí pro veřejnost. Bohužel moc času nezbývá pro terénní výzkumy a etnografické sběry.

Jaký je rozdíl mezi prací v muzeu a na akademické půdě?

Ačkoli se naše zájmová pole s kolegy z univerzitního prostředí překrývají a bez spolupráce není správný výkon našich povolání ani možný, naše přístupy jsou položeny na trochu jiných základech. Z podstaty muzeí je jedním z našich hlavních úkolů prezentace, ať už artefaktů, dědictví nebo různých společenských témat. Myslím si ale, že se v muzeích někdy až příliš soustředíme na vnější stránku věci a uniká nám smysl obsahu. Naopak akademici v humanitních vědách jsou napadáni za přílišné teoretizování a nesrozumitelnost svých výstupů. Pokud si ovšem tyto limity svých oborů lidé v muzeích i výzkumných ústavech uvědomují, vznikají často skvělé výstupy, které mohou být i pro laickou veřejnost velmi inspirativní a obohacující.

Čím jste chtěl být jako kluk?

Narodil jsem se ještě před převratem a jako každý kluk té doby jsem chtěl být nejdříve kosmonautem. A později archeologem.

Václav Holas z Muzea Mladoboleslavska se zabývá etnologií.Zdroj: Deník / Michal Bílek

A jak jste se dostal k práci etnografa?

Už od dětství jsem se velmi zajímal o regionální vlastivědu a po studiu na gymnáziu jsem se přihlásil ke studiu na filozofické fakultě. V závěru mého bakalářského studia historie sháněli muzejního pracovníka v Mnichově Hradišti, kde je v městském muzeu uložena úžasná sbírka. Vyšlo to a já se tam s muzejní prací seznámil. Poté jsem se rozhodl pokračovat ve studiu etnologie, která je v kombinaci s historií velmi zajímavým oborem, a když v boleslavském muzeu hledali etnologa, rozhodl jsem se přesídlit. Ačkoli o muzejních pracovnících kolují stereotypní hodnocení „lidé s prachovkou“, muzejní práce je nesmírně bohatá a člověk během ní zažije ledacos.

Uvažoval jste někdy, že byste se rád věnoval jinému povolání?

Někdy mě to, pravda, táhne k akademickému prostředí, ale mám pocit, že jsem ještě v muzeích nesplnil své poslání. Jako každý správný kulturní antropolog etnolog jsem svou duší dobrodruh, a proto mě to někdy táhne k exotickým výzkumům nebo k otázce života našich krajanů v zahraničí. Někdy také sním o tom, že bych jel vysázet les do pouště. To se mi ale možná brzy splní i u nás v Čechách. Všechno jsou to zajímavé výzvy, ale nějakým způsobem cítím, že bych zatím ještě chtěl porozumět světu z místa, ve kterém žiji a kde se cítím doma. Práce v muzeu pro mě stále představuje dobrou příležitost. Nicméně uvidíme, co přinesou zítřky.

Máme za sebou čas masopustů, blíží se Velikonoce… Připomněl byste svátky, které už dnes lidí opomíjejí?

Takové svátky bychom určitě našli. Ve spojení s vítáním jara mě například napadá svátek svatého Řehoře, který byl svátkem žáků a učitelů spojený s koledou. Podobně je to s různými letničními svátky. Spíš než zapomínání ale v dnešní společnosti pozoruji opětovné zavádění různých svátků a zvyků, jejichž kontinuita byla v minulosti přerušena. Loni jsem, tuším v Sukoradech, viděl chlapce o Velikonocích obcházet s řehtačkami. Velmi populární jsou právě masopusty. A jedna z mých kamarádek chodí s ostatními dívkami rituálně otevírat studánku Hrdinku na kraji Českého ráje.

Jak se tyto obyčeje promítají do umění?

Do umění a populární kultury se velmi promítají. Pokud bych to vztáhl na otázku národopisu jako oboru, můžeme snadno vidět, jak jím byla ovlivněna celá generace národního obrození. Myslím, že každý z nás má alespoň nějaké povědomí o Kytici Karla Jaromíra Erbena. Povědomí o těchto zvycích a obyčejích je součástí našeho národního vědomí. Dnešní televizní stanice nabízejí bohatou nabídku pořadů, které se vracejí k tomu, kdybych citoval současný pořad České televize, co naše babičky uměly a my jsme to zapomněli. Pokud jde o jedno současné konkrétní dílo, kde se podle mě velmi pěkně podařilo vykreslit český folklor, pak se mi v poslední době velmi líbil Havelkův film Hastrman.

Václav Holas z Muzea Mladoboleslavska se zabývá etnologií.Zdroj: Deník / Michal Bílek

Je připomínání svátečních dnů důležité?

Co se týče povědomí o významných svátcích, myslím si, že je stále důležité mít ponětí o jejich významu. Tyto svátky nás vrací k něčemu, od čeho nás informační technologie a konzum odtahují, a tím je cyklus postavený na přirozené změně ročních období. Prostřednictvím těchto svátků lidé často vyjadřovali svůj vztah k přírodě. I lidé minulosti měli mnoho práce, ale zároveň věděli, že stejně jako je důležité pracovat, nelze se obejít bez odpočinku. V tom pro nás tyto svátky mohou být inspirativní.

Proč bychom měli v dnešní době navštěvovat muzea?

Muzea jsou předně místa, kde se můžeme setkat s vědomým odkazem našich předků. Osobně ale spatřuji největší význam muzea jako místa setkávání. Předměty není důležité vystavovat ani tak z důvodu nějakého poučování, jako spíš možnosti zastavit se nad nimi a společně s návštěvníky mluvit o jejich významu pro naše předky a o tom, co pro nás představují dnes. Samotné předměty bez lidí, kteří se nad nimi setkávají, mnoho neznamenají a jako by byly němé.

Je vám vaše práce zároveň i koníčkem?

Ano. A způsob myšlení, který v ní mohu uplatňovat, se zároveň promítá i do mého civilního života. Mým velkým koníčkem jsou už dlouhou řadu let dálkové pochody a vysokohorská turistika. Dříve jsme říkali přechody, ale dnes je moderní o dálkových pochodech mluvit jako o long trailech. Samotný fenomén pouti je z etnologického hlediska velmi zajímavý. Poslední dobou mě ale baví uvažovat o změně úlohy hor v našich životech. Zatímco dříve byly hory místem těžkého živobytí a návštěv nejvýš ojedinělých, dnes jsme se dostali až do stavu, kdy se hory stávají místem úniků nejen víkendových, ale často se k nim unikáme také v prostředí sociálních sítí, přednášek nebo jsou předmětem soutěžení. Respekt k horám se přitom neztrácí a je zajímavé sledovat motivace lidí, kteří jejich prostředí vyhledávají. Dalším mým koníčkem je pěstování stromů v soukromém arboretu na místě bývalé skládky, s kterým jsem začal asi před patnácti lety. Stromy zde vysázené jsou pro mě takovými kronikami vlastního života.

Václav Holas (33 let)
Pochází z vesničky Honsob u Mnichova Hradiště. Jako malý chtěl být kosmonautem, později archeologem. Stal se ale etnografem. Vystudoval gymnázium, následně se v bakalářském studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze věnoval historii a v magisterském studiu etnografii. Pracoval jako kurátor a knihovník Městského muzea v Mnichově Hradišti, poté jako etnograf v Muzeu Mladoboleslavska, kde stále působí. Před dvěma lety absolvoval stáž v datatéce oddělení etnologie univerzity ve slovinské Lublani. Jeho koníčkem jsou dálkové pochody a vysokohorská turistika. Už patnáct let se ve volném čase věnuje pěstování stromů v soukromém arboretu na místě bývalé skládky.